Jan Maxmilian Gerlach, flickr.com (CC BY SA 2.0)
Existuje mnoho způsobů, jak vykládat Karla Marxe. A řada z nich má jistě svoje opodstatnění. Jenomže některé se snaží Marxe zdiskreditovat neustálým omíláním antikomunistických frází (k čemuž přispělo hlavně překroucení jeho myšlenek v zemích bývalého sovětského bloku). Vysmívají se Marxovi jako povrchnímu ekonomickému deterministovi a kritizují jeho analýzy a předpovědi jako pomýlené. Marx samozřejmě neměl vždycky pravdu – ostatně kdo ji má? Jenže jeho výroky byly správné mnohem častěji, než si mnozí myslí. A rozhodně si zasluhují naši pozornost. S přihlédnutím k těm nejdivočejším výkladům Karla Marxe proto publikujeme osm jeho citátů, které by měl vzít jakýkoliv smysluplný pokus o pochopení Marxe a marxismu v potaz.
1
Marx jednoduše nezavrhoval kapitalismus. Naopak mu vyjádřil uznání. Tvrdil, že jde o nejproduktivnější systém v dějinách lidstva:
„Buržoazie stvořila během sotva jednoho století svého panství obrovitější výrobní síly než všechna dřívější lidská pokolení. Podmanění přírodních sil, strojová výroba, použití chemie v průmyslu a zemědělství, paroplavba, železnice, telegrafy, obdělání celých světadílů, usplavnění řek, masy obyvatelstva jako ze země vydupané. Které z minulých století tušilo, že v lůně společenské práce dřímají takové produktivní síly!“
Není pravda, že Marx chtěl zrušit veškeré vlastnictví. Nepřál si, aby většina lidstva měla ještě míň. Byl proti soukromému vlastnictví chápanému jako nadměrná koncentrace bohatství v rukou úzké třídy kapitalistů.
2
Marx správně předpověděl, že kapitalismus urychlí proces, kterému dnes říkáme globalizace. Kapitalismus vytváří světový trh, ve kterém jsou jednotlivé země na sobě vzájemně závislé:
„Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitní. K velkému smutku reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou ničena denně. (…) Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a vzájemná závislost všech národů.“
3
Starší společnosti se vždy snažily zakonzervovat tradiční způsoby života. Kapitalismus však vynalézá nové výrobní způsoby, které mění i náš život. Prudce nás ovlivňují technologie. A staré výrobky ustupují novým (včetně lidí, kteří je vyrábí). Obhájci kapitalismu tento proces považují za ryzí dobro. Jenže navzdory přínosům může mít neblahé následky. Může totiž v lidech vyvolat pocit, že pro ně, jejich hodnoty a životní styl už v současném světě není místo – a proti tomu se začnou logicky bouřit. Vývoj nových technologií a způsobů výroby za účelem ještě většího zisku pro nejbohatší může mít nepředvídatelné dopady (Marx by dnes bezpochyby považoval klimatickou krizi za důsledek neregulovaného kapitalismu):
„Buržoazie nemůže existovat, aniž stále vyvolává převraty ve výrobních nástrojích, tedy aniž revolucionizuje výrobní vztahy, to jest veškeré společenské vztahy. (…) Buržoazní epocha se od všech dřívějších epoch liší převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zrezivělé poměry a staré ctihodné představy a názory se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dříve než mohou zkostnatět. Vše stavovské a stojaté chátrá, vše posvátné je znesvěcováno a lidé jsou nuceni pohledět na své vzájemné vztahy střízlivýma očima.“
4
Nadnárodní korporace, koncentrace bohatství a nové výrobní způsoby ztěžují podmínky pro drobné středostavovské živnostníky, řemeslníky a obchodníky. Tito lidé postupně ztrácejí svůj společenský status a jejich dovednosti přicházejí vniveč. A řada z nich se nakonec musí nechat zaměstnat velkými koncerny, které zlikvidovaly jejich zaniklé živnosti. Jinými slovy, Marx předpovídal dnešní „walmartizaci“ společnosti – likvidaci malých producentů velkými korporacemi a soukromými řetězci:
„Nižší vrstvy středních stavů – drobní průmyslníci, obchodníci, soukromníci, řemeslníci a rolníci – ti všichni klesají do řad proletariátu. Zčásti proto, že jejich malý kapitál nestačí k provozu velkých průmyslových podniků a podléhá v soutěži s většími kapitalisty, a zčásti proto, že jejich zručnost je znehodnocována novými způsoby výroby.“
5
Není pravda, že Marx chtěl zrušit veškeré vlastnictví. Nepřál si, aby většina lidstva měla ještě míň. Byl proti soukromému vlastnictví chápanému jako nadměrná koncentrace bohatství v rukou úzké třídy kapitalistů. Proto spolu s Engelsem obviňovali kapitalismus, že připravuje lidi o plody jejich vlastní práce – o „vlastnictví získané prací“:
„Komunismus se vyznačuje nikoli odstraněním vlastnictví, nýbrž odstraněním vlastnictví buržoazního. Moderní soukromé vlastnictví je poslední a nejúplnější výraz přivlastňování výrobků, které spočívá na vykořisťování jedněch druhými. V tomto smyslu můžou komunisté shrnout svoji teorii v jedinou větu: zrušení soukromého vlastnictví. Vytýkalo se nám, že prý chceme odstranit osobně nabyté a vlastní prací získané vlastnictví; vlastnictví, které je základem veškeré osobní svobody, činnosti a samostatnosti! Prací získané, řádně nabyté, vlastními mozoly zasloužené vlastnictví! Mluvíte o maloměšťáckém či malorolnickém vlastnictví, které předcházelo vlastnictví buržoaznímu? To nepotřebujeme odstraňovat my; denně je odstraňuje sám vývoj průmyslu.“
6
Marx tvrdil, že lidé přirozeně cítí vztah k věcem, které vyrábějí. Nazval to „zpředmětněním“ práce – znamená to, že do naší práce obvykle vkládáme i kus sebe samých. Když se však s výtvory své vlastní práce nemůžeme ztotožnit, když cítíme, že práce je nám cizí a „vnější“, dostavuje se odcizení. Je to, jako kdybyste vytvořili sochu, někdo vám ji sebral, a vy byste ji už nikdy znovu nespatřili. Marx tvrdil, že tovární dělníci v devatenáctém století byli přesně v takovémto postavení:
„V čem tedy spočívá odcizená práce? Předně v tom, že práce je pro dělníka vnější, nepatří k jeho podstatě. Tedy že svou prací nepotvrzuje sám sebe, nýbrž se sám popírá. Že mu v ní není dobře, je v ní nešťasten, nerozvíjí v ní žádnou svobodnou fyzickou ani duševní energii, nýbrž ničí svoji tělesnost a ruinuje svého ducha. Proto se dělník cítí při sobě teprve mimo práci, a v práci se cítí vně sebe. Doma je, když nepracuje, a když pracuje, není doma. Jeho práce není dobrovolná, nýbrž vynucená. Je to vnucená práce.“
7
Marx chtěl, abychom se osvobodili od tyranie dělby práce a dlouhých pracovních dnů, které nám brání v rozvoji dalších schopností a talentu. Stáváme se otroky jedné pracovní činnosti, zatímco další stránky naší osobnosti se nerozvíjejí. V utopickém textu, který napsal ještě zamlada, zformuloval svoji ambiciózní vizi takto:
„Jakmile se práce začne dělit, má každý pro sebe určený jen výlučný okruh činnosti, který je mu vnucen, z něhož se nemůže vymanit. Je lovcem, rybářem nebo pastevcem, anebo kritikem a musí jím zůstat, nechce-li ztratit prostředky k životu. Kdežto v komunistické společnosti, kde nikdo nemá nějaký výlučný okruh činnosti, nýbrž každý se může zdokonalovat v jakémkoli oboru, řídí společnost všeobecnou výrobu, a právě tím mi umožňuje, abych dnes dělal to, zítra ono, abych ráno lovil, odpoledne rybařil, večer se zabýval chovem dobytka, abych po jídle kritizoval, podle toho, na co mám zrovna chuť; a přitom se ze mne nikdy nestane jen lovec, rybář, pastevec ani kritik.“
8
Marx nebyl nějaký vulgární ekonomický determinista. Naopak věřil, že záleží na lidech, jejich chování a myšlení. Friedrich Engels napsal po Marxově smrti dopis, v němž sice zdůrazňuje význam ekonomiky, ale vysvětluje, že byli spolu s Marxem špatně pochopeni. Zároveň přiznal, že to byla zčásti i jejich vlastní vina (na konci této pasáže si rýpnul také do marxistů):
„Marx i já jsme částečně sami zavinili, že mladší lidé občas přikládají ekonomické stránce větší význam, než jí přísluší. Museli jsme vůči svým protivníkům zdůrazňovat hlavní zásadu, kterou popírali, a vždy nebyl čas, místo ani příležitost, abychom náležitě vyzdvihli ostatní momenty. Ale jakmile šlo o vylíčení nějakého historického období, tedy o praktické použití, to bylo něco jiného a tu byl omyl vyloučen. Ale pohříchu – lidé se příliš často domnívají, že úplně pochopili naši novou teorii a můžou ji beze všeho používat, jakmile si osvojili hlavní poučky, a to ještě ne vždy správně. A této výtky nemohu zprostit ani některé novější ,marxisty‘. A kvůli tomu pak byl napáchán podivuhodný zmatek.“
Autor je filosof.
Z anglického originálu Eight Marxist claims that may suprise you publikovaném na webu jacobinmag.com přeložil, citáty dohledal a redakčně upravil Jaroslav Fiala.