Nesahejte na mé vlasy! Kniha o politice černošských účesů

Nechápete, proč je problematické, když bílé celebrity napodobují černošské účesy? Irsko-nigerijská afrikanistka a televizní moderátorka Emma Dabiri napsala rozsáhlou knížku, která vám to vysvětlí.

„Vyrůstat v Irsku s černou barvou kůže znamenalo až do konce devadesátých let speciální status. Připadala jsem si jako jednorožec. Až na to, že jednorožce všichni zbožňují,“ píše Emma Dabiri v úvodu své nové knížky Don’t Touch My Hair (Nesahejte na moje vlasy). Kromě barvy kůže byly pro její okolí nejčastějším problémem vlasy. „Zkrotit mé vlasy bylo pro ostatní stejně obtížné jako zkrotit můj temperament,“ dodává. Snaha ovládnout a zkrotit ty „neposlušné vlasy“ však není jen problém estetický. Jde o mnohem víc. Pro lidi afrického původu odkazuje takové jednání k období kolonialismu a otroctví, kdy vlasy sloužily jako prostředek společenské kontroly a ovládnutí těl. Vlasy mají v černošské historii speciální místo. Péče o ně má tisícletou tradici. Vlasy hrály významnou roli také v období evropského kolonialismu, amerického otroctví i jako součást emancipačního boje černošského hnutí v šedesátých a sedmdesátých letech. Napodobování těchto unikátních účesů ze strany nečernošských hvězd světového šoubyznysu je pro černošskou komunitu citlivé téma.

Pro úpravu černošských vlasů je nutné dokonale znát jejich vlastnosti a způsob, jak na ně sahat, aby to bylo dotyčnému příjemné.

„Nesahej na moje vlasy/ jsou to city, které nosím,“ zpívá americká zpěvačka Solange v písni Don’t Touch My Hair, která vyšla před několika lety na jejím úspěšném albu A Seat at the Table. Právě její název si Emma Dabiri vypůjčila do titulu své knihy. A to i z toho důvodu, že píseň přesně vystihuje, o čem chce ve své knize hovořit. Černošské vlasy jsou zatížené speciálními emocemi, touhami, bohatou africkou tradicí stejně jako krutou otrokářskou a rasistickou minulostí. Pro ostatní je tato zkušenost téměř nepřenosná a i kvůli tomu vzniká v množících se kauzách kulturní apropriace neporozumění. V čem jsou podle Emmy Dabiri  černošské vlasy tak jedinečné?

Už samotná jejich struktura se od jiných vlasů odlišuje. Jsou často tvrdší a zakroucené, ale především rostou směrem nahoru. Nemají problém s mastnotou, ale jsou náchylné k rychlému vysoušení. Jejich specifické vlastnosti tedy vedly Afričany k vymýšlení kreativních způsobů péče o ně. Tradice splétání vlasů a vytváření různých tvarů a vzorců sahá až do dávné africké historie. Způsob splétání vlasů a vzorce, které se z nich tvarovaly, měly často svůj specifický význam. „Masajští muži v Keni nosili dlouhé, zdobené vlasy, zatímco ženy si svoje vlasy stříhaly dohola. Téměř veškerý svůj volný čas muži věnovali péči o své vlasy. Taková vlasová úprava mohla trvat i patnáct až dvacet hodin,“ uvádí Dabiri jeden z příkladů.

Dohlížet a trestat za účes

Až éra evropského kolonialismu Afričanům začala vštěpovat, že s jejich tělesnými rysy, barvou kůže a vlasy není všechno tak úplně v pořádku. Evropané poměřovali Afričany vlastními ideály krásy. Koncept krásy byl v africké kultuře mnohem komplexnější a větší roli zde hrál kontext. Slovo krásný se v mnoha afrických jazycích vztahuje ke vzhledu stejně jako k chování. Krásná může být statnější žena, ale i člověk s neštovicemi. Dle daného kontextu zároveň nemusí být krásný ani jeden z nich. Důležitější jsou jejich vlastnosti, které mohou jeho krásu zvýraznit, nebo naopak zastínit.

O černošských dějinách nemáme mnoho písemných ani obrazových pramenů, ale některé se přece jenom dochovaly. Jedná se především o záznamy otrokářů, které vznikaly kvůli identifikaci uprchlých otroků. V takových případech byly popisy otroků až precizně detailní a jedním z důležitých poznávacích rysů byly právě vlasy. Z těchto záznamů je evidentní, že si černošští otroci v osmnáctém století vytvářeli výrazné účesy. Otrokáři nejspíš dovolovali otrokům pečovat o své vlasy tak, jak jim to vyhovovalo. V neděli měli otroci volno a většinu času věnovali právě úpravě účesů. V devatenáctém století však už registrujeme o dost striktnější podobu vlasové úpravy, která se omezuje na krátký sestřih. Je zřejmé, že zhruba v této době se jejich vlasy dostaly pod přísný dohled a kontrolu.

Výstřední a nezvladatelné afro

Přirozeně rostoucí černošské vlasy, tzv. afro, si většinou spojujeme s černošským emancipačním hnutím šedesátých a sedmdesátých let. Jak píše Dabiri, nešlo o návrat ke kořenům, nýbrž spíše o symbol černošského odporu a úsilí nepodřídit se represivnímu společenskému tlaku, který takové vlasy popisuje jako „výstřední“, „nezvladatelné“ nebo je označuje opovržlivým anglickým výrazem „ghetto“. Afro tak není paradoxně nezbytně v souladu s přirozenou africkou estetikou, která naopak často tíhne k futurismu – k vyumělkovaným tvarům, extravagantním vlasovým kreacím a barvám. Takový kreativní přístup byl typický pro afroamerickou vlasovou kulturu v osmdesátých a devadesátých let, která byla často odsuzována za svoji přílišnou výstřednost.

Kulturní apropriace černošské kultury je zkrátka velmi citlivé téma. Nejde jenom o převzetí určitého černošského stylu, který má specifické historické konotace. Mnohokrát v minulosti docházelo k tzv. whitewashingu, tedy k postupném vymazávání černošského původu daného stylu a jeho nahrazení bělošskými napodobeninami. Všichni si hned vzpomenou na geniálního tanečníka Freda Astaira, rock’n’rollového boha Elvise Presleyho nebo andělskou herečku Marlene Dietrich. Každý z nich si ale „vypůjčil“ styl svých černošských předchůdců, o kterých jste buď neslyšeli nikdy nebo podstatně méně než o výše zmíněných superhvězdách. Zatímco Dietrich zkopírovala androgynní výraz Josephine Baker, Fred Astair se zhlédl v taneční dvojici Nicholas Brothers a Elvis Presley zase v původně černošském rock’n’rollu, po němž bláznila bělošská mládež. „Naše hudba, móda, účesy, tance, těla, duše jsou nadále považovány za něco, co lze vytrhnout a sežrat,“ vyjadřuje se ke kulturní apropriaci černošské kultury afroamerický spisovatel, hudebník a producent Greg Tate ve své knize Everything But the Burden: What White People Are Taking from Black Culture (Všechno kromě břemena. Co všechno si berou běloši z černošské kultury).

Kniha Emmy Dabiri pomůže řadě lidí lépe porozumět situacím, kdy si někdo, často neúmyslně přivlastní některý z aspektů černošské kultury a v reakci na to se spustí vlna kritiky. Naposledy se to stalo v kauze světoznámé DJky Niny Kravitz, která se na sociálních sítích chlubila novým účesem spletených vlasů, tzv. cornrows. V minulosti podobné kritice čelila Khloé Kardashian, když se nechala na sociální síti vyfotit s africkým účesem, tzv. bantu knots. Přestože podobné kauzy mohou na někoho působit jako malichernosti, před jednoduchým odsouzením kritiků si raději vzpomeňte, že za nevhodné účesy byli ještě donedávna (a někde se tak děje dodnes) zaměstnanci černošského původu vyhazováni z práce a neposlušné děti zase ze školních lavic. Proti školnímu předpisu, který nakazoval jihoafrickým dětem v dívčí střední škole v Pretorii nosit „spořádané účesy“, v roce 2016 zahájila svůj protest třináctiletá studentka Zulaikha Patel. Díky její protestní akci se tato pochybná školní pravidla zrušila, a navíc se spustilo vyšetřování rasismu na škole. Emma Dabiri ve své knize propojuje vlastní zážitky s historií prekoloniální Afriky, kolonialismu, otroctví, černošského emancipačního hnutí a feministickými teoriemi a dokáže tato témata podat jednoduchým a zábavným jazykem.

Autor je člen redakce Alarmu.

 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies