Hnutí Milion chvilek pro demokracii minulý týden ovládlo česká média a politickou debatu. Během třicátého výročí české demokracie, kterou si v roce 2013 osedlal Andrej Babiš, se antibabišovské hnutí stalo nejvýraznějším projevem občanského odporu v krátkých porevolučních dějinách. Hlavním mobilizačním momentem se stalo ohrožení demokracie – demonstrace tak přitahují zejména lidi, kteří většinově stále vedou boj za příslušnost k Západu, za demokracii a proti pozůstatkům komunismu. Na jednu stranu tak hnutí staví hráz proti orbánizaci České republiky, na druhou stranu je však krátké na Andreje Babiše, který zůstává v očích velké části společnosti garantem relativního blahobytu.
V dvousettisícovém davu najdeme radikální levičáky, klasické pravdoláskaře, neoliberální sekerníky, klimatické aktivisty i zmatené pravicové radikály z Trikolóry.
Den před třicátým výročím sametové revoluce došlo k masovému pokusu o vyvolání ducha devětaosmdesátého. Lidé se v autentických kulisách vžívali do hrdinů třicet let starých událostí a pozvali si k tomu i živé herce. Z pódia zahrál svoje největší hity Jaroslav Hutka a hádala se duše s tělem. Hodně se mluvilo o pravdě o sobě, demokracii, osobní zodpovědnosti, morálním jednání a objevily se i další klasiky ze sametově revolučního slovníku. Všude vlály české vlajky, trikolóry zdobily klopy pamětníků, nad hlavami lítaly viktorky a mluvilo se o vlastenectví nezkaženém nacionalismem. Pro lidi neznalé kontextu by bylo poměrně obtížné se do semknuté atmosféry této události vžít. Snaha vytěžit symboliku a jazyk sametové revoluce vedla až k tomu, že nebylo jasné, jestli se díváme na vzpomínkovou akci, anebo na skutečnou politickou demonstraci. Dívali jsme se ale na obojí, i ten pravý samet před třiceti lety byl nakonec vzpomínkovou akcí odkazující k tehdy padesát let starému protestu studentů proti okupaci.
Znovu politizovat nepolitickou politiku
Přestože snaha o oživování sametového étosu může působit směšně a teatrálně, spolek Milion chvilek ho dokázal celkem úspěšně aktualizovat. Proti nedostatečné demokracii reprezentované Andrejem Babišem, který je podle „chvilkařů“ v permanentním střetu zájmů, staví Milion chvilek občanskou angažovanost, morální zásadovost a politickou participaci. Současné protibabišovské protesty sice navazují na celou řadu politických figur známých z nedávné minulosti, jako byla například protizemanovská shromáždění v Praze před dvěma lety, kde se liberálové hecovali ke zvolení jiného kandidáta než Zemana. Akce Milion Chvilek se však hned v několika věcech odlišují. I na nich se objevují apely na slušnost, čestnost, morální odpovědnost a vágně definovanou obranu demokracie, ale k tomu se přidává i velmi konkrétní potřeba bránit instituce, jako jsou veřejnoprávní média a Ústavní soud. Takto minimalistické požadavky bohužel také ukazují, do jaké defenzívy se česká část liberální společnosti dostala. Žádné radikální požadavky, jde jen o to, uchovat základní parametry demokratického státu. Tím si zároveň Milion chvilek sám zbavuje možnosti oslovit i lidi stojící mimo skupinu relativně úspěšných listopadových nostalgiků a jejich vzdělaných dětí.
Instituce jako Českou televizi nebo Ústavní soud je nutné bránit neustále – boj o jejich povahu a nezávislost v demokratické společnosti bohužel nikdy zcela nekončí. Uvědomit si alespoň tohle je v notoricky depolitizované české společnosti důležité. Je potřeba se rozloučit s polistopadovou představou, že demokracie je jakýsi příznak kultivovaného chování. Něco, o čem se mluví v lepší společnosti. O demokracii přece neusilujeme proto, že to vypadá dobře a odlišíme se tím od nacionalistických autoritářů. Demokracie je především efektivní správa věcí veřejných, v níž se odráží vůle většinové společnosti. I toto zdá se organizátoři akce pochopili a apelují na změnu volebního zákona, který by skoncoval s nadržováním nejsilnějším stranám. Jejich návrh se však stále pohybuje ve velmi úzkých mantinelech parlamentní demokracie a možná by bylo na místě přemýšlet o mnohem radikálnějších změnách směrem k demokratizaci rozhodování.
Ostatně něco podobného Mikuláš Minář a spol. předvádějí i v jiných oblastech. Opravdu může být hlavním obsahem největšího polistopadového protestu apel na shromážděné, aby brali politiku vážně a aktivně se o ní bavili se svými známými a spolupracovníky, až se vrátí do svých domovů? Není to zoufale málo? V českém prostředí, kde je politika něčím špinavým, čemu se věnuje expertní skupina kariérních politiků, to málo není. Milion chvilek se tak paradoxně snaží politizovat havlovskou nepolitickou politiku. Podporovatelé hnutí sice mají i nadále pomáhat neziskovým a občanským organizacím, posílat příspěvky nezávislým médiím a vytvářet tím tlak na politickou reprezentaci, organizátoři ale tentokrát šli ještě o krok dál a vyzývají lidi, aby vstupovali do politických stran a aktivně se politiky účastnili. Poslední roky české reality totiž ukázaly, že tlak občanské společnosti zkrátka nestačí. Tak jako Ústavní soud a veřejnoprávní média i občanská společnost potřebuje spojence ve vrcholové politice. I takový apel může mít na českou společnost docela zásadní vliv a není v našem prostoru ničím samozřejmým.
Tato dimenze s sebou nese ale asi nejpodivnější aspekt obřích manifestací Milionu chvilek. Organizátoři se vyhýbají spojování s konkrétními politickými stranami a ani svým podporovatelům nedoporučují žádnou konkrétní politickou sílu krom zcela vágního důrazu na jejich případnou demokratičnost. Tenhle způsob komunikace jim umožňuje udržet naprosto nevídané počty lidí zcela odlišné politické orientace pod jednou hlavičkou protibabišovských demonstrací: v dvousettisícovém davu najdeme radikální levičáky, klasické pravdoláskaře, neoliberální sekerníky, klimatické aktivisty i zmatené pravicové radikály z Trikolóry. Hnutí Milion chvilek pro demokracii se konfliktům, které by tohle bizarní spojení lidí mohly okamžitě rozdělit, zcela záměrně vyhýbá, a odkládá tak jejich politické spory na později. A ty nejspíš nastanou právě tehdy, až budou tvořit vlastní milionové chvilky ve svých domovech a mezi svými přáteli. Odložme své rozdílnosti a spojme se proti Babišovi a Zemanovi. Je jedno, co přijde po nich a jestli se u toho pak navzájem povraždíme.
Vymodlení esenbáci a estébáci
Na to, jak jsou „chvilkaři“ jako hnutí vágní, se vůči nim vymezil celkem jasně definovaný protitábor. Tvoří ho novináři, aktivisté, politici, lidé se silným nacionalistickým cítěním a ti, kteří touží po přísnějším, autoritářštějším vládnutí a kteří veřejně vyjadřují své sympatie pro neliberální režimy v Polsku a Maďarsku. Ti pro protibabišovské davy v podstatě poměrně ochotně sehrávají roli „estébáckého nepřítele“ a reprezentují tak pozůstatky komunistického zla, které je potřeba vymýtit. Právě oni totiž ztělesňují podivný sadismus, pořádkumilovnou brutalitu a cynický materialismus pozdního socialismu, které si nejspíš prodemokratičtí idealisté spojují s komunistickým zlem. V odmítání těchto tendencí se ale „chvilkaři“ paradoxně shodnou i s progresivní levicí, které v jiných případech bojovníci proti Babišovi nadávají do bolševiků a komunistů. Ostatně teď už jsme za neomarxisty všichni.
Skutečně zásadní politický boj se ale odehrává úplně jinde. Hraje se teď o přízeň nezúčastněných a indiferentních voličů, kteří stojí v tomto sporu stranou. Hraje se o sympatie lidí, kteří se rozhodují zcela pragmaticky, bez idealismu a patosu jak demokratického étosu, tak patosu vypjatě nacionálního. Takové izolované, společensky neaktivní, atomizované voliče má zatím na své straně podle všeho premiér Andrej Babiš. A takoví lidé mají pro jeho volbu zcela racionální důvody – stačí se podívat na ekonomické ukazatele. Přestože platy se k těm německým stále ani neblíží, v posledních letech pro obrovské množství lidí takřka vymizela hrozba nezaměstnanosti. Kvalita života širokých vrstev obyvatel Česka je nyní asi nejvyšší, jaká za posledních třicet let byla a nemají žádný důvod na tom cokoli měnit. Prodemokratické a antibabišovské demonstrace jim v tomto ohledu zatím nenabídly skoro nic. Problémy jako exekuce a zvyšující se ceny bydlení jsou oproti abstraktním otázkám kvality demokracie příliš přízemní.
Zároveň ve „velkých“ otázkách, které mají vliv na podobu české debaty a kvalitu demokracie, zůstává hnutí Milion chvilek populisticky rozvážné a v podstatě se nedokáže výrazně odlišit ani od vládnoucí koalice ANO a ČSSD, respektive se k určitým tématům nevyjadřuje. K politice principiálního odmítání uprchlíků v minulých letech Milion chvilek mlčí a ani klimatické akci nepřikládá větší důležitost než vláda, která se spokojuje s proklamativními prohlášeními o vážnosti situace. Jejich boj proti oligarchii a nerovnosti končí u Andreje Babiše.
Protest úspěšných
Sociologický výzkum Rozděleni svobodou, který se díky Českému rozhlasu stal na čas součástí veřejné diskuse, mimo jiné znovu ukázal, že hodnocení posledních třiceti let českého vývoje výrazně souvisí s úspěchem či neúspěchem v tomto období. V málokterém českém městě kromě Prahy by dav začal spontánně skandovat „Míra, Míra“ při spatření bývalého ministra financí Miroslava Kalouska. Jak píše jeden z autorů studie Rozděleni svobodou Daniel Prokop: „Členové nižších tříd totiž výrazně častěji říkají, že pro lidi, jako jsou oni, je jedno, zda demokracie je, či není. Zkrátka – vnímání demokracie i polistopadového vývoje má výrazně třídní perspektivu.“ Vzývání ducha devětaosmdesátého tak logicky více oslovuje ty, kteří jsou s polistopadovým vývojem spíše spokojeni, než ty, kterým se daří hůř. Proti vládě Andreje Babiše tak demonstrují zejména ti úspěšnější a spokojenější, kteří si často z pohledu voličů ANO nebo SPD „nemají nač stěžovat“ (jakkoli příklon k autoritářství podle sociologických dat není pro nižší vrstvy nijak specifický a rozprostírá se celkem rovnoměrně celou společností).
Milion chvilek apeluje na demokratický cit, pro který úspěšně využívá právě sametovou nostalgii. Společně s efektivní formou Listopadu přebírá hnutí i důraz na demokracii jako proces a samotný její étos, kdežto ekonomickou rovinu politiky více méně ignoruje. Díky tomu můžou na jejich akce chodit lidé s různými politickými názory, které spojuje pouze negativní vztah k premiérovi. Pod „slušností“ si ostatně může každý představit, co se mu zlíbí. Přesto má demokratický apel Milionu chvilek vycházející z alergie vůči koncentraci moci v rukou jediného člověka, autoritářství a nerovnosti před zákonem obrovskou váhu. Ačkoli je do velké míry nostalgický, staví jasný mantinel vůči orbánizaci, případně polskému nacionalistickému obratu a koncentraci moci v rukou strany Právo a spravedlnost.
Nejen část levice vyčítá Milionu chvilek pro demokracii malý důraz na ekonomická a sociální témata, přičemž ruku v ruce s tímto tvrzením jde i podezření o chvilkařském zápalu pro českou pravici, která se má ve skutečnosti schovávat za všemi řečmi o tradičních stranách a demokratické kultuře. I když se hnutí důsledně snaží o svoji verzi apolitické politiky – aktivní politiky nezve a místo k volbě konkrétních stran vyzývá k podpoře všech „demokratických stran“ –, třídní rozdělení české společnosti a silnější zápal těch úspěšnějších pro boj za demokracii z nich snadno udělá v očích méně úspěšných kalouskovské pravičáky. Paradoxně i tomu nahrává sametová nostalgie, která je všeobjímající skutečně jen zdánlivě. Sám Andrej Babiš, ať už z jakýchkoli pohnutek, stále drží západní kurz, a přestože se stále drží protiuprchlického a antiekologického spojenectví visegrádské čtyřky, podobnou rétoriku jako maďarská nebo polská politická elita nevyužívá. Naopak se sám hlásí k Havlovi, což v jeho případě znamená sice bůhvíco, ale minimálně tím naznačuje, že o žádnou konzervativní ani jinou další revoluci nestojí.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.