Můj život v kapitalismu: místo konce dějin konec světa

Jak se žije příslušníkům „porevoluční“ generace, kteří už nezažili předchozí režim, a co si nesou do budoucnosti z uplynulých třiceti let?

V listopadu 1989 byla moje máma těhotná. Měla jsem se narodit za tři měsíce a dosavadní průběh těhotenství nebyl moc dobrý. Nedávno mi vyprávěla, jak se nejvíc ze všeho bála, že převrat vyústí v ozbrojený konflikt a ona v nastalém chaosu přijde o dítě. První měsíce nového režimu má dodnes spojené s vůní praných a žehlených látkových plen – zároveň je to metafora péče a nekonečného koloběhu práce.

Když jsou hlavní hodnotou peníze

Francis Fukuyama, který o událostech roku 1989 a pádu železné opony psal jako o „konci dějin“ jakožto završení dialektického vývoje dějin, svou tezi před časem přeformuloval. O žádném završení už nemluví – dnes tvrdí, že je třeba přistoupit k přerozdělování majetku coby řešení prohlubujících se nerovností. „Toto prodlužované období, které odstartovali Reagan a Thatcherová a ve kterém se ujala představa o výhodách neregulovaného trhu, má v mnoha ohledech katastrofální dopady,“ řekl před rokem v rozhovoru pro New Statesman. A dodal, že jestli jsme se z finanční krize něco naučili o sektoru financí, pak to, že je nutné jej silně regulovat – jinak na to doplatíme všichni.

Jeden z nejvýstižnějších komentářů k oslavám třiceti let od listopadu 1989 vytvořil mladý umělec Jan Kvíz, který do studentské soutěže zkoumající různé přístupy ke svobodě přispěl plakátem se jmény třiceti nejbohatších Čechů s titulkem „Díky, že můžem“.

Období po roce 1989 u nás odstartovaly procesy „divokých devadesátých“, jejichž dopady cítíme ještě dnes. Pokud se v současné době konečně začínáme bavit o tom, proč tolik lidí nedůvěřuje státu a nemyslí si, že by na ně establishment bral zřetel, pak bychom kořeny takového pocitu měli hledat i v devadesátých letech. Existuje jeden kreslený vtip Vladimíra Renčína, na kterém dobře zaopatřený muž s doutníkem v jedné ruce a skleničkou v druhé vypráví pozorně naslouchajícím dětem: „Bylo odstartováno a my tehdy vyběhli ke kapitalismu. Všichni měli stejnou šanci, zejména pak my, kteří jsme věděli, kde je start.“ Z překotných změn určitá část lidí nepochybně těžila a dokázala využít slabost teprve se ustavujících pravidel ve svůj prospěch.

Píše-li nejbohatší Čech Petr Kellner v poslední výroční zprávě své skupiny PPF o svobodě, poctivosti, pracovitosti a úctě k tradicím coby hodnotám, které jemu a jeho spolupracovníkům pomohly vybudovat byznys, může to u některých vyvolat hořký úsměv. Zviditelňování Kellnerových „hodnot“ nicméně jistě napomůže třeba televize Nova, která patří pod společnost Central European Media Enterprises, již se chystá PPF převzít. A když Kellner dodává, že „dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot“, nabízí se otázka, co vlastně Petr Kellner pod těmito výrazy chápe. Rovnostářství ani individuální nárokovosti se totiž bát nemusí. Nic takového se totiž jeho byznysu – stejně jako byznysu mnohých jiných miliardářů – nijak nedotýká.

Díky, že můžem

Podle neziskové organizace Oxfam vlastní šestadvacet nejbohatších lidí světa stejný majetek jako celá chudší polovina světové populace. A počty superbohatých během posledních let stoupají – od finanční krize se počet miliardářů zdvojnásobil. Oxfam dále dodává, že kdyby procento nejbohatších platilo jen o půl procenta více na daních, bylo by to dost na to, aby 262 milionů dětí získalo vzdělání. A za tohoto nastavení se bavíme o tom, jestli nám náhodou nehrozí rovnostářství…

Jeden z nejvýstižnějších komentářů k oslavám třiceti let od listopadu 1989 vytvořil mladý umělec Jan Kvíz, který do studentské soutěže zkoumající různé přístupy ke svobodě přispěl plakátem se jmény třiceti nejbohatších Čechů s titulkem „Díky, že můžem“. Organizátoři ze spolku Díky, že můžem chtěli Kvíze vyřadit – plakát jim vadil proto, že zmiňuje jména konkrétních lidí. Kvíz pak pro Deník N uvedl, že s některými z uvedených spolek spolupracuje a získává od nich finance. Celá kauza je nechtěně výstižným komentářem k tomu, co vlastně doopravdy „můžem“ a že reflexe je akceptována, jen pokud je dostatečně pozitivní. Přitom je zjevné, že se současné chápání bohatství za situace, kdy jsou zájmy životního prostředí často v přímém rozporu se zájmy kapitálu, musí proměnit. Jinak nás totiž místo konce dějin čeká skutečný konec, který spousta lidí nemusí vůbec přežít.

Maďarská akademička Eszter Kováts spolupracující s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung říká, že jako společnost nutně potřebujeme spojující narativ, který se dotkne důležitých otázek jako: na čem stojí naše solidarita, co to znamená komunita nebo jakou budoucnost chceme? Tenhle apel můžeme v menším měřítku vztáhnout i na Českou republiku. Třicet let od listopadu 1989 pokrývá celý můj život. Nic jiného než současný systém jsem nezažila a nemám bohužel dostatečnou sociální imaginaci, abych si dokázala představit svět fungující podle jiných pravidel než podle diktátu růstu. Je ale čím dál zjevnější, že jestli nezačneme společně promýšlet alternativy, generace našich dětí bude svůj život revidovat v o dost méně snesitelných podmínkách – a možná tu šanci nebude mít vůbec.

Autorka je spisovatelka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies