Slavoj Žižek: Joker a nulový stupeň sociální revoluce

Film Joker se záměrně vyhýbá zpodobnění přechodu od sebedestruktivního násilí k nové politické vizi. O to víc apeluje na nás, diváky, abychom se toto vakuum pokusili zaplnit sami.

S filmem Joker si kritici nevědí rady: je to jen bohapustá zábava (jako jiné snímky ze série o Batmanovi), hloubková studie patologického násilí, nebo rozcvička z kulturních studií? Ze své perspektivy radikálně levicového aktivisty Michael Moore označil snímek za „znamenitě načasovanou sociální kritiku a názornou ukázku důsledků současných amerických sociálních neduhů“. Film totiž na pozadí proměny Arthura Flecka v Jokera znázorňuje zlomyslnou brutalitu bankéřů, kolaps veřejné zdravotní péče a prohlubující se propast mezi bohatými a chudými. Podle Moorea se však film neomezuje jen na neutrální popis těchto patologických jevů současné Ameriky, ale zároveň vznáší i „znepokojivou otázku“: co když vyděděnci tohoto světa jednoho dne povstanou k odplatě?

Emancipace sebedestrukcí 

FBI a média ještě před premiérou filmu varovala, že by mohl vyprovokovat násilí z řad „clowncelů“, mladých mužů žijících v nedobrovolném celibátu a indentifikujících se s postavami „zlých klaunů“, jako jsou Pennywise z hororu To nebo i samotný Joker z komiksových příběhů vydavatelství DC Comics. Až doposud žádné takové incidenty hlášeny nebyly. Podle Moorea film v divácích nepodněcuje ani tak neodbytnou touhu vybíjet si svoji frustraci v aktech bezhlavého násilí, ale spíše v nich „vyvolává vděk za nově probuzenou touhu – namísto toho, aby si snažili zachránit kůži úprkem k nejbližšímu východu, mají chuť postavit se svému osudu a bojovat posíleni vědomím nenásilné moci, kterou cítí ve svých rukou každý jeden den“.

Onen pomyslný bod nula je současnou verzí toho, čemu se kdysi říkalo proletářská pozice – elementární životní zkušeností těch, kteří nemají co ztratit.

Působí na nás ale film doopravdy tak, jak to Moore popisuje? Ona „nová touha“, o níž mluví, není rozhodně Jokerovou touhou – na konci filmu je antihrdina nešťastný a jeho výbuchy hněvu jsou jen hysterickými projevy jeho bytostné bezmoci. Pokud by se diváci skutečně beze zbytku oprostili od Jokerových výbuchů bezmocného hněvu a dokázali se „postavit svému osudu a bojovat posíleni vědomím nenásilné moci, kterou cítí ve svých rukou každý jeden den“, došlo by u nich k zásadní proměně subjektivního postoje. Pokud byste si totiž byli vědomi takové moci, o níž mluví Michael Moore, mohli byste se vzdát hrubého násilí. Skutečně násilným ve smyslu reálného ohrožení etablovaného řádu se člověk paradoxně stává, až když už se nepotřebuje uchylovat k fyzickému násilí. To nicméně neznamená, že veškeré Jokerovo počínání je třeba šmahem odmítnout – z jeho příkladu plyne poučení, že máme-li se zbavit iluzí přináležejících stávajícímu socioekonomickému řádu, musíme si tímto pomyslným bodem nula projít.

Naše pohroužení se do Jokerova temného světa nás mimo jiné oprošťuje od politicky korektních iluzí a simplifikací, jakou je například přesvědčení o nezpochybnitelnosti oboustranného souhlasu k sexuálnímu aktu. Přesvědčení, že oboustranný souhlas k sexuálnímu aktu je zárukou jeho konsensuálního charakteru, nelze brát vážně. Diskurs souhlasu je kolosální podvod. Je to naivní snaha naroubovat úhledný, srozumitelný a rovnostářský jazyk sociální spravedlnosti na temnou, zneklidňující, nesmlouvavě krutou a traumatickou doménu lidské sexuality. Lidé nevědí, co chtějí, děsí se toho, po čem touží, touží po věcech, které nenávidí, milují svého otce, a přesto ho chtějí zabít, nenávidí svou matku, a přesto s ní chtějí spát… A takto bychom mohli pokračovat do nekonečna. Lze si snadno představit, jak by se asi Joker vysmál tvrzení, že „k tomu došlo na základě oboustranného souhlasu, tak v čem je tedy problém“, protože přesně takto mu matka zničila život.

Joker naruby

Onen pomyslný bod nula je současnou verzí toho, čemu se kdysi říkalo proletářská pozice – elementární životní zkušeností těch, kteří nemají co ztratit. Slovy samotného Arthura: „Nemám, co ztratit. Nic už mi nemůže ublížit. Můj život je čistá komedie.“ Zde také naráží představa, že Trump je cosi jako Joker v prezidentském křesle, na své zřejmé trhliny: Trump si tímto pomyslným bodem nula nikdy neprošel. Je to možná obscénní klaun, ale není to Joker – srovnávat Jokera s Trumpem znamená dopouštět se na Jokerovi urážky.

Trumpovo chování nepochybně nese rysy obscénnosti, jenže Trump vynáší na světlo světa obscénnost, která tvoří odvrácenou stranu samotného zákona. Na jeho chvástání, jak ustavičně porušuje pravidla, není absolutně nic sebevražedného: posiluje tím jen mýtus prezidenta „s koulemi“, který ve svém úsilí posílit pozici Ameriky ve světě neustále čelí rejdům zkorumpovaných elit. Jeho soustavné transgrese jsou nezbytné, protože jen ten, kdo neustále porušuje zákon, může rozdrtit moc washingtonské politické smetánky. Číst tuto pečlivě promyšlenou a nesmírně racionální politickou strategii jako Trumpovo bezděčné podléhání pudu k smrti je jen dalším z mnoha důkazů, že na sebevražedné misi jsou ve skutečnosti levicoví liberálové, kteří vzbuzují dojem, že jsou plně zaujati byrokratickými a právními obstrukcemi, zatímco prezident pro svou zemi odvádí skvělou práci.

Etická destruktivita

V Nolanově filmu Temný rytíř (2008) je Joker jediným skutečným nositelem pravdy. Nikterak cíl svých útoků na Gotham City neskrývá: je připraven skončit ve chvíli, kdy Batman sejme svou masku a odhalí svou pravou identitu. Kým je tedy onen Joker, který chce odhalit pravdu skrytou pod maskou v dobré víře, že toto odhalení přivodí zhroucení sociálního řádu? Není to muž bez masky, ale právě naopak: je to subjekt, jenž se se svou maskou beze zbytku identifikuje – muž, který JE svojí maskou. Za touto vnější fasádou se nic neskrývá, není pod ní žádný člověk z masa a kostí. Proto také nemá Nolanův Joker žádnou minulost a jeho činy postrádají jasnou motivaci: vykládá různým lidem historky o původu svých jizev a utahuje si z představy, že se za jeho jednáním skrývá nějaké dávné trauma, které ho k jeho eskapádám bezděčně ponouká. Mohlo by se zdát, že tento nový film o Jokerovi podává něco jako sociální genezi jeho postavy, když zachycuje traumatické události, které z něj udělaly člověka, jímž se stal. Potíž je v tom, že tisíce mladých hochů vyrůstajících v neúplných rodinách a vystavených týrání na tom byly stejně, avšak jen v jednom z nich došlo k „syntéze“ těchto nahodilých okolností do jedinečných vlastností Jokerovy postavy. V jednom z prvních románů o Hannibalu Lecterovi je představa, že za jeho obludností se skrývají jakési nešťastné životní okolnosti, rázně zamítnuta: „Nic se mu nestalo. To on se stal.“

Ve filmu se z Jokera stává Joker v okamžiku, kdy říká: „Víte, čemu se musím smát? Myslel jsem si, že můj život je tragédie, ale ve skutečnosti je to komedie.“ Jeho jednání možná není morální, ale určitě je etické. Abychom to však pochopili, musíme si uvědomit, kdy přesně to říká: pronáší to totiž v momentě, kdy se naklání nad nemocniční postelí své matky a bere do ruky polštář, aby ji s ním udusil. Čím je tedy jeho matka? „Neustále mi říká, ať se usmívám a tvářím se vesele. Prý mám poslání. Přinášet na svět radost a smích.“ Není toto snad mateřské superego ve své nejčistší podobě? V této souvislosti není nic divného na tom, že mu matka neříká Arthur, ale přezdívá mu Happy.

Arthur se tím, že se z něj stane Joker, vysvobodí ze spárů své matky (zabije ji) a současně se beze zbytku identifikuje s jejím nadjáským imperativem ponoukajícím jej k smíchu. Jeho sklon k nutkavým, nekontrolovatelným záchvatům smíchu má paradoxní strukturu: je, pokud použijeme Lacanův neologismus, v pravém slova smyslu „extimní“, tedy zároveň intimní i externí. „Vzpomínáš si, jak jsi mi říkala, že můj smích je nemoc, že se mnou něco není v pořádku? Není to tak. Je to mé skutečné já.“ Přesně z toho důvodu jej však zakouší jako cosi zcela vnějšího, jako naprosto svébytný parciální objekt, který nedokáže ovládat a s nímž se chtě nechtě nakonec musí beze zbytku ztotožnit. V klasické oidipovské konfiguraci umožňuje subjektu vymanit se z tísnivého sevření matčiny touhy „jméno otce“, zde však není po otcovské funkci ani stopy, a tak Jokerovi nezbývá, než uniknout matčině touze skrze svou hyperidentifikaci s jejím nadjáským imperativem.

Apoteóza nihilismu

Na konci filmu se z Jokera stává nový kmenový vůdce bez jakéhokoliv politického programu: jeho programem je výron čisté negativity. Během rozhovorů s televizním moderátorem Murrayem Franklinem Arthur dvakrát opakuje, že jeho eskapády žádný politický podtext nemají. V narážce na jeho klaunský převlek se ho Murray v šatně zeptá: „Co ta maska? Hlásíte se snad k těm protestům?“ Arthurova odpověď zní: „Ne, vůbec tomu nevěřím. Nevěřím ničemu. Myslel jsem si jen, že by to mohlo dát mému výstupu šmrnc.“ A ještě jednou, v přítomnosti televizních kamer: „Politika mě nezajímá. Chci lidi jen rozesmát.“

Ve světě, který film zpodobňuje, není prostor pro militantní levici: je to vyprázdněná slupka globalizovaného násilí a všezahrnující korupce. Charitativní události jsou znázorněné beze všech příkras: kdyby matka Tereza ještě byla naživu, mohla by klidně přijmout pozvání na jeden z charitativních večerů pořádaných Waynem, humanitární taškařici pro pobavení bohatých a mocných. V této souvislosti si lze asi jen stěží představit stupidnější kritiku filmu, než je výtka, že nenastiňuje žádnou pozitivní alternativu k Jokerově revoltě. Jen si představte, jak by asi takový film vypadal: jako pompézní zkazka o tom, jak chudí, nezaměstnaní, lidé bez zdravotního pojištění nebo oběti policejního násilí organizují nenásilné protesty a stávky s cílem mobilizovat veřejné mínění – něco jako Martin Luther King junior zbavený protirasistických motivů. Takový příběh by byl nesmírně nudný – chyběly by v něm Jokerovy šílené eskapády, kvůli nimž je film tak neskonale atraktivní diváckou podívanou.

Nulový stupeň aktivismu

A zde se dostáváme k jádru pudla. Když budeme vycházet z klasického předpokladu levicového aktivismu, že jen nenásilné, organizované protesty výše zmíněného druhu jsou efektivním nástrojem k vyvíjení tlaku na ty nahoře, máme zde co do činění s pouhým rozporem mezi politickou logikou a narativním účinkem? Jinak řečeno, Jokerovy násilné eskapády jsou možná politicky sebevražedné, ale v rámci fiktivního filmového vyprávění skýtají znamenitou podívanou. Zastávám hypotézu, že je nezbytné projít si tímto sebedestruktivním nulovým stupněm, jejž ztělesňuje Joker – ne v doslovném smyslu, ale přinejmenším jako hrozbou, jako možnou eventualitou. Jen tak se můžeme vymanit ze souřadnic stávajícího systému a zahlédnout kontury něčeho radikálně nového. Ne náhodou má Joker příjmení Fleck. V němčině to slovo označuje beztvarou šmouhu či skvrnu. Je to jako anamorfická skvrna. Stačí se podívat z jiného úhlu, a celá věc se nám objeví v úplně nové perspektivě.

Ve své interpretaci pádu komunismu ve východní Evropě se Jürgen Habermas projevil jako bytostný levicový fukuyamista, když implicitně připustil, že existující liberálně demokratické zřízení je tím nejlepším ze všech možných světů a že bychom se už jen měli snažit učinit je spravedlivějším, humánnějším, inkluzivnějším… Základní premisy systému by se zkrátka a dobře neměly zpochybňovat. Z toho důvodu se mu zamlouvalo přesně to, co řada levicově smýšlejících pozorovatelů vnímala jako největší slabinu východoevropských antikomunistických protestů, totiž skutečnost, že nebyly motivovány žádnou novou vizí postkomunistické budoucnosti. Podle Habermase revoluce ve střední a východní Evropě usilovaly pouze o „nápravu“ zatuchlých politických poměrů a „dohnání“ opožděného ekonomického vývoje: jejich cílem tedy bylo, aby tamní společnosti dosáhly toho, co už západní společnosti měly, aby se opětovně začlenily do sféry západní normality. Demonstrace aktuálně probíhající v mnoha částech světa nicméně vrhají stín právě na tento normativní rámec – a proto na nich také opakovaně vídáváme postavu Jokera. Když nějaké hnutí zpochybňuje samotné základy panujícího řádu, jeho základní normativní rámec, je takřka nemožné zajistit, aby protesty měly výlučně mírumilovný charakter bez jakýchkoliv násilných excesů.

Samotný Joker se narativnímu zpodobnění procesu vedoucího od sebedestruktivního násilí k „nové touze“ po emancipačním politickém projektu záměrně vyhýbá: o to neodbytněji však apeluje na nás, diváky, abychom se toto vakuum pokusili zaplnit.

Autor je filosof.

Z originálu Joker, or the zero-point of revolution, poskytnutého autorem, přeložil Radovan Baroš. Zkrácená verze článku byla publikována na webu Spectator pod názvem Don’t insult Joker by comparing him to Trump. Uveřejněno se svolením autora.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies