Foto Sabine van Erp, pixabay.com
Hojně diskutovaný případ nedůstojného zacházení s klienty v domově pro seniory Slunečnice v Ostravě-Porubě otevřel velké téma, které se může týkat každého z nás. Pokud tedy zestárneme a nedožijeme v domácí péči. Hrůza, která se na nás z popisu jednání personálu v domově Slunečnice valí, může mít různé dopady. Můžeme ji vnímat jako selhání vedení jednoho domova důchodců, anebo si položit otázku, zda se nejedná o problém systémový.
Pokud se na pracovišti z ponižování klientů stane norma, odcházejí lidé, kteří tuto práci dělají proto, že chtějí pomáhat druhým.
Stárnoucí populace, nízká podpora rodin, které se o své seniory chtějí starat doma, i nedostatek kvalitních zařízení přinášejí pro odvětví péče o seniory mnoho podnikatelských příležitostí. Stává se tak byznysem. Navíc s výhodou, že nedostatek obdobných zařízení znamená především to, že senioři a jejich rodiny nemají příliš na výběr. Často jsou rádi, že vůbec něco našli, protože čekací doby jsou dlouhé.
Mizerné zákony, peníze i kontrola
Kromě různých služeb, které jsou registrovány jako zdravotní nebo sociální, existuje v České republice celá řada soukromých zařízení, jež jsou formálně vydávaná za ubytovací a pohostinskou činnost. Ty ve skutečnosti nelegálně za úplatu nabízejí sociální a zdravotní služby, které však ani zdaleka neodpovídají standardům.
Problém institucionální péče se navíc netýká zdaleka jen seniorů, do jejichž kůže se při troše imaginace dokážeme vžít, protože také jednou budeme staří. Týká se i lidí s různým zdravotním postižením, kterých je v České republice po různých ústavech mnoho, přestože se naše země zavázala k deinstitucionalizaci. To je ovšem téma, které se dá do veřejné debaty vnést ještě mnohem složitěji, protože většina z nás doufá, že se my a naše děti nebudeme potýkat s handicapem nebo třeba s nevyléčitelnou nemocí. Problém se tak týká dětských domovů, pobytových sociálních služeb pro osoby s postižením nebo internátů škol pro žáky s postižením. A v mnoha z nich mají podmínky k důstojnému životu také daleko.
Proč se za zdmi ústavů tak často dějí věci, které společnost tak šokují, pokud se provalí? Je to mimo jiné tím, že je velmi těžké efektivně kontrolovat, jestli se tam něco špatného neděje. Ať už jsou klienty lidé s postižením, senioři či děti, jsou to obzvlášť zranitelné skupiny. Kontrolní mechanismy často narážejí na důkazní nouzi. Kromě toho ale problém představuje i to, jakou vážnost má v naší společnosti celá oblast péče.
Společensky málo uznávaná a tradičně špatně ohodnocená práce tak přitahuje i zaměstnance, kteří ji jsou dělat prostě proto, že mají problém sehnat jiné zaměstnání. Zaměstnanců v podobných zařízení je velký nedostatek. Z toho vyplývá i to, že pak obsluhují příliš velký počet klientů a práce se nedá zvládat. Pokud se na pracovišti z ponižování klientů stane norma, odcházejí lidé, kteří tuto práci dělají proto, že chtějí pomáhat druhým. A zůstávají mnohem spíše lidé, kteří zde jsou jen proto, že se neuplatní jinde. Taková situace je příhodná i pro různé sociopaty, kteří na nebohých klientech mohou uplatňovat svou moc. A systém jim v tom nezabrání – třeba i proto, že kontrolní mechanismy nefungují. Nebo proto, že ředitelé ústavů se zdráhají nekompetentní osoby vyhodit, aby ostatní zaměstnanci nebyli ještě více zavaleni prací, kterou už tak těžko zvládají.
Když už instituce, tak malé
Kromě toho, že je celý systém hrubě podfinancovaný, situaci nezlepšuje ani to, že nejsou jasně dané standardy péče, že zdravotní a sociální péče nejsou propojené a že neexistuje fungující mechanismus prozkoumávání a vyřizování stížností.
Instituce navíc nevyužívají ani těch nástrojů, kterých by využívat mohly a které by mnoho nestály. Například dobrovolnické práce. V hospicu svaté Alžběty v Brně s dobrovolníky pracují a na kvalitě péče se to projevuje. Mají jich kolem šedesáti ve věku od dvaceti do třiadevadesáti let, kromě nich ale mají i koordinátorku, která se jim věnuje. Setkává se s nimi pokaždé, když jsou na návštěvu za klientem, probírají spolu, jak na tom je, ale zajde s nimi třeba i do kavárny a všemožně se snaží, aby se cítili součástí týmu a uvědomovali si, jak jsou potřební, protože potřební opravdu jsou.
V oblasti péče, ať už se jedná o seniory nebo zdravotně postižené, je před námi ještě dlouhá cesta. Téma ve společnosti nerezonuje také proto, že většina lidí má pocit, že se jich to netýká, a je jim jedno, že se Česká republika sice připojila k transformaci sociálních služeb, ale nerealizuje ji. Návštěvy lékařů doma, ambulantní zdravotní i sociální služby, odlehčovací služby pro rodiny, to všechno ještě čeká na větší podporu. Jistě, jsou situace, kdy to ze zdravotních důvodů nejde udělat jinak, kdy může být pobyt v dobrém menším zařízení nakonec důstojný, ale v obecné rovině jsme se s masovou institucionalizací smířili až přímo snadno. Žijeme životy, v nichž péče o naše blízké znamená ztrátu možnosti dělat kariéru, kterou ale poměřujeme úspěšnost našich životů. Jenže péče o blízké znamená vzhledem k nedostatku potřebných služeb často také totální vyčerpání a někdy i pád do chudoby. Pokud ale budeme brát jako normu to, že lidé, kteří se nedokážou sami o sebe postarat, končí automaticky v nějaké instituci, můžeme si tím připravit strašné umírání.
Autorka je redaktorka Alarmu.