Existuje také jiný listopad 1989

Listopad 1989 byl okamžikem, kdy se většina české společnosti sjednotila a vytvořila lid jako sebeorganizující se politický subjekt. Jeho vůli se však naplnit nepodařilo.

Stojí za připomenutí, co vlastně chtěli lidé v listopadu 1989. Při dnešních oslavách „návratu svobody“ se vytváří zkreslený, jednostranný a v mnoha ohledech nepravdivý obraz „sametové revoluce“. Podle tohoto mainstreamového a téměř oficiálního obrazu se v posledních třiceti letech myšlenky listopadu 1989 víceméně naplnily. Není však tento obraz listopadu 1989 především zpětně vytvořenou legitimizací polistopadového politického a ekonomického vývoje?

Demokracie je víc než vláda politických stran

Při četbě letáků a prohlášení z listopadu 1989 zjistíme, že leccos bylo jinak. Lidé na náměstích chtěli něco jiného, než co se jim dnes podsouvá, jak to ve své knize Revoluce s lidskou tváří (2016) doložil kanadský historik James Krapfl. Ve své knize představuje základní ideje listopadu 1989, které vyvodil ze studia několika tisíc dochovaných dokumentů z listopadu a prosince 1989. Krapfl objevil jinou tvář listopadu 1989, než je ta mainstreamová, podle níž listopadovou revoluci režíroval Václav Havel s několika pomocníky z disentu, a lid na náměstích jim pouze vytvořil kulisu. Podle Krapfla hlavním aktérem bylo společenství nezměrného počtu lidí na náměstích, které se projevovalo jako lid schopný kolektivního jednání na základě sebeorganizace.

Píseň zpívaná na náměstích Martou Kubišovou „Vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí“ se stala neoficiální hymnou listopadu 1989 proto, že vyjadřovala touhu po demokracii, v níž bude lid vykonávat moc nad věcmi, jež se ho týkají.

Krapfl uvádí pět ústředních sjednocujících idejí listopadu 1989: nenásilí, samoorganizaci, demokracii, spravedlnost, socialismus a lidskost. Tyto myšlenky na sebe navzájem působily a utvářely význam ostatních pojmů, například svobody, která se spojovala se samoorganizací, spontaneitou, neformálností a lidskými právy. Nebyla to pouhá „negativní svoboda“ jakožto odstranění překážek v cestování nebo nepřítomnost postihu za slovní vyjádření. V mainstreamovém zobrazování listopadu se ovšem tehdejší pojetí demokracie ztotožňuje s liberální demokracií, a naopak socialismus se vydává za ztělesnění totalitárního zla, proti němuž lidé na náměstích demonstrovali.

Často se přitom zapomíná na to, že první svobodné volby se nekonaly v roce 1990, ale už v listopadu 1989, kdy proběhly volby do stávkových výborů před generální stávkou, která se uskutečnila 27. listopadu. Tyto volby byly příkladem přímé demokracie, která vznikla spontánně v těle samoorganizujícího se lidu. Výsledkem nebyl chaos, nýbrž generální stávka, jíž se zúčastnila více než polovina pracujících a další čtvrtina jí vyjádřila symbolickou podporu. Generální stávka ukázala politickou moc, již sebeorganizující se lid získal. Dva dny poté Federální shromáždění zrušilo vedoucí úlohu komunistické strany. Občanské fórum (OF) a Verejnosť proti násiliu (VPN) se nechápaly jako politická strana, nýbrž jako hlas aktivované společnosti, jež se stala politickým subjektem. OF a VPN se díky generální stávce dostaly do pozice, kdy mohly diktovat požadavky, jimž vláda musela ustupovat.

Tehdy vznikala demokracie spojující přednosti zastupitelské demokracie a výhody přímé demokracie. V této demokracii měli být zastupitelé přímo odpovědní těm, kteří je zvolili. Objevovaly se návrhy, že se využije neuplatňovaného zákona o odvolatelnosti poslanců během jejich mandátu. Kromě odvolatelnosti poslanců tu byla i další opatření, která měla zajistit průběžnou kontrolu zastupitelských institucí. Lid měl kontrolovat své zastupitele sledováním zásadních debat a hlasování v přímém televizním přenosu. Kromě toho měl lid vykonávat přímou moc prostřednictvím referend.

Společnost ve své rozmanitosti

V listopadu a prosinci 1989 byla většinová shoda na tom, že zastupitelská demokracie se nesmí omezit na vládu politických stran a partajních elit, nýbrž má v „poměrném zastoupení“ reprezentovat celou společnost v její rozmanitosti. Jestliže většina společnosti jsou nestraníci, v zastupitelských orgánech by většinu měli tvořit nestraníci. Zastoupeny měly být také občanské iniciativy, zájmové a profesní skupiny a menšiny. Píseň zpívaná na náměstích Martou Kubišovou „Vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí“ se stala neoficiální hymnou listopadu 1989 proto, že vyjadřovala touhu po demokracii, v níž bude lid vykonávat moc nad věcmi, jež se ho týkají. Demokracie se chápala jako nepřetržitý dialog mezi zastupiteli a zastupovaným lidem. Tento dialog měl zajistit, že zastupitelské orgány neztratí kontakt se společností a jejími reálnými problémy.

Dnes se listopad 1989 vykresluje tak, že lidé chtěli zavést politický systém, který byl dávno zavedený ve „vyspělých“ západních zemích. Ani tak významní sociální filosofové jako Jürgen Habermas se nedokázali odpoutat od havlovsko-pithartovské interpretace listopadu 1989, podle níž tu šlo pouze o zavedení zavedené západní demokracie. Podle Habermase listopad 1989 nepřinesl nic nového a byl pouhou „opožděnou revolucí“, která se zpožděním uskutečňuje to, co je v západních zemích běžné. V dobových dokumentech však objevíme, že v listopadu a prosinci 1989 tu krystalizovalo jinde nezavedené pojetí demokracie se zpětnými vazbami mezi politickou reprezentací a aktivovanou společností.

Socialismus sametové revoluce

Listopad 1989 se v mainstreamovém podání líčí jako masové protesty proti socialismu. Jenže se vytěsňuje skutečnost, že socialismus byl jednou z ústředních myšlenek listopadu 1989. Nevládla tu sice taková shoda jako u jiných myšlenek, ale většina demonstrujících, zvláště mimo velká města jej považovala za samozřejmost. Jedním z hesel bylo: „Nechceme socialismus odstranit, ale chceme odstranit vše, co mu brání.“ Studenti v Bánské Bystrici vydali prohlášení, že odmítají návrat k pracovním podmínkám první republiky. Jiné heslo znělo: „Chceme pravý socialismus, který je v souladu s našimi ostatními požadavky, ne takzvaný socialismus, který zdeformovali straničtí funkcionáři.“ Převládal názor, že socialismus a demokracie se potřebují navzájem. Demokratický požadavek, aby zaměstnanci volili vedení podniků, předpokládal zachování společenského vlastnictví, protože v kapitalismu vedení podniku určuje majitel. OF v Lounech na jednom letáku vytvořilo rovnici: „socialismus = demokracie + nenásilí + každému podle jeho schopností a zásluh (ale doopravdy)“. Tuto rovnici mezi socialismem a demokracií vyjádřil také český filosof a teolog Karel Floss, perzekvovaný v padesátých letech a v období normalizace, ve svém projevu na náměstí v Olomouci v den generální stávky 27. listopadu 1989: „Opravdový model socialismu, který zůstává naším velikým cílem, musí vždy vycházet ze zásady: lidské hodnoty mají přednost před hodnotami ekonomickými. Západ nebudeme dohánět, či dokonce předhánět, nýbrž vytvoříme vlastní model důstojného lidského života – jen v tom smyslu má cenu hledat demokracii (…) Cílem je zde na všech úsecích samospráva, z níž jedině může vyrůst přímá demokracie, která vyloučí všechny byrokratické prostředníky, všechen ten pokleslý a bezduchý aparát, který každou myšlenku a iniciativu dusí v zárodku.“

Tehdejší představitelé OF v Praze a VPN v Bratislavě sice záhy začali pojem socialismu opouštět, dělali to však pozvolna a opatrně. Jejich opatrné nakládání s pojmem socialismus nelze přitom vysvětlit tím, že by se obávali reakce komunistické strany. Obávali se toho, že ztratí přízeň širokých vrstev, které plnily náměstí. Ještě v průběhu Havlovy prezidentské kampaně v druhé polovině prosince 1989 bylo zveřejněno prohlášení: „Václav Havel, ač je z buržoazní rodiny, nechce obnovit vykořisťovatelský buržoazní řád a oženil se s proletářkou.“ Tyto obavy pražské centrály OF a bratislavské centrály VPN ze ztráty masové podpory v případě odmítnutí socialismu nebyly neodůvodněné. Ze sociologického průzkumu provedeného Dragoslavem Slejškou v listopadu a prosinci 1989 zjistíme, že 45 procent dotázaných vyjádřilo přání, aby socialismus v reformované podobě pokračoval, 47 procent vyjádřilo názor, že si přeje něco mezi kapitalismem a socialismem, a pouze tři procenta lidí chtěla kapitalismus.

Tyto postoje veřejnosti k socialismu si později uvědomil i Václav Klaus a kupónovou privatizaci představil jako cestu k tomu, aby každý občan mohl participovat na vlastnictví a nepřímo i na správě podniků prostřednictvím akcií. Skrývala se v tom sugestivní myšlenka, kterou si lidé spojovali s „opravdovým modelem socialismu“, že podniky budou řízeny demokraticky a všichni lidé budou mít podíl na bohatství, které ekonomický systém produkuje. Autoři kupónové privatizace sice podle všeho usilovali o pravý opak, tedy o vytvoření podmínek pro rychlou koncentraci kapitálu, ale kalkulovali se socialistickým naladěním velké části české společnosti. Tehdy však už byl pojem socialismu vytlačen do společenského nevědomí, neboť ve veřejném prostoru se prosadila neoliberální mantra, že socialismus rovná se totalita a gulag.

Odkaz listopadu 1989: nenaplněné ideály

Listopad 1989 byl zatím posledním historickým okamžikem, v němž se většina české společnosti sjednotila a vytvořila lid jako sebeorganizující se politický subjekt. Při oficiálních oslavách třiceti let od této události se to jeví jako absurdní záležitost. Celý tento „výbuch tvořivé politické energie“ (Krapfl) z pohledu mainstreamového výkladu listopadu 1989 podle dnešní interpretace nakonec nebyl ničím jiným než projevem touhy svobodně cestovat, mluvit a podnikat a jednou za čas vhodit volební lístek do volební urny. Na právě probíhající výstavě dokumentů z listopadu 1989 na Pedagogické fakultě UK, kterou uspořádala fakultní knihovna, je k vidění Provolání vysokoškolských studentů k dělníkům a rolníkům před generální stávkou 27. listopadu 1989:

„Obracíme se na vás, protože myslíme nejen na vaše problémy, ale i na mnohé, před čím oficiálně přivíráme nebo docela zavíráme oči a co nelze ani vyjmenovat.
Myslíme:
na dělníky a dělnice pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost v textilkách, konzervárnách, slévárnách, dolech a jinde;
na mladé rodiny bez bytů;
na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné;
na špínu korupce a stínovou ekonomiku, které se dnes už nedokáže nikdo a žádná oblast národního života vyhnout;
na nezasloužená privilegia mocných;
na hanebný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí;
na nedostatečnou možnost cestování a styku se světem.

Studenti pražských VŠ“

Toto provolání studentů lze číst tak, že je to seznam myšlenek listopadu 1989, z nichž většina se dodnes neuskutečnila (důstojné pracovní podmínky, dostupnost bydlení, zrušení privilegií mocných, důraz na péči o životní prostředí), a proto vypadla z oficiálního líčení listopadu 1989. Tyto zapomenuté myšlenky je třeba si připomínat jako poselství jiného listopadu 1989. Samoorganizující se lid a jeho tvořivá politická energie se objevily pouze na krátkou dobu a brzy byly vytěsněny mýtem o „dohánějící revoluci“ jako pouhém přechodu od totality k liberální demokracii. Tehdejší ideje, požadavky a důrazy, které v posledních třiceti letech zůstaly nenaplněny, jsou odkazem listopadu 1989 pro současnou dobu.

Autor je filosof.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies