Samomluva politiků v Národním muzeu (s vyloučením veřejnosti)

Národní muzeum poskytlo Andreji Babišovi prostor pro mediální prezentaci jeho pojetí sametové revoluce. Uzavřený prostor sálu navíc zamezil tomu, aby ji mohly zpochybňovat hlasy občanské veřejnosti.

Že se státní svátky stávají v posledních letech součástí kulturních válek české politiky, není až tak překvapující fakt. S jemnou ironií bychom mohli dodat, že se tak konečně naplnilo směřování naší porevoluční společnosti k politické kultuře Západu. Zarážející však je, do jaké míry jsou k této symbolické performanci moci zneužívány veřejné instituce a kdo v nich může promlouvat. Letos byl totiž součástí i ctihodný dům na horním konci pražského Václavského náměstí, kde se v uzavřené společnosti pokoušel český premiér vložit vlastní příběh do veřejné vzpomínky.

Chceme-li v naší zemi pěstovat občanskou společnost, neměli bychom se soustředit jen na karikování Babiše či Zemana, ale také důsledně trvat na občanskosti veřejných institucí.

Je neděle 17. listopadu 2019 ráno a český premiér Andrej Babiš pokládá na Národní třídě květiny. A kromě toho dává i rozhovor. Otázku redaktorky, co pro něj tento svátek znamená, proměnil v argument ospravedlňující jeho současné vládnutí. Tenhle „svátek pro mě znamená svobodu, demokracii – ale hlavně svobodné volby. (…) Občané si volí ve volbách politiky, kteří je zastupují ve sněmovně. A sněmovna zvolí vládu, takže to je ta demokracie.“ Ještě během dopoledne se premiér přesunul do historické budovy Národního muzea. Zde zhlédl spektakulární videomaping líčící zrod moderní československé svobody. Nadšení z podívané dal najevo nevinným prohlášením: „Vážený pane řediteli Lukeši, to video bylo fantastické a je vidět, že jste si zasloužil to státní vyznamenání od pana prezidenta, které jsem navrhl přesně před rokem.“

Poděkování bylo na místě, ne ovšem kvůli videomapingu, ale především za poskytnutí uzavřeného a přitom mediálně prestižního prostoru. Teprve tady na rozdíl od Národní třídy dostal Andrej Babiš prostor pro svoji marketingovou prezentaci vlastního pojetí sametové revoluce. Stejně tak ji ovšem získal i maďarský premiér Orbán se svým nacionalistickým projevem zpochybňujícím sny lidí, kteří stáli jen o pár desítek metrů dál před budovou Národního muzea. Ani jeden z nich přitom nemusel čelit nesouhlasu či odlišné interpretaci. Tato samomluva politiků separovaných od společnosti vypovídá o dvou zdánlivě nespojitých skutečnostech veřejné politiky.

Svoboda jako rétorická zbraň

Zarážející je způsob, jakým český premiér pragmaticky zredukuje svobodu do sebelegitimizačního argumentu a ukáže na všechny lidi, kteří proti němu protestují „dlouhý nos“ – máte svobodu, máte mě… máte mě, máte svobodu. Jsem vaše svobodná volba. Jsem demokracie. Jinými slovy, videomaping emocionálně ztvárňující počátek těch třiceti let svobody a demokracie v budově Národního muzea sleduje a chválí předseda vlády, který sám před nějakou chvílí na Národní třídě v důsledku využil svobodu jako rétorickou zbraň právě i proti občanským iniciativám kritizujícím jeho podnikatelské i politické aktivity – svobodu listopadu 89 si přivlastnil jako prostředek pro svoje vládnutí.

Druhým, neméně zarážejícím mementem je snaha o geografické vyšinutí performance vzpomínky mimo občanskou společnost. Národní muzeum coby formálně veřejná instituce se proměnilo v politicky zprivatizovanou instituci – zatímco ve zdech budovy probíhal politický rituál pro vyvolené, veřejnost zůstala na ulici. Že se tímto zařízení, které by snad mělo šířit touhu po vědění a učit kritickému myšlení, proměnilo v tlampač politického establishmentu, a nikoli občanské společnosti, kterou chtěl listopad 89 vytvářet, to jen smutně ilustruje stav české demokracie.

Chceme-li tedy v naší zemi pěstovat občanskou společnost, neměli bychom se soustředit jen na karikování Babiše či Zemana, ale také důsledně trvat na občanskosti veřejných institucí, jako je právě Národní muzeum. Právě tohle by se také mohlo stát jedním z cílů aktivistické energie, kterou do české společnosti vnesl Milion chvilek pro demokracii.

Jan Randák je historik. Ondřej Táborský je historik a kurátor Národního muzea.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies