Kolik očí bude ještě vypíchnuto, než se Jordánsko zbaví kmenového práva?

Jordánskem v posledních dnech otřásá – bohužel nikterak ojedinělý – případ zločinu ze cti. Formuje se ovšem hnutí, které volá po změnách v zákonech, jež podobné nenávistné zločiny takřka nepostihují.

V pátek 8. listopadu ve městě Džaraš na východě Jordánska dorazila policie na místo „nejhoršího zločinu za celé desetiletí“, jak o něm píší místní média. Hakim Muhammad Abu Aklik vydloubl své ženě Fatimě obě oči. Fatima je od té doby v nemocnici, o jedno oko přišla úplně, na druhé oslepla a lékaři teprve zjišťují celkový celý rozsah jejích zranění. Hakim je ve vězení a čeká na soud. Pokud se Fatima rozhodne vzdát svých práv a nepodá trestní oznámení, což je podle současného jordánského práva možné, její muž buď zaplatí pokutu, nebo si odsedí tři měsíce.

Případ znovu připoutal pozornost k nerovnému postavení žen v jordánské společnosti, jak v zákoníku, tak ve většinovém nazírání. Začíná se formovat hnutí, jež má jasně formulované požadavky týkající se změn v zákonech, které by měly přispět k genderové rovnosti a posílit postavení žen ve společnosti. Bylo by však příliš jednoduché rozumět možnému rozsudku nad džarašským násilníkem pouze z pohledu nevýhodného postavení ženy v tradiční společnosti. Incident také vyvolal debatu o tom, jak nesmyslné a nebezpečné je mít v zákonech i ústavě moderního arabského státu, kterým chce Jordánsko být, zakotvené pozůstatky kmenových zvyků, jež místní právní systém stále ctí.

Kmenové právo

Džaraš je zemědělské město na severovýchodě země, jehož hlavní příjmem pochází z turismu – nejstarší zdejší památky jsou přes 9500 let staré a město se pyšní také římskou pevností s amfiteátrem z počátku našeho letopočtu. Dlouhodobě se však město potýká s nárůstem náboženského extremismu a konzervatismu. V minulém roce například ředitelka místní dívčí školy nařídila, aby všechny dívky, nehledě na věk, přicházely do školy v hidžábu. V tradičních sunnitských rodinách přitom začínají dívky nosit hidžáb až s první menstruací a zvyk zahalovat už šestileté holčičky býval jordánským sunnitům cizí. V zemi ale působí mnoho organizací a „charitativních“ spolků podporovaných Saúdskou Arábií, jež poskytují finanční a komunitní podporu tam, kam království v ekonomické krizi nedosáhne, tedy například ve vyloučených lokalitách, jakou je právě Džaraš. A tyto organizace cíleně podporují rozvoj wahhábistických odnoží sunnitského islámu.

V Jordánské ústavě je článek o rovnosti. Je velmi podrobný, zmiňuje, že všichni jsou si rovni nehledě na barvu pleti, jazyk nebo náboženské vyznání. Klauzule je však napsaná pouze v mužském rodě a chybí v ní zmínka o rovnosti pohlaví.

Názrůst náboženského fundamentalismu nahrává právě tradičnímu kmenovému právu. Arabská společnost fungovala po dlouhá tisíciletí na bázi kmenových samospráv, jež kontrolovaly rozsáhlá území nehledě na měnící se režimy. Systém moderního práva a princip odpovědnosti jednotlivce vůči autoritě státu byl zaveden až po pádu Osmanské říše na začátku minulého století. Moderní právní systém je ovšem implementován tak, aby kmenové právo ctil, a jordánská ústava i občanský zákoník z něj často vycházejí.

Jedním ze základních kamenů místního práva je takzvaná sak’sullah, mírová dohoda mezi rodinami. Týká se jak mužů, tak žen a příliš nehledí na blaho jednotlivců. Stará se především o to, aby se spor mezi rodinami nerozrostl ve větší konflikt, který by ve výjimečných případech mohl vést až k občanské válce. Konfliktem se totiž cítí dotčený celý kmen, jenž je tvořen jak nejbližšími příbuznými zainteresovaných, tak systémem wasaty – známými provázanými sňatky, obchody nebo jinými svazky a jejich příbuzenstvem, což dohromady můžou být stovky, někdy tisíce lidí. Sak’sullah je přitom tradičním mírovým nástrojem, kdežto relativně nově zavedené trestní právo je v očích většiny společnosti nedostatečné a i samotnými soudci je pokládáno spíše za úlitbu. Rodiny a zástupci kmene se v případě sporu sejdou a domluví se na dalším postupu – najdou mírové řešení. Autoritám pak sdělí, že rodiny jsou vyrovnané a případ se přesune od trestního soudu k občanskému, který vydá nejnižší možný rozsudek, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Detaily rodinné domluvy nejsou dostupné a soudy se o ně ani nezajímají. Většinou jde o přísahy ze strany násilníka, že se polepší, případně o finanční obnosy rodinám poškozených.

Pohádka ze středověku

Podle Fatimy ji Hakim týden před osudným dnem odvezl k otci s tím, že už jí nechce, a zakázal jí vídat se s dětmi. Po týdnu se ale usmířili a ona se ve čtvrtek večer vrátila domů. Následující den probíhal jako každý jiný, až večer, poté co Fatima uložila děti, jí Hakim začal vyhrožovat nožem. Děti se křikem probudily a připletly se do hádky. Dvouletá dcera se matky držela, a tak se Fatima nemohla bránit. Hakim ji chytil a prsty jí vydloubl oči. Přinesla hanbu rodině, protože si stěžovala otci, a tak ji potrestal tím, že už nikdy neuvidí své děti.

V případě tohoto incidentu je situace dvojnásob komplikovaná, protože manželé jsou bratranec a sestřenice, a jsou tedy z jednoho kmene. Sama poškozená se tak musí obrátit na policii, jinak totiž jordánské právo do věcí rodiny zasahovat nesmí. Pokud ale rodina soudu předloží mírovou dohodu, skutek bude nadále považován za zločin ze cti, a tedy za rodinnou záležitost. Ke zločinům ze cti dochází, když ve sporu byla zlomena kost, prolita krev nebo došlo k újmě na cti. Tradiční kmenová společnost, jako je ta jordánská, má silný odpor k veřejnému zesměšnění a ostudě. A právě ostuda často vede členy rodiny ke zločinům ze cti, aby v očích společnosti odčinili hanbu způsobenou neposlušným příbuzným. Zločiny ze cti jsou v rámci kmenové tradice vyňaty z trestního práva a pachatel je potrestán pouze symbolicky. Nejčastějšími oběťmi těchto zločinů jsou ženy a džarašský případ může spadnout právě pod tuto definici.

Skutečnost, že rodinné záležitosti stojí mimo kompetenci trestních orgánů, ovšem přispívá k normalizaci domácího násilí. Násilníci často vyváznou bez trestu, neboť oběť se v rámci sak’sullah vzdá svých práv, a v očích státu tak nedošlo k újmě. Zločinem ze cti je však také vražda ze msty. Vzít život členu rodiny a vykonat na něm spravedlnost bez řádného soudu přitom odporuje základním principům, na nichž stojí moderní právní státy. Jedním z hlavních požadavků hnutí proto je, aby soudy začaly zločiny ze cti považovat za úkladný trestný čin a aby byly souzeny běžným trestním právem jako u zločinů proti společnosti.

Zůstane to v rodině

Fatima si vzala svého bratrance Hakima před dvanácti lety. Od počátku vztahu ji manžel týral, kvůli tlaku rodiny však nikdy násilí neoznámila a ze strachu, že přijde o děti, od něj neodešla. Hakim je nyní ve vazbě a děti jsou v Akabě u jeho matky. Ačkoli Fatima žádá, aby mohla v těchto dnech být s dětmi, orgány to prozatím nedovolují.

Část jordánské společnosti nyní volá i po legislativní úpravě zákonů týkajících se sňatků a rozvodů. Nerovnost před zákonem u žen a mužů je totiž do očí bijící a umožňuje pro domácí násilí a zametání nespravedlnosti pod koberec. Například o formální rozvod může zažádat pouze muž, a to bez udání důvodu. Děti automaticky připadnou matce a muž je povinen platit výživné jak na děti, tak na ženu. I po rozvodu ze strany muže ale žena může o děti přijít – nesmí mít nový vztah ani se znovu vdát, jinak děti přejdou do opatrovnictví k babičce z otcovy strany. Naopak žena právo na rozvod nemá, a pokud chce od manžela odejít, je tento akt nazýván „odtržením od rodiny“. Aby se ale vůbec mohla legálně odtrhnout od rodiny, musí prokázat, že v manželství docházelo k násilí, a i tak žena přichází o právo na děti i výživu. Dalším problémem je, že žena téměř nikdy nenajde podporu pro rozluku mezi svými blízkými, a to nejen v případě, že rozvod iniciuje sama. Pokud se chce pár rozvést, rodina zasáhne, neboť rozvedená žena je společností považována za „kazové zboží“ – byla odmítnuta manželem, protože nebyla dobrou manželkou, a to vrhá špatné světlo na její rodinu a ohrožuje to možnost sňatku pro ostatní příbuzné dívky.

Ostudou a ohrožením rodiny jsou i lidé s mentálními poruchami, zdravotním postižením nebo psychicky nemocní. Pro ty má jordánské právo zvláštní termín: „ti, již jsou zamčení“. Jejich osudy jsou často příšerné. Je totiž běžnou praxí nemocné členy rodiny skrývat a zamlčovat jejich existenci. Jsou často zavření v domě rodičů a ani sousedé o nich nemají tušení. Aktivistky a aktivisté mimo jiné požadují, aby parlament změnil zákon, jenž povoluje nedobrovolnou sterilizaci handicapovaných žen.

Zhanobení a znásilnění

V posledních letech se pohled na rozvedené ženy především ve velkých městech pomalu mění. Sak’sullah a podrobení se kmenovému právu se však zdaleka netýká pouze tradičních či fundamentálních rodin v rurálních oblastech Jordánska, ale celé společnosti.

Sandra pochází z rodiny pravoslavných křesťanů, vyrostla v Ammánu a studovala v zahraničí. Když jí bylo 22 let, rodinný známý jí nabídl práci ve velké ammánské firmě. Pohovor s ní vedl jako její budoucí zaměstnavatel. Nabídl jí cigaretu, chvilku s ní vtipkoval a poté, co si odskočil na záchod, ji sexuálně napadl. Sandra utekla a společně se strýcem a otcem se obrátila na policii. Pro podobné případy má Jordánsko takzvaný zákon pro potupení nebo zhanobení, pod nějž spadá sexuální obtěžování, nechtěné dotyky a pokus o znásilnění, ale i penetrace análního otvoru nebo znásilnění chlapců nebo donucení k orálním a jiným sexuálním praktikám. Za znásilnění jako takové je totiž považována pouze násilná penetrace vaginy penisem a má vyšší trestní sazbu. V případě zhanobení je nejvyšší trestní sazbou sedm let.

Sandřin případ se dostal k soudu – zákon o zhanobení i znásilnění je v Jordánsku brán vážně. Na cti byla totiž utržena celá rodina, a to by mohlo vést k dalším problémům. Není však třeba ani zmiňovat, že při opakovaných výsleších byla Sandře předkládána jak její sexuální historie, tak její vystupování i fakt, že nepůsobí zničeně, nepláče a nestydí se incident popsat. To všechno přispívalo k její nedůvěryhodnosti. Proto nyní hnutí požaduje, aby pro případy sexuálního a domácího násilí byl zřízen speciální soud. Pro ženy z tradičních rodin je totiž velmi nepříjemné svědčit nebo vypovídat před často předpojatými soudci-muži, kteří nemají žádnou zvláštní specializaci ve věcech rodinného práva a obvykle se uchylují k rozsudkům, jež vyhovují mužům či širším rodinám bez ohledu na blaho oběti.

Pachatel ze Sandřina případu, ve společnosti vážený muž, povolal na pomoc svou wastu a požadoval mimosoudní domluvu. Sandřina rodina, obávající se ostudy a skandálu, začala na Sandru tlačit, aby s mimosoudní domluvou souhlasila. Sandra nakonec tlaku rodiny i soudu podlehla a vzdala se svých práv. Pachatel byl odsouzen ke dvěma týdnům vězení.

Ochranná vazba

V tradičním právu existuje ještě jedna zvláštní instance, takzvaná státní ochrana. Aby se předešlo zločinu ze cti, stát vezme ohroženou nebo ohroženého pod svou ochranu. Pokud se žena obrátí na policii s tím, že ji její muž, bratr nebo otec bije, je to ona, kdo je z nebezpečné situace odstraněn a dán do ochranné vazby, dokud se rodina nedohodne na dalším postupu nebo dokud soud neuzná násilníka vinným. Rodina i systém však většinou ženu donutí, aby se vzdala svých práv a vrátila se. V posledních letech přitom v oblastech, jako je Zarká, stoupá počet usmrcených právě v případech, kdy se žena po rodinné domluvě vrátí k muži. Rodinní příslušníci neunesou ostudu a na ženě vykonají zločin ze cti.

V jedné ženské věznici je už deset let „pod státní ochranou“ žena, jejíž manžel ji obvinil z nevěry a rozvedl se s ní. I když zemřel již před pěti lety, žena je stále v ochranné vazbě, neboť jí hrozí nebezpečí vraždy ze cti od vlastního bratra. Požadavek hnutí, aby se instance státní ochrany zcela zrušila a prevence odvety se zaměřila na tvrdší postihy zločinů ze cti, však není pouze ku prospěchu žen. Můj známý Awwad, patřící do velkého kmene z oblasti Mrtvého moře, měl před dvěma lety autonehodu. Opilý řidič nerespektoval červenou a při srážce s Awwadem přišel o život. Rodina mrtvého požadovala odvetu a nechtěla přistoupit na sak’sullah, a tak Awwad strávil šest měsíců v ochranné vazbě, dokud se rodiny nedohodly. I tak ale po propuštění musel z obavy o svůj život opustit zemi.

Ústava

Fatima v rozhovoru pro list Al Ghad několikrát zopakovala, že se svých práv nevzdá, a požaduje pro Hakima nejvyšší možný trest. Trvá také na tom, aby děti zůstaly v její péči. Všem ženám vzkazuje, aby netrpěly násilí a nebály se za sebe postavit. Aby nedbaly „ostudy“ ani tlaku rodiny a udělaly to, co je pro ně a pro děti nejlepší.

V Jordánské ústavě je článek o rovnosti. Je velmi podrobný, zmiňuje, že všichni jsou si rovni nehledě na barvu pleti, jazyk nebo náboženské vyznání. Klauzule je však napsaná pouze v mužském rodě a chybí v ní zmínka o rovnosti pohlaví. I jordánské právo se však mění. Dříve bylo možné, aby si pachatel znásilněnou vzal za manželku a tím byla celá věc považována za rodinnou záležitost, tedy mimo trestní právo. V roce 2017 však parlament prosadil, aby tento dodatek byl ze zákona odstraněn a znásilnění – i když je jeho klasifikace velmi limitovaná – je nyní posuzováno mimo rodinné právo jako samostatný trestný čin. Pokud si hnutí, které na sobotu 16. listopadu plánuje demonstraci, vezme příklad z Libanonu a bude v prosazování svých požadavků dostatečně vytrvalé, má reálnou šanci na úspěch. I kdyby prosadilo pouze první bod svého programu, tedy změnu formulace článku ústavy o rovnosti občanů, byl by to zásadní krok.

Právní systém, ač často nedostatečný a děravý, totiž určuje směr, jímž se společnost vydává. Pokud zákon jasně potírá genderovou nerovnost alespoň na papíře, je jen otázkou času, kdy se teorie přenese do praxe a spravedlivější systém se stane normou. Také v Česku má ostatně boj za změny v zákonech ohledně genderově podmíněného sexuálního násilí a za ratifikaci Istanbulské úmluvy smysl a je potřebný. I když ještě nějakou dobu potrvá, než se k výkonu práva dostane generace, jíž genderová rovnost nebude připadat jako nesmyslná ideologie implementovaná ze Západu, nástroje pro její aplikaci už bude mít k ruce.

Autorka je členka spolku Konsent. Působí v Jordánsku.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies