Foto Petr Chvojka
Když staří Řekové konstituovali novodobou racionalitu, vyprofilovaly se jim dva pojmy pro „řeč“: mythos a logos. Mythos je řeč vyprávění, logos jazyk rozumové argumentace. Vsadili jsme na logos, odsunuli stranou mythos. První je pravdou, druhé výmyslem. Friedrich Nietzsche zazlívá Sókratovi, že svým důrazem na vědecký a odosobněný postoj k životu založil moderní myšlení, jež charakterizuje „soběstačnost a veselí teoretického člověka“. Tento člověk si vše logicky vysvětlí, a ztrácí tak mnohovrstevnatost lidského údělu, jeho bytostnou nelogičnost a tragičnost.
Genialita biblických příběhů
Václav Havel v roce 1991 řekl: „Až Rusové konečně odtáhnou, tento národ pozná, že je sám svým okupantem. Totalitní ideje a ideje komunismu jsou v něm příliš hluboko zakořeněny. Obávám se říct, že jsou mu jaksi vlastní. Proto musíme být mimořádně ostražití vůči všem pokusům zesměšňovat, omezovat či zatracovat demokracii, která se ve vědomí naší společnosti teprve probouzí.“ Máme za sebou třicet let a zjišťujeme, že vytěsnit hesla typu „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ je zřejmě nad naše síly, že mnoha Čechům pořád spíše vysvětlíte, že mají radši tiše trpět než se postavit proti bezpráví, že pořád více rozumějí tomu, kdo se nechal zlomit, než tomu, koho upálili. Kolik času potřebujeme? Prorok Mojžíš vyvedl svůj lid z egyptského otroctví a čtyřicet let jej vodil pouští v kruhu. Remcali, propadali nostalgii po otrokářích. Proč čtyřicet let? Jsou to dvě generace, zaručující přirozenou očistu. Vymřeli všichni, jejichž mysl byla poničena otroctvím a do zaslíbené země vstoupili již jen svobodní lidé. Tak ještě deset let…
Člověk je jen v kůži zabalené vyprávění. Na hlavu se stav, technologiím propadni, ale ty příběhy v sobě nezrušíš.
O víkendu jsme jeli k blízkým příbuzným. Děti si hrají u jabloně, sestřenice se nakloní a zašeptá: „Prosím tě, nemohl bys mi nenápadně utrhnout jedno jablko? Otec je totiž podivín, vášnivý zahrádkář a zakládá si na tom, že jeho jablka vydrží až do Vánoc, jenže nejlepší jsou čerstvá.“ Začal jsem se té absurditě smát: „Čtyřicetiletá ženská se bojí utrhnout jablko na zahradě svých vlastních rodičů! Tohle už jsem někde četl. Dohlížející otec, zahrada, zákaz trhání, předpokládám, že pažitku trhat můžeš, ale ze stromu poznání ne. Adam to pěkně zvoral, já stejnou chybu neudělám. Tady to zavání vyhazovem z ráje.“ Odpověděla: „Tady nejsme v Bibli, srabe.“ Nechal jsem ji v tom.
V pondělí mi sestřenice volá: „Já to jablko utrhla, on mě sledoval za záclonou a předvedl mi cholerický výstup, že mě tam aspoň měsíc neuvidí.“ Odpovídám: „Víš, v čem je genialita biblických příběhů? Nestaly se nikdy, ale platí vždycky.“ Namítá: „Pohádky.“ Rozčiluje mě její slepota z dospělosti: „Četla jsi prezidentovu lékařskou zprávu? V podstatě říká: král má zlatou hlavu, stříbrnou hruď, měděné břicho a hliněné nohy. Stává se dokonalou aluzí starozákonního příběhu. Babylonský král má sen o zlatohliněné soše s těžkou hlavou a křehkými nohami. Prorok Daniel mu prozradí, že to značí blížící se rozpad jeho království. Ty archetypální příběhy jsou organického původu, sedimentací lidské existence. Člověk je jen v kůži zabalené vyprávění. Na hlavu se stav, technologiím propadni, ale ty příběhy v sobě nezrušíš.“
Tvrdá data bez příběhu
Kolegovi onemocněl otec. Praskaly mu cévy na krku. Vyprávěl mi: „Přišel jsem za ním do nemocnice a nemohl ho poznat. Prvně v životě jsem ho viděl bez plnovousu. Vždy mi připadal obrovský a najednou byl tak malý. S těkavým pohledem mi tiše řekl: Musíš mě odsud dostat pryč. Blýsklo mi hlavou, že se naplňuje osud biblického Samsona, kterého oholili, tím ztratil sílu, a to byl jeho konec. Iracionální nesmysl. Vysvětloval jsem mu, že to nejde, že moderní medicína je skvělá, že to tu s ním myslí dobře. Koukal na mě jak na cizince, který mluví jinou řečí. Ráno mi volali, že v noci zemřel.“
Desetiletá dcera přinesla test ze zeměpisu s otázkami typu: vyjmenuj alespoň tři německé plavební kanály! A ona je opravdu vyjmenovala. Žasnu, co se to učí. Ptám se jí: „Víš třeba, kdo je to Sisyfos?“ „Ne.“ Vedle v pokoji je dospívající dcera s kamarádkami: „Víte, kdo je to Sisyfos?“ Jedna bez váhání vypálí: „Pohlavní nemoc.“ Zkusím to jinudy: „Prométheus?“ Už se chytá: „Jo, Řecko… Ten ukradl bohům oheň.“ „A jaký za to dostal trest?“ „Byl přikován ke skále, orel mu vyzobal oči.“ „Ne, to si pleteš s Kyklopem, Oidipem nebo Samsonem, ti přišli o oči. Orel mu vykloval jediný orgán, který dorůstá, v tom je to utrpení, že stále dorůstal a orel se vracel…“ Vyrazí mi dech: „Takže prostatu?“ „Proboha! Už staří Řekové věděli, že jediný orgán, který člověku dorůstá, jsou játra!“ Kouknu na otrávenou dceru: „Víš aspoň, kde máš játra?“ Položila ukazováček na pupík a řekla: „Tati, my tady něco řešíme.“
Druhý den s kamarádem „ajťákem“ na pivu říkám: „Vylezou ze školy a neznají jediný řecký mýtus, jediný biblický příběh, nemluvě o vlastních játrech.“ Směje se: „K čemu by jim to bylo? Žijeme v době tvrdých dat! Humanitní vzdělání je pasé. Chceš mít děti na pracáku?“ Odporuji: „Žijeme na třech sloupech. Židovském, antickém a křesťanském. Ty příběhy tisíce let rozsvěcují lidem mysl. Uvidí Rembrandtův obraz Návrat ztraceného syna, ale co vidí bez příběhu? Jaká tvrdá data? Když chceš děti něco naučit, musíš je prvně nadchnout. Poznávají údivem, strachem a radostí, ne teorií! Mají mytopoetické myšlení. A ty příběhy jsou zkonstruované tak, že s věkem prorůstáš do dalších pater jejich smyslu. Ta pravda se ti nedává hned a najednou jako u logiky.“
Jak se stát svobodným
Na rodičáku oroduji za narativní pedagogiku, biblické příběhy a řecké mýty: „Když je učitel zvláště těch nejmenších dobrý vypravěč, do smrti na něj nezapomenou.“ Bylo jasné, že učitelka mě má s mými názory a počtem dětí za bigotního katolíka: „Jistě, jako jeden z volitelných předmětů si mohou zapsat náboženství.“ Nenechám se rozhodit: „Jakýkoli příběh je zjevením, prvně zjevením řeči. Nic silnějšího ještě nikdo nevymyslel. Vyprávějící učitel je něco jako šaman, který probouzí k autentickému životu.“ Učitelka začne cvakat červenou propiskou a věnuje mi dlouhý pohled: „Učitel šaman… Máte nějaké pedagogické vzdělání?“ „Vůbec žádné!“
Dokud budeme neustále opakovat, že humanitní vědění je protipólem praktického života, papouškovat zkratkovitě tupá hesla, že matika se na rozdíl od neexaktních předmětů nedá okecat, že vyprávění nemá vedle vědecké analýzy poznávací rozměr, nebudeme rozumět tomu, kým jsme, a staneme se hříčkou politických či ekonomických iluzionistů, kteří nás budou používat jako žonglující klauni své míčky. Uzřením archetypálních příběhů mezi námi povyšujeme svůj život do nevšední roviny, do roviny zázraku, tedy toho, co je za zrakem všedního dne, a teprve tak se stáváme skutečně svobodnými.
Autor je vysokoškolský pedagog.