Knihovny nejsou jen půjčovny knih, říká Jan Delong z iniciativy Za knihovny!

Nedávno vzniklá iniciativa Za knihovny! řeší podfinancování knihovnických profesí, unikátní síť českých knihoven i sociální a ekologický rozměr vlastní práce.

Jan Delong je knihovník působící v Městské knihovně v Třinci. Před časem se přidal k nově vzniklé iniciativě Za knihovny!, která tematizuje otázku podhodnocení knihovníků a knihovnic. Platforma vznikla jako sdružený hlas lidí pracujících v knihovnách a připomíná mimo jiné i stoleté výročí od přijetí knihovnického zákona, který v tehdejším Československu zajistil dostupnou, veřejnou a velmi hustou knihovní síť. Iniciativa Za knihovny! do veřejné debaty otázku dostupnosti a demokratického pojetí knihoven vrací a zdůrazňuje jejich potřebnost v době, která tak prohlubuje rozdíly mezi periferiemi a centry.

Jaký je průměrný plat knihovníků a knihovnic v České republice?

Každý knihovník má za sebou jinou praxi a jsme zařazení do různých platových tříd. Obecně ale platí, že ještě v roce 2016 nedosahovalo 93 procent knihovnic a knihovníků na průměrný plat.  70 procent knihovnic a knihovníků z oblasti kultury zařazeno do 6. až 9. platové třídy. V 9. platové třídě je nástupní plat 17 600 Kč hrubého, takže si zkuste představit kvalitu života s takovou mzdou. Navíc to záleží na instituci: jestli je zřizovatelem město či stát a také, jaký má daná knihovna rozpočet a kolik v ní pracuje lidí. Ale tohle se nejen důsledkem kampaně Za knihovny!, ale hlavně dlouhodobým tlakem odborů bude měnit, posuneme se do další tabulky, nejnižší platová třída zanikne a k našemu platu přibude mezi 500 korunami a tisícovkou.

Co pro vás bylo impulsem k zapojení do iniciativy?

Je to věc, která se neustále řeší. Naše debaty se pokaždé stočí k penězům a pracovním podmínkám, rozpočtům knihoven. Všichni se shodujeme na tom, že stávající nastavení je špatně. Podpořit iniciativu mi ve chvíli, kdy vznikla, přišlo jako logický krok. Konečně jsme zvládli zformulovat všechny problémy, které jsou s naší prací spojené.

O jaké problémy se jedná?

Panuje stereotypní představa o tom, že knihovny jsou půjčovny knih a že knihovníci a knihovnice nic jiného nedělají. Ale ta realita je taková, že hlavně v obcích nebo malých městech mají knihovny obří pole působnosti, jsou podstatným místem setkávání, jsou partnery škol i jiných institucí. Na malém městě je to často právě knihovna, která plní základní kulturní a společenskou funkci, pořádáme různá setkání, zveme hosty, vytváříme prostředí pro sebevzdělávání.

Tahle práce má pro mě obrovský smysl, ale odmítám být levnou pracovní silou. Složenky entusiasmem nezaplatíme a je to právě naše generace, která si to uvědomuje nejpalčivěji. A naštěstí jsme schopni se spojit a ozvat.

Občas jsme taky trochu sociální pracovníci a pracovnice: knihovny jsou mnohdy jediným místem, kde mají všichni lidé bez rozdílu třídy nebo věku přístup k internetu. Jsme veřejná instituce, z podstaty věci máme být dostupní všem, i díky tomu se setkáváme s lidmi ze všech vrstev, s bezdomovci, s handicapovanými, nebo i s lidmi se závislostmi. A v neposlední řadě je náš obor oborem vysokoškolským, a přesto jsou naše platy de facto na úrovni nekvalifikovaných pracovníků.

Ta síť knihoven, kterou v Česku máme, je dost unikátní. Většina obyvatel naší republiky má s knihovnami přímou zkušenost. Tak čím to, že jste na tom z hlediska pracovních a mzdových podmínek stále tak špatně?

Je to dáno naším chybějícím sebevědomím. Teprve v poslední době ho nacházíme a ohledáváme, konečně jsme schopní se semknout a vyjádřit. Do doby, než jsme kritizovali pochybné odvolání Víta Richtera ze strany bývalého ministra kultury Staňka, o nás nebylo moc slyšet. Ale začínáme se ozývat. Možná jsme nějaké podobné impulsy potřebovali, aby se ledy pohnuly.

Jaké máte k dispozici postupy? Ve svých prohlášeních apelujete i na další instituce. Například vyzýváte akademické senáty vysokých škol, aby neopomíjeli knihovníky a knihovnice svých knihoven, aby je více integrovali do vnitřních debat školy. Co dál řešíte? A jakou cestu odporu volíte? Umíte si představit třeba stávku?

Myslím si, že situace pořád není tak vážná, abychom museli přistupovat k radikálnějším postupům. Knihovny se u nás zatím nezavírají, jako se tomu děje například v Anglii. A zdá se, že to v dohledné době nehrozí – třeba i proto, jak hluboce jsou knihovny zakořeněné v celé historii České republiky, respektive Československa. Letos slavíme sto let zákona o českém knihovnictví, právě díky němu je ta naše síť tak široká, dostupná a unikátní. Nedochází k zásadnímu úbytku počtu knihoven, alespoň zatím.

A ubývá knihovníků a knihovnic, právě s ohledem na vaše platové ohodnocení a pracovní podmínky?

To bohužel ano. Pokud se podíváte, kolik lidí vystuduje obor knihovnictví třeba v Brně, projde proškolením na aktuální trendy a postupy, a kolik jich nakonec opravdu skončí v knihovnách, tak to číslo je opravdu nízké. Dost lidí odejde do soukromého sektoru, kde jsou podmínky úplně jiné. Knihovníci umí dělat širokou škálu věcí, vyznají se v technologiích, mají velký potenciál se učit nové věci, jejich uplatnitelnost je velká, ale pro mě je třeba podstatný veřejný sektor, i proto jsem tu práci začal dělat. Přesto mě moje práce ovlivňuje: mám partnerku knihovnici a velmi jsme zvažovali, jestli máme peníze na založení rodiny. To mi nepřijde úplně v pořádku.

Knihovnice a knihovníci na jednání s ministrem Zaorálkem. Foto archiv Moniky Horákové

 

Proč je pro Vás důležitý veřejný sektor?

Občas se říká, že knihovníci a knihovnice jsou „srdcaři“. Já tohle označení moc rád nemám – implikuje, že jsme ochotní dřít za málo peněz jen proto, že vidíme v naší práci nějaké poslání. Je to zneužitelná pozice a ubližuje nám. Pokud bych měl mluvit o svém osobním příběhu, tak já byl u nás ve Třinci vždycky kulturně aktivní a pořádal jsem literární večery, které byly často spojené s koncerty nebo výstavami. Brzy se ukázalo, že knihovna je pro to ideálním partnerem. Ředitelce knihovny Martině Wolne se můj přístup líbil, začali jsme spolupracovat a nakonec se z toho stala moje práce.

Přišlo mi skvělé, že knihovny rozvíjejí komunitní život a pomáhají lidem růst, rozvíjejí prostředí daného města. Tahle práce má pro mě obrovský smysl, ale odmítám být levnou pracovní silou. Složenky entusiasmem nezaplatíme a je to právě naše generace, která si to uvědomuje nejpalčivěji. A naštěstí jsme schopni se spojit a ozvat.

Hodně se dnes mluví o sporu mezi periferií a centrem. Můžou knihovny umenšovat nerovnosti mezi různými regiony a městy? Pomáhají k balancování sociálního smíru? A jak?

Já myslím, že ano a že my knihovníci musíme i ten sociální rozměr více akcentovat. Knihovny jsou možná jediným prostorem, kde může kdokoliv bez rozdílu svého statusu strávit celý den, a to bez nutnosti si něco objednat, něco platit nebo se předem hlásit. U nás je otevřeno od osmi od rána do sedmi do večera, nevynucujeme registraci, nijak nikoho nelustrujeme, nehlídáme, nevykazujeme.

Jsme otevření rodičům s dětmi, sociálně vyloučeným, důchodcům nebo studujícím lidem. V Třinci třeba fungujeme i jako lokální copy centrum, protože jiné tu není. Pronajímáme prostory, které často využívají jiné neziskové organizace. Jednoduše suplujeme široké spektrum rolí a navíc obhospodařujeme malinké knihovny v regionu. A to se bohužel někdy velmi těžko vysvětluje, třeba zřizovateli. Šíře a především dopad naší práce není na první pohled úplně viditelná.

Změnilo se něco s nástupem nového ministra kultury Lubomíra Zaorálka?

Zdá se, že se situace zlepšuje, ale zatím se opravdu pracuje jen na odstraňování škod, které napáchal pan Staněk. Přesto mě jeho poslední vyjádření a kroky naplňují naději, že kultura nebude otloukánek a tak nějak do počtu.

Vaše iniciativa se přidala i ke stávkám za klima. Proč?

Konkrétně u nás jsme dokonce poskytli knihovnu pro schůzky Fridays for Future, protože věříme, že instituce, jako jsou ty naše, mají být zázemím pro rozvoj kritického myšlení a občanských aktivit. Podpora stávce za klima byla pak dalším logickým krokem.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies