Iluze jako víra v divadelní svět. Rozhovor s Petrem Formanem a Vojtou Švejdou

Režisér Petr Forman spojil síly s divadelním souborem Wariot Ideal a společně vytvořili inscenaci, v níž se tragikomická postava milovníka divadla snaží sehrát dokonalou iluzi velkého představení.

Petr Forman je český herec, divadelník a režisér. S bratrem Matějem hráli ve formacích Tuju a Akabal a stáli u zrodu divadelních poutí. Mezi nejúspěšnější představení Divadla bratří Formanů patří barokní opera Sedlák, čert a Bárbán, Prodaná nevěsta nebo aktuální Deadtown. Dalšími jejich významnými projekty se staly Bouda a Loď Tajemství.

Divadelní herec, mim a scenárista Vojta Švejda je zákládajícím členem divadelní skupiny Krepsko a v roce 2009 společně s Janem Dörnerem, Janem Kalivodou a Milenou Dörnerovou založil soubor Wariot Ideal, který se věnuje autorské divadelní tvorbě, zejména improvizovaným pořadům, pohybovému a fyzickému divadlu, ale i tvorbě celovečerních činoherních představení pro dospělé i děti. V roce 2012 soubor získal cenu Divadelní DNA a za představení Albert se bojí si odnesl ocenění České taneční platformy.

V divadelních dílnách jsme hovořili s Petrem Formanem a Vojtou Švejdou o vnímání divadelní iluze jako stavu světa, ale také o podmínkách práce u divadla. Premiéra jejich společného představení nazvaného Iluzionista proběhne 28. listopadu 2019 v divadle Alfred ve dvoře.

Většina dnešní zábavy je prostě pasivní: posadíte se a všechno vás automaticky rozptyluje. Ale Iluzionista si musí všechno odpracovat.

Divadlo bratří Formanů vyznává trochu jinou poetiku než soubor Wariot Ideal. Klauniáda Iluzionista je vaše první spolupráce. Čí nápad to byl?

Petr Forman (PF): Vojtův.

Vojta Švejda (VŠ): Mně se představení bratří Formanů vždycky velice líbila. Přišla mi výtvarně krásná, vtipná a nějakým způsobem současná. Takže když mi před třemi lety přišla od Petra nabídka na představení Deadtown, byl jsem nadšený. Při tehdejším zkoušení mě pak napadlo, že bychom si mohli rozumět i v nějakém komornějším tvaru, u kterého by bylo více času si povídat o společných tématech. U předchozích sólových představení se mi vždycky dařilo se s režisérem skvěle propojit. Myslel jsem si, že teď by to ideálně mohl být Petr.

Co se vlastně u nonverbálního sólového představení očekává od režiséra? 

PF: Já se u tohoto představení necítím jako režisér. Nechci působit falešně skromně, ale nepřijal jsem to jako nabídku režie, spíš jako návrh od kamaráda, s kterým jsme u divadla trávili poslední tři roky života. Vojta je jedinečný typ herce s vlastní poetikou. Při práci na takovéto inscenaci je třeba si v klidu vyměňovat různé pohledy na věc, potřebujete kamarádskou otevřenost a pochopení. Takže ve výsledku je jedno, jestli spolu jdete lézt na skály nebo dělat divadlo.

V čem je podle vás Vojtův přístup k divadlu jedinečný?

PF: Viděl jsem od Wariotů představení GundR a byl jsem tím dost zasažen. Znal jsem Vojtu spíš jako klauna, nonverbálního herce, který si dělá věci ve svém světě. A nejednou na scéně spolu s Honzou Kalivodou vyprávěli o určité tragédii a o tom, co se dělo po ní. Vojta – a všichni z Wariot Ideal – dělají divadlo velice nekonvenčním způsobem, který by mě nikdy nenapadl. Říkal jsem si, že přesně takové divadlo má smysl: to, které hledá způsob, jak sdělit něco závažného. Mám pocit, že se u nás dělá takového divadla pořád málo. Neustále se hledají herecké motivace a méně už nějaký obraz. A někdy se snad ani nějaké důležitější téma nehledá.

Vojta je zvyklý na určitý minimalismus – vystavět si prostor hereckou akcí, vystačit si na scéně s málem. Ale vy jste si teď připravili jakousi zmenšeninu jeviště Národního divadla…

PF: Za to můžu já. Myslím, že se Vojta musel už dřív, než mě oslovil, vnitřně rozhodnout a připravit se na to, že to může dopadnout nějak takhle. A možná už podvědomě věděl, že ho to třeba posune někam jinam. Já to beru jako velkou důvěru a z jeho strany zároveň jako ústupek, že se nechal přesvědčit, aby jeho Iluzionista měl takové své divadýlko.

Na zmenšenině Národního divadla, před kterou sedíme, je místo nápisu „Národ sobě“ napsáno „Sobě sám“. Je váš Iluzionista opravdu neúspěšný divadelník, který žije ve vlastní iluzi, jak píšete v anotaci?

VŠ: Ano, je to milovník divadla, který sní o svém vlastním divadle, kde by předvedl veškeré typy výstupů, které umí, kde bude celý večer patřit jenom jemu. Důležité je, že do značné míry propadl vlastní představě o sobě samém. Předvádí různé iluze a sám v jedné z nich žije.

PF: Ten název možná může zavádět směrem k představě nějakého kouzelníka, ale divadlo je na druhou stranu vždycky nějaká iluze či fake. Teď řeknu úplně primitivní věc, ale divadelníci vědí, jak pracovat s emocemi. Dokážou vám například ukázat obrázek Říma, abyste si připadali, že jste doopravdy tam.

Jedná se tedy v nějakém smyslu o metadivadelní představení? Do jaké míry vytváříte konkrétní postavu s nějakým pozadím a do jaké míry to bude váš, třeba i osobní, komentář k fungování divadla obecně?

PF: Náš Iluzionista klidně mohl být jinou postavou. Šlo nám o zachycení člověka, který sní o jiné realitě. Něčemu věří, snaží se žít ve své vlastní verzi reality, jako by permanentně vstupoval do svých snů. A v momentě, kdy jsme si určili, že Iluzionista je obecně divadelník, začalo mě to zajímat ještě víc. Už dlouho přemýšlím, jaká je vlastně pozice divadla ve společnosti, a tím pádem také, jaká je pozice herce v dnešní době. U herce není možné nikdy říct, jestli je úplně dobrý nebo úplně špatný, ale ideálně se po něm chce, aby uměl všechno. Když tedy budu umět všechno, jezdit na koni, šermovat, tancovat, skákat plus několik světových jazyků, budu uznávaný? Nebo budu uznávaný jenom jeden večer a pak budu celý život žít v nejistotě. To mě na tom baví, přemýšlet o postavení člověka, respektive divadelníka v dnešním světě.

V posledních deseti letech se ukazuje, jak moc si každý tvoříme vlastní iluze, které na sebe tvrdě narážejí. Není Iluzionista vlastně zkoumáním hereckého vidění reality, které by nám mohlo něco říct o obecném vztahu člověka ke světu?

VŠ: Při přípravě jsem myslel na současný stav mediální zábavy, který mi přijde jednoduše monotónní. I proto možná naše scéna vypadá tak rádoby pompézně. To, co se v ní bude odehrávat, už ale tak pompézní nebude. To bych právě přičetl té postavě k dobru. Většina dnešní zábavy je prostě pasivní: posadíte se a všechno vás automaticky rozptyluje. Ale Iluzionista si musí všechno odpracovat, vytvořit, zapnout hudbu, běhat a snažit se, aby onu iluzi vytvořil.

PF: Je tady určité malé procento lidí, které si tohle uvědomuje. A postavení nezávislého divadla typu Wariot Ideal je možná ještě specifičtější. Když budete v angažmá v Národním divadle, tak si možná některé otázky pokládat nebudete. A celé to Iluzionistovo přesvědčení, že když ten večer ukáže všechno, co umí, tak to bude fungovat, je naprosto upřímná, i když naivní touha. V tomhle nám nejde o žádnou parodii. Je to ambice herce donuceného vnějšími okolnostmi dělat divadlo právě takto.

Není tedy ale divadlo v posledku, ač může někdy vypadat jako zaostalé médium, jedinou šancí společenského a tím pádem i politického setkávání?

PF: Určitě máte pravdu, ale je třeba si uvědomit, že takhle to vnímá asi jedno až pět procent lidí. To jsou ti, kteří považují kulturu za důležitou. Upřímně řečeno nevím, jak zasáhnout lidi, kteří chodí do divadla jen za zábavou, a nikoli kvůli potkávání. Vždyť i já sám, přestože mám divadlo samozřejmě strašně rád, v sobotu raději zajdu třeba na trh. To není nic proti divadlu. To setkávání na trhu divadelnímu představení vlastně konkuruje. A trh společně s divadlem pak konkurují současnému světu. Abyste lidem nabídli kulturu, musíte se dnes dostat do zóny, která se kultuře nevyhýbá. Mám teď na mysli akce ve veřejném prostoru jako videomapping a podobně. To je dost možná jediná cesta. Na druhou stranu nemůžete odsoudit někoho, kdo na divadlo ještě věří, například našeho Iluzionistu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies