Ze všeobecně známých důvodů představuje Německo v rámci problematiky „nového antisemitismu“ zvláštní kapitolu. Systematické masové vyvražďování Židů ve jménu „německého světového názoru“ je něčím, co ani po pětasedmdesáti letech nemůže být přehlédnuto jako pouhá historická událost. A je pochopitelné, že tento děsivý fenomén pronásleduje i dnešní německou politickou reprezentaci. Jenže způsoby, jakými jsou Němci ve vztahu k vlastní minulosti leckdy manipulováni, svědčí spíše o tom, že se po nich žádá hlavně nekritická podpora Izraele. Ve své většině korektní Němci jsou lapeni do vskutku německého dilematu: mají cítit silný závazek k lidským právům, která kdysi tak hrubě odepřeli svým židovským spoluobčanům, a zároveň aktivně podporovat stát, který si říká židovský, ale pohrdá lidskými právy ve vztahu k tamním Palestincům.
Toto „německé specifikum“ vede až k absurdním situacím, kdy i strana Die Linke, hlásící se jinak k progresivní levici, je schopna přijmout usnesení, ve kterém označí za antisemitský požadavek jednostátního řešení pro Izrael/Palestinu, hnutí bojkotu BDS či plavbu Flotily svobody do blokádou sužované Gazy. Poučení z holokaustu by přitom mělo být jasné: nepřipustit rasismus nikde a diskriminaci nikoho. Jestli máme chápat lidská práva univerzálně, nelze zlehčovat jedno utrpení jiným. Poukazování na současné utrpení Palestinců proto nijak nesnižuje minulé utrpení Židů.
„Antisemitské incidenty“
V Berlíně dnes žije na 20 tisíc izraelských židů, kteří Izrael opustili a jsou často aktivní v různých iniciativách zaměřených proti okupaci Palestiny. I když vycházejí ze své vlastní zkušenosti bývalých obyvatel Izraele a třebaže se mnohdy aktivně hlásí k židovství, jsou napadáni mimo jiné hnutím tzv. antiněmců (Antideutsche). Toto dnes již poněkud zestárlé hnutí je teskným zakončením kdysi silné západoněmecké autonomní scény, která ovlivnila i reformní levici a zelené. I přes svou marginálnost však může v německém prostředí počítat s jistým vlivem v kulturní a politické sféře. Jeho příznivci, kteří se obávají, že s návratem sjednoceného Německa se vynoří i jeho militaristická minulost, podporují k vyvážení německé politiky zdánlivé protihráče a „přirozené nepřátele“, které vidí v USA a Izraeli. Ve svém odmítání Německa však nejsou ochotni přijmout podobnosti šovinismů téměř všech národně definovaných států, z nichž ten izraelský je velmi podobný formativnímu nacionalismu německému. Hnutí antiněmců je tak schopno s pseudolevicovou frází podpořit vojenské napadení Iráku i Gazy a považovat legitimní kritiku Izraele za automaticky antisemitskou.
Německá banka se dostala do nezáviděníhodné situace, kdy se po ní ve jménu odmítnutí antisemitismu žádalo, aby zrušila účet židovské organizaci: „Ať uděláme cokoliv, vždy budeme nuceni potýkat se s obviněním z antisemitismu.“
Kriticky založení Izraelci, kteří zemi opustili, pak zažívají mnohdy neuvěřitelné situace. Jedna moje izraelská známá žijící dnes v Berlíně mi popisovala situaci, kdy se zúčastnila zdejší prvomájové demonstrace v bloku Židovské Antify Berlín pod hesly ukončení izraelské okupace a rovných práv Palestinců. Ačkoliv je sama potomkem židovských přeživších holokaustu, byla tato subtilní dívka vulgárně napadena statným německým mladíkem ostře řezaných rysů, který na ni hulákal, že antisemitismus už v Německu trpět nebudou.
V podpoře Izraele se antiněmci ocitají ve společném táboře s krajní pravicí, která chce proizraelským postojem posílit antiarabismus a islamofobii. V květnu loňského roku odhalila Židovská Antifa Berlín plánovanou provokaci, jež měla být dalším „antisemitským incidentem“. Po Sonnenallee v berlínské čtvrti Neukölln, známé množstvím arabských obchůdků a jídelen, se procházeli aktivisté z německé krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD) s jarmulkami a s izraelskými vlajkami v naději, že budou před přivolanými novináři patřičně inzultováni, čímž se měl potvrdit „přirozený muslimský antisemitismus“. Krajní pravice, která má přitom na svědomí naprostou většinu antisemitských incidentů, jak potvrdil i nedávný antisemitský útok v Halle, tímto ke své kampani zneužila vlnu solidarity s těmi, kteří se cítí být nošením jarmulky na veřejnosti ohroženi.
Případ Židovského hlasu za mír
Když 9. března obdržel Židovský hlas za spravedlivý mír na Blízkém východě, německá pobočka Evropských židů za spravedlivý mír (EJJP), Göttingenskou mírovou cenu, strhla se na zdejší politické scéně hotova pohroma. Jelikož tato židovská iniciativa podporuje hnutí bojkotu Izraele BDS, byla označena za antisemitskou. Na Nadaci Rolanda Röhla, která cenu uděluje, byl vyvíjen nátlak, aby si svoji volbu ještě rozmyslela, rozhodnutí odsoudil rektor zdejší univerzity a primátor Göttingenu zakázal převzetí ceny v prostorách spadajících pod městskou správu. Podle Shira Hevera z vedení Židovského hlasu za mír jim sociálnědemokratický primátor k dovršení vší absurdity vzkázal, že jelikož jeho otec působil v SS, je nyní jeho povinností tuto židovskou iniciativu bojkotovat.
Zvýšený tlak a falešná obvinění z antisemitismu vedla k tomu, že se na financování ceny pro Židovský hlas za spravedlivý mír odmítly podílet německé banky. Nadace však nátlaku nepodlehla, cena byla udělena dle původního rozhodnutí a chybějící peníze byly vybrány formou dobrovolných příspěvků.
Již v prosinci 2016 byl přitom Židovskému hlasu za spravedlivý mír zmrazen účet v Bance pro sociální hospodářství (Bank für Sozialwirtschaft). Stalo se tak na nátlak jiných židovských organizací, mj. Židovského národního fondu (JNF), který sehrál a dodnes sehrává neblahou roli v osídlování a kolonizaci Palestiny. I když banka nakonec účet po pár měsících odblokovala, jednalo se o první zmrazení účtu židovské organizace německou bankou od konce války.
Bank für Sozialwirtschaft se znovu ocitla v úzkých koncem loňského roku, kdy ji Centrum Simona Wiesenthala zcela absurdně uvedlo na sedmém místě mezi původci „nejhorších antisemitských incidentů za rok 2018“, a to právě s odkazem na stále aktivní účet Židovského hlasu za mír. Německá banka se dostala do nezáviděníhodné situace, kdy se po ní ve jménu odmítnutí antisemitismu znovu žádalo, aby zrušila účet židovské organizaci. „Ať uděláme cokoliv, vždy budeme nuceni potýkat se s obviněním z antisemitismu,“ píše se v zoufalém prohlášení banky. Její představitelé se snažili čelit křivým obviněním, nakonec však podlehli nátlaku a i přes otevřenou podporu desítek předních židovských intelektuálů, kteří se v kauze za Židovský hlas postavili, se rozhodli účet definitivně zrušit.
Rezoluce proti BDS a první soudní proces
Ve svém konečném rozhodnutí se mohli zástupci banky odvolat na rezoluci namířenou proti BDS, přijatou letos v květnu Spolkovým sněmem. Ta označuje nenásilné hnutí bojkotu BDS, žádající ukončení izraelské okupace, zrovnoprávnění Palestinců v Izraeli a uznání práva na návrat palestinských běženců, za antisemitské. Okamžitě se zvedla vlna odporu a dopis německé vládě proti přijaté rezoluci podepsalo i 240 židovských a izraelských vědců a umělců. Izraelský novinář Gideon Levy k tomu v deníku Haaretz napsal, že jde o „jednu z nejbizarnějších a nejvíce pobuřujících rezolucí od konce války, o rezoluci, která kriminalizuje spravedlnost“. Jak podrobně prozkoumal německý deník Der Spiegel, přijetí rezoluce předcházel intenzivní tlak proizraelských skupin Value Initiatives a Middle East Peace Forum (Naffo). „Odměnou“ pro Der Spiegel za to, že informaci přinesl, bylo opět zařazení jeho článku na seznam antisemitských incidentů. V témže měsíci přispěchal se schválením podobné rezoluce i berlínský Senát. Ten se ve svém zdůvodnění opřel o definici antisemitismu od IHRA, která zaměňuje kritiku Izraele s antisemitismem a byla odmítnuta jak Evropskou unií, tak autorem její původní verze.
Ve stínu rezoluce Spolkového sněmu se v Německu rozběhl první soudní proces s aktivisty BDS, známými jako Humboldtova trojka. Dva Izraelci, Stavit Sinaiová a Ronnie Barkan, a jeden Palestinec z Gazy, Majed Abusalama, kteří dnes žijí v Berlíně, jsou soudně stíhání za to, že v červnu 2017 narušili na berlínské Humboldtově univerzitě prezentaci izraelské poslankyně Alizy Lavieové. Tu aktivisté považují za šiřitelku izraelské propagandy a činí jí spoluzodpovědnou za izraelský vojenský útok na pásmo Gazy v roce 2014, který si vyžádal přes dva tisíce palestinských životů. Zatímco obžaloba v jejich případě zjevně tápe, dovolávají se obžalovaní ve svém prohlášení a v obhajovacích řečech před soudem práva veřejně demaskovat Izrael coby stát represivní a apartheidní, přičemž odkazují na zkušenost boje proti apartheidu jihoafrickému. Aktivisté a jejich příznivci se snaží promlouvat i k německé veřejnosti, a to právě ve vztahu k její nedávné minulosti. Jak na společné panelové diskusi trefně poznamenal renomovaný právník a autor zprávy OSN k Izraeli/Palestině z roku 2017 Richard Falk: „Pokud se chce [německá společnost] skutečně zbavit antisemitismu, musí začít brát násilí vážně, ať již se vyskytne kdekoliv“, přičemž si „nesmí mezi zločinci kvůli své minulosti vybírat“.
Případ ředitele Židovského muzea
Přijatá „celostátní“ rezoluce proti BDS měla i jiný, trochu nečekaný dopad. Letos v červnu ohlásilo Židovské muzeum v Berlíně rezignaci dlouholetého ředitele Petera Schäfera poté, co umožnil sdílení kritického dopisu izraelských akademiků proti rezoluci na tweetovém účtu muzea. Schäfer byl donucen k rezignaci bez ohledu na své akademické renomé a na prestiž, kterou muzeu během svého působení získal. Jeho pád je důsledkem dlouhodobého tlaku, který byl na Židovské muzeum pod jeho vedením vyvíjen dokonce i samotnou izraelskou vládou.
Již koncem října loňského roku izraelský premiér Netanjahu – a to mimo diplomatické zvyklosti – žádal v dopise německou kancléřku Merkelovou o zastavení financování Židovského muzea v Berlíně a jiných jmenovaných organizací a spolků. V dopise, získaném levicovým listem die tageszeitung, byla berlínskému Židovskému muzeu vytýkána hlavně výstava Welcome to Jerusalem reflektující přítomnost všech tří monoteistických náboženství ve městě a z nich vycházejících kultur. Což Netanjahuova vláda, považující Jeruzalém za hlavní město pouze a jen Izraele, označila za „palestinsko-muslimský pohled na Jeruzalém“.
Proti izraelské snaze takto potlačit svobodu projevu se v otevřeném dopise postavily desítky izraelských umělců, kteří se obrátili na německou vládu, aby tlaku neustoupila. Německá vláda sice nakonec dopis izraelského premiéra ignorovala, ředitele Židovského muzea však o necelý rok později před vynucenou rezignací neochránila. Stejně jako další pracovníky muzea, kteří na protest proti izraelskému vměšování z Židovského muzea v Berlíně odešli.
Pachatelé a oběti
I když byl v minulosti německý přístup k Izraeli často účelový a ne vždy jednoznačný, už kvůli rozdělení země a okolnostem studené války, snaží se dnešní Německo překrýt jakékoli pochyby, které by vedly k obvinění z nedostatečné loajality k této zemi. Podobné je to i s posuzováním antisemitismu, kdy německé reprezentace vystupují s ohledem na zájmy Izraele. Jelikož si však předem zakazují jeho kritiku coby projev antisemitismu, nezbývá jim než naslouchat doporučením, která přichází právě z Izraele. Ta jsou však zejména v poslední době značně účelová. Zatímco izraelská vláda je ochotna přehlížet antisemity, kteří podporují Izrael, obviňuje s lehkostí kritiky své okupační a koloniální politiky ze skutečného či potenciálního antisemitismu. Podpora Izraele se tak stává podmínkou toho nebýt označen za antisemitu. Zvláště v Německu coby „zemi pachatelů“ se kritika Izraele snáší jen stěží. „Země obětí“ má být se zřetelem k hrůzám holokaustu předem vyviněna, zatímco Palestinci, uvízlí podle výroku Edwarda Saida v nešťastné pozici „oběti obětí“, mají být popřeni či zapomenuti.
Jak se na své nedávné návštěvě Prahy řekl izraelský akademik Jeff Halper: „Být oběť obětí je daleko těžší než být oběť kolonizátorů. Každý spatřuje v Židech oběti, zejména v Evropě, a oběti z nějakého důvodu nechceme vnímat jako odpovědné za to, co dělají. Lidé uvažují v termínech ‚dobrý‘ a ‚zlý‘. Po zkušenosti z Evropy jsou Źidé ti ‚dobří‘, a tak musíme Palestince vidět jako ty ‚zlé‘.“
Tento kruh nespravedlnosti však lze rozetnout pouze důrazem na rovnost a podporou těch, kteří za ni bojují. Hnutí BDS si stanovuje právě tento cíl a jeho příznivci mají legitimní „právo na bojkot“.
Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.