Foto Vetřelci a plameňáci/ TV Seznam
Jediným trefným postřehem Pavla Šplíchala v jeho poněkud generickém hejtu vůči akci Díky, že můžem, je to, že apoliticky oslavovat politické výročí demokratické revoluce z roku 1989 je nemožné. Zbytek však tvoří změť klišé a myšlenkových zkratů. S jejich značnou částí se navíc jako občasný čtenář Alarmu potkávám již poněkolikáté. Protože se mne text Pavla Šplíchala dotýká hned natřikrát (jako sociálního vědce, který se zabývá srovnávací sociální politikou, jako lektora, který se k Díky, že můžem připojil se vzdělávacím programem, a hlavně jako občana), zkusím myšlenky jeho textu postupně projít.
Není to skandalizace?
Při přípravě akce Díky, že můžem organizátoři nejprve vyřadili soutěžní návrh plakátu Jana Kvíze, na kterém pod heslo „Díky, že můžem“ nakopíroval z Forbesu seznam třiceti nejbohatších Čechů. Později své rozhodnutí pod tlakem médií a autora plakátu změnili. Pavlu Šplíchalovi to přijde jako zásadní chyba, ze které vyvozuje charakter celé akce. Ta podle něj ignoruje polistopadové přehmaty: „Pokud totiž opravdu máme jen děkovat za to, že můžem, kdo jiný by měl být vděčný a děkovat sametovým revolucionářům než právě hrstka nejbohatších Čechů?“ Obávám se, že to je myšleno jako sarkastická, řečnická otázka, a nenapadá mě příliš, jak může Pavel Šplíchal povýšit svůj cit pro majetkovou rovnost na jedinou, absolutní společenskou hodnotu. Pokud zkusím odpovědět jako občan, tak vděčný by měl být každý, kdo užívá výhody právního státu, kdo může svým hlasem přispět k nekrvavé výměně vlády, kdo může beztrestně kritizovat, co se mu zachce.
Na odkaz demokratické revoluce se sahat má, nebo spíš musí. Jinak se stane zkamenělým kýčem. Nemusí se však nahrazovat sadou klišé.
Pravidel, práva či právního státu se u Šplíchala nedočkáme ani tam, kde bychom to čekali: v souvislosti s rozkrádáním. Pavel Šplíchal chce pouze „demokratickou kontrolu vlastních hierarchií“ a zcela vynechává právní stát. „Kontrola vlastních hierarchií“ má podle mého především bránit menšiny před útlakem většiny. K tomu slouží, respektive má sloužit, ústava a vláda práva. Je dílo Jana Kvíze, tedy papír s třiceti nejbohatšími lidmi v ČR, takovou demokratickou kontrolou? Nezašla zde snaha „být s těmi dole“ trochu moc daleko, není to skandalizace skupiny lidí, kteří toho podle autora vlastní příliš mnoho, provedená bez důkazů? Opravdu se mezi těmi třiceti nenajde někdo, kdo nic nerozkradl a přišel k penězům čestně?
Kritická reflexe
Česká společnost má řadu problémů, v sociální oblasti jsou mezi nimi dluhové pasti a vyděračské podmínky bydlení zejména na ubytovnách. Jako sociální vědec o nich píšu do odborného tisku, ale zde se chci ptát: lze podložit vypjatá prohlášení o oligarchizaci majetku a kapitalismu bez přívlastků něčím jiným než dojmy a zápalem? Pavel Šplíchal si je jist a nabízí nám dva argumenty: vlastnictví médií a doklad o majetkové nerovnosti, kdy podle něj jedno procento obyvatel vlastní více, než zbylých 50 procent. Nevím, odkud údaj o nerovnosti pochází, ale hrubě neodpovídá jinému, mezinárodně měřenému a uznanému údaji o příjmových nerovnostech jménem Gini index. Tato míra ukazuje, kde se příjmy v dané zemi pohybují od naprosté rovnosti až po úplnou nerovnost. Podle vývoje tohoto ukazatele měření nerovností je Česká republika stabilně mezi „silně rovnostářskými“ zeměmi, na úrovni těch „sociálnějších“ ze Skandinávie. Toto tvrzení nemá bagatelizovat sociální problémy, ale pokud byl a je u nás kapitalismus bez přívlastků, jak potom nazvat zbytek Evropy (mimo Slovensko a Slovinsko třeba v roce 2017 i všechny ostatní země v EU)? A jak souvisí to, že média v Česku vlastní oligarchové, s majetkovou nerovností? Žádný důkaz v tom nevidím, ale možná mi něco uniká. Ledaže by měl Pavel Šplíchal na mysli to, že kde nejsou bohatí lidé, tam nemohou jejich zájmy ohrozit nezávislost médií.
A nakonec douška od člověka, který se věnuje vzdělávání: mohu-li se vyjádřit k naší činnosti, pak si nemyslím, že bychom ustoupili od kritické reflexe a přípravy podmínek pro ni ve školách. V souvislosti s demokratickou revolucí připravujeme materiály, které by měly vyvolávat také otázky typu: „Slaví Listopad každý?“, „Pokud ne, jak tomu rozumět?“, „Jak je možné, že normalizace vyvolává nostalgické vzpomínky?“ či „Proč a jak se z Listopadu pro některé stává nedotknutelný pomník?“ nebo „Co se změnilo a co zůstalo stejné?“ S učiteli přemýšlíme, jak umožnit dětem aktivně se podílet na vytváření historického významu či jak jim mohou dovednosti v práci s historickými prameny pomoci zaujímat vlastní postoje. A nejlépe také pokládat vlastní, kritické otázky současnosti. Právě tuto naši činnost ukazujeme širší veřejnosti i v rámci akce Korzo Národní, kterou pořádá Díky, že můžem.
Aby tedy nebylo mýlky: na odkaz demokratické revoluce se sahat má, nebo spíš musí. Jinak se stane zkamenělým kýčem. Nemusí se však nahrazovat sadou klišé.
Autor pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.