Jágrův mullet, Gott na rotopedu a kuře s broskví. Proč je nutné opustit kýč devadesátek?

V knize Devadesátky Johany Fundové se vzpomíná na údajně bláznivou dobu plnou nečekaných možností. Co se za touto nostalgií skrývá? A v čem se liší od vysmívaného vzpomínání na normalizaci?

Divoká doba, éra nespoutané svobody, dekáda nekonečných možností, v níž se dalo báječně snadno zbohatnout. Desetiletí následující po listopadovém převratu v roce 1989 má v knize Devadesátky (Albatros Media, 2019) různá jména, všechna ale spojuje nepokrytá fascinace touto érou a tím, co po ní zbylo. Pod povrchem nadšenecké naivity doprovodných textů ale prosvítají ta největší klišé spojená s obdobím transformace a naše neschopnost nahlédnout na ně kriticky. Není nakonec adorace devadesátek symptomem hluboké krize, kterou česká společnost aktuálně prožívá?

Kniha Devadesátky novinářky Johany Fundové se trefila do správné doby a sklízí horečku spojenou s oslavami tří dekád od Listopadu. První náklad se vyprodal během několika dní a na předvánoční trh se chystá dotisk. Navazuje na populární facebookovou stránku Pure devadesátky sledovanou dvaceti tisíci lidí, kteří se v komentářích rozplývají nad nejkřiklavějšími výstřelky dekády. Fotografie nejlepších mulletů Jaromíra Jágra, hračky tamagoči nebo dobových reklam z časopisů slouží jako spouštěč nekontrolovaného záchvatu nostalgie po časech dětství.

Na stejná vizuální lákadla sází i kniha, která je doplňuje delšími shrnujícími texty. Kapitoly jsou věnované gastronomii, módě, reklamě nebo erotice a jsou k nim jsou zařazeny ještě eseje pozvaných pamětníků. Na stránkách Devadesátek se tak potkávají sexuolog Radim Uzel s písničkářem Janem Vodňanským či dobovými hvězdami TV Nova. V jejich vzpomínkách se to hemží průpověďmi typu „Kdo si pamatuje devadesátky, tak je nezažil“. Průvodce „skandálního“ pořadu Tabu na TV Nova Roman Šmucler tady třeba blahosklonně vzkazuje: „Byl to čas velkých šancí, ale chtělo to nekoukat se kolem, ale snažit se. V devadesátých letech se z chudáka mohl stát magnát.“

Průvodní kapitoly Johany Fundové jsou psané nadšenecky a hodně naivním jazykem. Vzpomínky na báječné časy dětství uvozují věty jako „nikdo z nás ani netušil…“ nebo „vždyť kdo by zapomněl“. Skoro jako kdyby cílovkou knihy byly dnešní děti, kterým je třeba vysvětlit, že „v devadesátkách žádné foodbloggerky nebyly“ a „když měl člověk hlad, tak se šel prostě a jednoduše někam najíst“. I ve zbytku knihy se ale pozvaní autoři rozplývají nad báječnou dobou, kdy bylo všechno jednodušší, třeba proto, že neexistovaly mobily a nikdo nás nemohl na dálku otravovat. V nostalgické horečce se do jednoho devadesátkového pytle vhodí kulinářská specialita kuře s broskví (která se ale jedla už hluboko za normalizace) s boomem internetu (ten ale ve velkém nastoupil až v novém tisíciletí).

Když se rozhlédnu kolem sebe, přijde mi, že devadesátky vlastně nikdy neskončily. Jaromír Jágr pořád hraje lední hokej, duo Zeman a Klaus určuje diskurs české politiky, nejpopulárnější hudební skupiny jsou pořád Lucie a Kabát.

„Nostalgie se má k paměti jako se má kýč k umění,“ napsal v polovině devadesátých let americký vědec Charles Maier v eseji The End of Longing? (Konec touhy?), která pojednává o tehdejším narůstajícím stesku bývalých východních Němců po éře socialismu. I u nás se hodně psalo o „ostalgii“ jako o něčem nesprávném nebo dokonce úchylném. Jak vůbec může někdo v kapitalismu vzpomínat na dobu nesvobody, kdy bylo všechno špatně? Ti samí liberálové, kteří povýšeně kritizovali reprízy socialistických televizních seriálů, teď ale bez uzardění propadají nostalgii po deváté dekádě. A generují přitom kýč úplně stejného druhu.

Největší bizár

Vzpomínky na konkrétní časy jsou samozřejmě také subjektivní. Moje devadesátky na jihu Moravy zas tak báječné nebyly. Převratová euforie na malém městě rychle opadla, když přišla první vlna zavírání továren, k níž přispěla i zpackaná privatizace. Propouštění se týkalo i mých rodičů a já měl na vlastní kůži zjistit, že s některými společenskými rozdíly ani revoluce zahýbat nedokáže. To není stížnost nebo hořkost, jen připomínka, že ne všichni vzešli z éry transformace jako vítězové. Táta sice také začal podnikat, ale v podstatě to znamenalo jen zapojení do důmyslného švarcsystému, který nová ekonomika zrodila, a místo zbohatnutí jsme dál přežívali v paneláku.

Pro mě to nakonec dopadlo dobře, já i sestra jsme vystudovali vysoké školy a můj táta dokonce ani v naší dekádě nezačal volit Babiše jako spousta jeho kamarádů. Babiš ke svému politicko-podnikatelskému subjektu ANO v naší dekádě chytře přetáhl společenské vrstvy zklamaných občanů, kteří nostalgií po devadesátkách rozhodně netrpí tak silně. Že je takových dnes už statisticky víc než těch, kteří se mohou cítit jako vítězové, nemusím připomínat. Ani důsledky, které to má.

Jako puberťák jsem samozřejmě ocenil především snadný přístup k tištěné pornografii, ale v ospalém maloměstě v pohraničí se toho vlastně kromě kolapsu průmyslu zas tak moc nezměnilo. Jen po otevření hranic přibyli movití sousedé z Rakouska, kteří v obchoďácích ve velkém skupovali pro ně velmi levné potraviny, čímž nás samozřejmě strašně štvali. Brzy na nich začaly vydělávat aspoň holky v nevěstincích, které rychle vyrostly ve vesnicích bezprostředně za hranicemi.

Možná by na to sedělo slovo „bizár“, které se v knize Devadesátky hodně opakuje a značí estetický šok a údiv při zpětném pohledu na tuto dobu. Jenže nevěstince i obří obchodní centrum s gigantickým drakem a zeměkoulí pořád stojí tam kde před čtvrtstoletím. Mnohem větší bizár je možná to, že jsme před třiceti lety uvěřili, když nám Václav Klaus sliboval, že západní země během několika let doženeme. Nic takového se samozřejmě nestalo ani zdaleka. Naštěstí tu máme pravicové politiky a komentátory, kteří ochotně přispěchají s vysvětlením – za všechno pořád může režim, který skončil před třemi dekádami.

Když se rozhlédnu kolem sebe, přijde mi, že devadesátky vlastně nikdy neskončily. Jaromír Jágr pořád hraje lední hokej, duo Zeman a Klaus určuje diskurs české politiky, Dáda Patrasová zpívá dětem, nejpopulárnější hudební skupiny jsou pořád Lucie a Kabát, a i ten mýtický Discoland Sylvie se možná brzy znovu otevře, byť bez Iva Jonáka, který už spí spánkem spravedlivých. A lidi pořád bezmezně věří na floskule o volném trhu a kapitalismu bez přívlastků, s nimiž se na prahu deváté dekády začal nadšeně budovat nový systém, a různé negativní jevy se zametaly pod koberec. Jen jejich dnešní příznivci jsou o něco ortodoxnější a zarytější. Ideologie zapustila kořeny a nesnese žádné zpochybnění.

„Masy nepřesvědčují fakta, dokonce ani vymyšlená fakta, nýbrž jen konzistence systému, jehož součástí podle všeho jsou,“ poznamenala kdysi Hannah Arendt – a platí to stejně dobře na československé osmdesátky jako na české devadesátky. Revoluce nepožírá jen své děti (a stalo se to i s Listopadem), ale také rodí zástupy pozdějších zarytých apologetů, pro něž se euforické momenty změny staly nezpochybnitelným vrcholem života. Nakazily je virem kognitivní disonance, která jim velí považovat veškeré špatné zprávy za pouhou statistickou chybu. V jejich černobílém vidění světa, které neumožňuje žádnou alternativu, není možné tři dekády starý systém zpochybňovat. Ránu by totiž dostala legitimita celého jejich života.

Mladí revolucionáři, staří konzervativci

Když se na začátku listopadu v CAMPu kniha Devadesátky křtila, jedním z hlavních hostů večera byl Slávek Boura, poněkud bizarní (pardon za to slovo) figurka známá z „nováckých“ pořadů jako Rande nebo Dobré bydlo. Jeho a další dobové hrdiny ze zapomnění vytáhl youtubeový účet CaryMaryFuck, kde se před čtyřmi lety začaly objevovat staré díly těchto televizních „perel“. Možná byl prvotním účelem zveřejnění starých záznamů výsměch amatérismu a absurditě tehdejší produkce, zmíněná videa ale brzy začala sloužit jako vstupní droga do hipsterské devadesátkové nostalgie, která Bouru znenadání vrátila mezi celebrity.

Boura sám je přitom hodně politováníhodná postavička, symbol vykloubené doby. V CAMPu při křtu vtipkoval do mikrofonu o psychických nemocech, do knihy samotné pak přispěl textem, který patří mezi ty nejšílenější – používá v něm slova „breakfast speaker“ nebo „kopartnerky“ a na devátou dekádu vzpomíná s větami jako „kreativita ze mě jen tryskala“. Dnes se Boura možná stylizuje do role bonviána, který byl u všeho podstatného, nicméně ve skutečnosti je spíš typem břídila, kterého doba vynesla vzhůru, aniž bychom vlastně zpětně tušili proč. Když skončila jeho televizní kariéra, pamětihodně spustil za státní peníze bulvární web Peprnet, projekt muzikálu Naháči skončil s milionovými dluhy a aktuálně mu podle médií hrozí odnětí svobody za pašování drog. Podobných postaviček bláznivá porevoluční doba zrodila několik, když si ale odmyslíme nostalgii, není jediný důvod, proč dnes kohokoliv z nich oslavovat.

Kniha ostatně obsahuje celé panoptikum devadesátkových osobností a jejich zaseknutý světonázor. Písničkář Jan Vodňanský se pochlubí tím, že vymyslel české slovo harašení z anglického „sexual harrasement“, čímž totálně podkopal důležitost hnutí, které se postavilo proti sexuálnímu zneužívání. (Spousta znásilněných žen mu za to nepochybně děkuje.) Komik Michal Nesvadba odvypráví historku, jak po revoluci pašoval neproclené zboží z Německa a nabízí oslavu tradiční české vyčůranosti, která přežije všechny systémy. Nechybí ani Ondřej Neff, kterého jsme před třemi dekádami oslavovali jako sci-fi vizionáře, a on se mezitím proměnil v ultrakonzervativce a xenofoba.

A co na to generace mileniálů, která by měla devadesátkové revoluční gardy vystřídat? Těm vlastně při současném rozložení sil nezbývá nic moc jiného než útěšně vzpomínat na to, jak cucali Vitacit a dívali se na hitparádu ESO.

„Nostalgie je historie bez pocitu viny,“ upozorňuje americký historik a držitel Pulitzerovy ceny Michael Kammen a varuje před nebezpečím historického redukcionismu, kterého se skutečně poslední roky chopili populisté po celém světě. Historie předkládaná Devadesátkami má na první pohled hlavně útěšný charakter a prodává čtenářovi jeho vlastní vzpomínky na šusťákové bundy a Gotta na rotopedu. Je to kýč, sentimentální rozplývání se nad artefakty doby, zdánlivě neškodný a nehodný hlubší kritiky.

Jenže fetiš devadesátek pomáhá obalit éru do všeprostupující ironie, která dobře zakryje, že se v té době stala celá řada politických přešlapů, jejichž důsledky sklízíme dodnes. Tunelování, rasové vraždy, opoziční smlouva, zchudnutí některých průmyslových regionů je tady pojímáno jako vedlejší a nepodstatný produkt „té báječné divoké doby“. Ostatně i kmotr českého populismu Miroslav Sládek nebo „král desetinásobku“ Viktor Kožený tady dostávají patinu neškodných postaviček, které prostě jen vytěžily možnosti doby až do dna stejně jako třeba Tereza Pergnerová nebo Slávek Boura.

Probudit se z kocoviny

Další někdejší tvář TV Nova, Pavlína Wolfová, si ve své eseji správně všímá, že vlastně měla ze všeho nejvíc štěstí a „byla na správném místě ve správný čas“. Její esej končí blahosklonným konstatováním: „Teď nám, seniorním editorům, manažerům nebo bankéřům dýchají na záda další – mileniálové. A tak je to v pořádku. Vystřídají nás a my odejdeme. Ještě ne, ale už za chviličku. A tak to má být.“ Je to velkorysý slib, až na to, že nic takového se zatím rozhodně nechystá. Generace, která se etablovala bezprostředně po Listopadu, ucpala veřejný prostor a ovládla společenský i politický diskurs, protože má legitimitu skutečných vítězů revoluce, kterou už nikdo další disponovat nebude. O tři dekády později jsou stále konzervativnější, ortodoxnější a samozřejmě zapšklejší. A vůbec nejsou s to pochopit, že se jejich hodnoty vzdalují od reality, kterou žije zbytek společnosti.

A co na to zmíněná generace mileniálů, která by měla devadesátkové revoluční gardy vystřídat? Těm vlastně při současném rozložení sil nezbývá nic moc jiného než útěšně vzpomínat na to, jak cucali Vitacit a dívali se na hitparádu ESO. Když je Fundová nazve „Havlovými dětmi“, je to až příznačné. Václav Havel je dnes symbolem politika, jehož společenská vize navázaná na reformy a ideály roku 1968 ztroskotala částečně i proto, že ji v devadesátých letech převálcovaly moderní neoliberalistické poučky importované z USA a Velké Británie. Ti narození v osmdesátkách a devadesátkách vždycky budou za listopadovou generací až druzí, nebo vlastně až třetí (nezapomínejme ještě na předrevoluční stranickou garnituru, která nikam nezmizela).

Když Devadesátky na začátku listopadu vyšly, běžel zrovna internetem mem OK Boomer, jehož prostřednictvím si dnešní mladí s pomocí sarkastického humoru střílí ze zastaralého myšlení generace svých rodičů. „OK Boomer“ řeknete někomu staršímu, když vás začne poučovat o tom, že globální oteplování je nesmysl nebo že bydlení ve velkých městech spravedlivě reguluje volná ruka trhu. Má to být vtipná odpověď, která ale zároveň odráží zoufalství dnešních mladých z toho, že jejich budoucnost mají v rukou lidé, kteří v ní žít vlastně už nebudou.

„OK boomer“ by klidně mohli na podzim roku 1989 říct stávkující studenti komunistickým papalášům, kteří vůbec nechápali, co po nich davy na náměstích chtějí. Škoda, že celá řada tehdejších revolucionářů nemá stejné pochopení pro protesty dnešních studentů proti klimatické změně nebo nerovnosti, a proto si zaslouží stejně pohrdavou reakci jako Milouš Jakeš.

Když 16. listopadu liberální elita spokojeně sdílela na Twitteru fotky ze zaplněné Letné, kde se demonstrovalo proti Babišovi, vlepil můj kolega Matěj Schneider na jeden takový snímek právě slogan „OK Boomers“ – a mně došlo, že tenhle mem vlastně říká víc, než to na první pohled vypadá. Demonstrace na Letné nebyla ničím jiným než produktem devadesátkového kýče, do něhož zmutovalo otrocké opakování revolučních symbolů. A zároveň – protože historie si libuje ve fraškách – byla namířená proti jednomu z vítězů transformace, jenž vlastně jen využil hněv části společnosti, kterou už zmíněné slogany o nejlepším možném světě liberální demokracie a kapitalismu nevídaných příležitostí pro každého přestaly bavit.

Články o virálním fenoménu OK Boomer v zahraničních médiích upozorňují na to, že slogan je možná předzvěstí nové generační války, tedy něčeho, co konzumní kultura posledních dekád málem vymazala. Byli jsme jí svědky v šedesátých letech, u nás počátkem devadesátých, a teď je možná znovu na pořadu dne. Není ale vlastně žádný důvod se strachovat – třeba teď nostalgické vzdychání nad báječnými devadesátkami vystřídá autentická naštvanost dnešních mladých z toho, kam směřuje svět. Jestli díky ní zvládnou vykouknout z ideologie, kterou jsme jim tři dekády vtloukali do hlavy, a začnou stavět trochu jiný svět, pak je tu jistá naděje. „Historie je noční můra, z níž se pokouším procitnout,“ říká jedna postava v Joyceově Odysseovi. Snad se také jednou probereme z kocoviny, která zůstala po devadesátkách.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies