Díky, že můžem jména oligarchů aspoň někam napsat

V rámci soutěže 30 let svobody v umění u příležitosti oslav 17. listopadu se objeví na citylightech i jména nejbohatších Čechů. Spolek Díky, že můžem chtěl přitom dílo ze soutěže vyřadit.

Vzdělávací tramvaje Ústavu pro studium totalitních režimů, literární show Čti Havla! přímo v Obýváku Václava Havla, a taky soutěž 30 let svobody v umění. To všechno a mnoho dalšího nabízí letos spolek Díky, že můžem. Již poněkolikáté toto občanské sdružení využívá tradici 17. listopadu nikoliv pro kritickou reflexi polistopadového vývoje, ale k jeho nekritické oslavě. Jako mnohoznačné heslo k tomu všemu slouží univerzální pravda o tom, že „svoboda není samozřejmost“.

Oslava porevolučního uspořádání

Nekritický přístup k polistopadovému vývoji a dokonce i odmítání jeho kritiky ze strany Díky, že můžem se projevilo v trapné kauze okolo uměleckého díla studenta Jana Kvíze v soutěži, kterou sám spolek Díky, že můžem organizoval. Jan Kvíz se přihlásil do soutěže 30 let svobody v umění, odborná umělecká komise jeho dílo vybrala mezi nejlepší – a organizátoři oslav z Díky, že můžem ho plánovali tiše stopnout. To se jim nakonec nepovedlo a po intervenci komise, která předtím dílo zařadila mezi deset nejlepších, ho ve vítězném výběru nechali.

Ignorování polistopadových přehmatů ve jménu radostné oslavy vyhovuje určitým lidem a nahrává určitému výkladu světa.

Obrovské majetkové nerovnosti jsou jednou z největších hrozeb pro současné demokracie všude na světě. A nejde o abstraktní hrozbu z budoucnosti, ale o velmi konkrétní a současný problém – stačí se podívat na vlastnickou strukturu českých médií. Oslava 17. listopadu, jejíž organizátoři se chtěli zbavit uměleckého díla, které na majetkovou nerovnost poukazuje, pak už není není ani tak oslavou demokracie jako spíš oslavou porevolučního uspořádání.

Soudě podle vyjádření pro Deník N vlastnímu heslu „Díky, že můžem“ nakonec moc nevěří ani oni sami. Pokud totiž opravdu máme jen děkovat za to, že můžem, kdo jiný by měl být vděčný a děkovat sametovým revolucionářům než právě hrstka nejbohatších Čechů? I ve spolku Díky, že můžem tedy dobře tuší, že polistopadová oligarchizace majetku, kdy horní jedno procento vlastní víc než padesát dolních, „vyvolává kontroverze“ a málokdo ho pochopí jako jeden z úspěchů třicetiletého demokratického vývoje. Jména Kellner, Babiš nebo Bakala k nadšení a vděku ani moc nevybízejí. Cit pro to, čím si třicet letech od sametu nikdo nechce zbytečně kazit oslavy, každopádně spolku nechybí. Vždycky je lepší, když nad svobodou umění dohlíží nějaká (jistě rovněž svobodná) ideologická komise a odbornou komisí vybraná dílka umělčíků pro sichr ještě jednou proklepne.

Apolitická revoluce neexistuje

Snahu vyhodit ze soutěže seznam nejúspěšnějších polistopadových podnikatelů zdůvodnil mluvčí Díky, že můžem podivným pocitem, který se dostavil, když se pod dílo měli podepsat. „Prostě se vyhýbáme jakémukoli vyjadřování ke konkrétním osobám. Podepsat se pod plakát tvořený jen ze soupisu osob pro nás proto byl problém, ať už byl klíč jejich výběru jakýkoli. O pozitivní či negativní tón nejde. Kritická díla jsme od soutěže očekávali,“ řekl pro Deník N. „Pět let pořádáme oslavy exponovaného svátku a musíme neustále odrážet pokusy, aby byly oslavy využity ve prospěch či ku škodě konkrétních osob. Nezveme proto politiky či politicky exponované osoby, donorům, jejichž příspěvky tvoří část vícezdrojového financování oslav, neslibujeme žádná reklamní plnění,“ vysvětluje postoj spolku mluvčí Martin Pikous. Snaha nenechat oslavy Listopadu politikům, kteří by si na nich dělali PR, je pochopitelná, ale přirovnávat tento odstup k odmítnutí kritického uměleckého komentáře je naprostý nesmysl.

Potíž apolitické oslavy, o kterou se spolek snaží, spočívá v tom, že revoluce, ani ty nejsametovější, apolitické být nemůžou. „Apolitická“ oslava, kde se vytahují pouze pozitivní stránky vývoje posledních třiceti let, je pochopitelně politická a ideologická. Ignorování polistopadových přehmatů – ve jménu radostné oslavy – vyhovuje určitým lidem a nahrává určitému výkladu světa. Zdánlivá neutralita, v jejímž jménu byl spolek ochotný hodit přes palubu kritické umělecké dílo, je opakem demokracie jako diskuse. Je to demokracie jako jeden konkrétní status quo, jedno konkrétní mocenské rozložení – s velmi bohatými a velmi chudými. A bohatí se u nás rodili mimo jiné i rozkrádáním a ignorováním těch, kteří neměli prostředky, známosti a dost ostré lokty, aby se mohli do kapitalismu bez přívlastků zapojit. Demokracie není samozřejmost, ale demokratická je jen taková společnost, která kriticky zkoumá vlastní hierarchii a podrobuje ji demokratické kontrole. A proto v demokracii není samozřejmý ani kapitalismus.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies