Jedním z nejobtížnějších témat v rámci dějin holocaustu je sexuální násilí. Tento problém byl dlouho zamlčován a popírán, ale badatelský zájem v zahraničí v posledních dvou desetiletích stoupá. Čeští historikové a historičky, kteří se k dějinám genderu stavějí spíše odmítavě, sexuální násilí většinou pomíjejí. Je možné, že to souvisí s všeobecným odmítáním sexuálního násilí coby legitimního společenského problému.
Pro někoho to může být překvapivé, ale ne všechny případy sexuálního násilí měli na svědomí nacisté. Značný počet případů znásilnění a sexuálního zneužití se odehrálo mezi samotnými oběťmi holocaustu. V tragickém kontextu šoa přispívá uvědomění, že některé oběti – převážně muži – útočily na jiné oběti, ke značně znepokojivým závěrům. Jak k tomu máme ve svém chápání genocidy přistupovat? Někdo si dokonce může klást otázku, jestli je to vůbec důležité. Koneckonců, většinu z těch lidí nacisté stejně zavraždili.
Věřím, že to důležité je. Oběťmi holocaustu byli lidé a stejně tak jako někteří lidé v České republice v roce 2019 i někteří z nich se rozhodli, že se dopustí sexuálního násilí. Zde musím zdůraznit jeden fakt: tím posledním, čeho bych chtěla tímto článkem docílit, je, aby rasisté v klimatu rostoucího českého antisemitismu získali nástroj ke znevažování obětí holocaustu.
Sexuální vydírání
Někteří židovští vězni, kteří páchali sexuální násilí, se ho dopouštěli už v dřívějším životě. U jiných toto chování vyplynulo ze zkušenosti s perzekucí. Oběti – ženy a dívky, muži a chlapci – byly téměř vždy donuceny zahanbeně mlčet. Společnost je přiměla myslet si, že se na svém znásilnění samy podílely a že by měly zůstat v rámci slušného chování zticha. Tyto oběti se tak musely vyrovnávat nejen se vzpomínkami na perzekuci, ale také na útoky ze strany spoluvězňů. Měli bychom jejich příběhům naslouchat a zaznamenat je, jakkoli marginální se nám z naší převážně patriarchální perspektivy mohou zdát.
Jedním z nich je příběh brněnského trenéra jménem Jacques Schallinger, který podle svědectví sexuálně vydíral mladou ženu, Ernu Frischmannovou. Narodila se roku 1921 a vyrostla v Golčově Jeníkově jako jediné dítě v asimilované středostavovské rodině. Roku 1940 se tato rodina přestěhovala do blízkého Kolína, kde Frischmannová pracovala pro místní židovskou náboženskou obec a potkala svého snoubence, právníka Františka Aschermanna. V červnu 1942 byli Židé z Kolína včetně Frischmannové, jejích rodičů a rodiny Aschermannovy deportováni do Terezína.
Terezínské ghetto, zřízené nacisty v listopadu 1941 jako tranzitní tábor pro středoevropské Židy, řídila židovská samospráva vedená Radou starších. Ghetto kontrolovala SS, její velitel a dalších asi třicet členů SS však na činnost samosprávy spíše jen dohlíželi, než že se jí pletli do práce. Každý v ghettu mezi 18 a 65 lety byl povinen pracovat, a organizaci mělo na starost Ústředí práce. Toto oddělení bylo baštou českých sionistů. Frischmannová, která pocházela z asimilované rodiny, a tak se považovala především za Češku, byla vzhledem ke své předchozí práci v administrativě přidělena na práci do jedné z kanceláří Ústředí práce. Jak vzpomínala o čtyřicet let později, právě tady „začala poznávat tvrdé aspekty života“.
Směny v její kanceláři často trvaly do pozdního večera a po práci muži své kolegyně běžně doprovázeli na ubikace. Jednoho večera Frischmannová pracovala se zmíněným Jacquesem Schallingerem, kterého znala jen letmo. Jakmile skončili s prací, Schallinger prohlásil, že s ní hodlá mít sex, a upřesnil, jak se soulož odehraje. Frischmannová odmítla s poukazem, že Schallinger je ženatý – ostatně s jeho ženou se setkala, navštěvovala ho totiž na pracovišti – a ona sama že má snoubence. „Stručně a jasně, nemám zájem, děkuju.“ Ale Schallingerova odpověď nasvědčovala, že je odhodlán dosáhnout svého: „A víte, že za čtrnáct dní odjíždí transport na východ?“ Frischmannová ho odmítla znovu; nebrala tu výhrůžku vážně.
O dva týdny později byla i se svými rodiči povolána do transportu. „Dovnitř vpadl můj otec, bílý jak papír: ‚Jsem tam!‘,“ vzpomíná Frischmannová. Rozhodla se Schallingera konfrontovat: „Já jsem šla za ním a řekla jsem mu: ‚To je vaše práce?‘ A on řekl: ‚Ano, ale jestli chcete splnit moje podmínky, tak vás z toho dostanu, ale jenom vás.‘ A tak jsme tím transportem jeli.“ Dne 1. září 1942 bylo 1 002 lidí deportováno do Raasiku v dnešním Estonsku. Mezi nimi i Erna Frischmannová se svými rodiči.
Dvě hrozné možnosti
Abychom porozuměli Schallingerovu jednání, musíme vzít v úvahu dvě věci. Zaprvé: o termínu, destinaci a velikosti transportu sice rozhodovali nacisté, ale sestavování jmenných seznamů bylo prací židovské samosprávy. Za tím účelem každé oddělení vypracovalo seznam založený na „nepostradatelnosti“ – tedy důležitosti každého jedince pro provoz ghetta. Schallinger měl dobré konexe a mohl udělit Frischmannové nižší hodnocení, případně jinak zajistit, aby se dostala na seznam transportovaných. Tehdy vězni v Terezíně ještě nevěděli, že transport znamená smrt. Uvědomovali si však, že mnozí z těch, kteří jsou deportováni na východ, zemřou.
Zadruhé: Schallingerovo vydírání je případem sexuálního násilí, nikoli však znásilnění. Frischmannová měla stále na výběr ze dvou hrozných možností – buď se sexuálnímu násilí podvolit, nebo být deportována spolu se svými rodiči. A to, jak se právem obávala, mohlo znamenat smrt. Je však třeba říct, že na výběr měla. Feministické historičky holocaustu zdokumentovaly mnoho případů znásilnění mezi vězni – útoků, při kterých oběť neměla na výběr vůbec. V případě Schallingerova vydírání jde o násilnou sexuální směnu. Schallingerovo chování tím není o nic méně problematické nebo zločinné. Ale jeho oběť měla možnost rozhodnout se, jestli se poddá, nebo nikoli. Nemusím snad dodávat, že to, jak se Erna Frischmannová rozhodla, byla zcela její věc, a pokud by si vybrala první možnost, na cti by jí to neublížilo.
Podívejme se nyní blíže na Schallingera. Narodil se roku 1905 v Ivančicích jako Jakub Schallinger, až později si změnil jméno na francouzsky znějící Jacques. Přestěhoval se do Brna, kde začal pracovat jako sportovní instruktor v Makabi, sionistické organizaci židovské mládeže. Mezi jeho kolegy patřil i pár židovských gayů – Fredy Hirsch a Jan Mautner. Hirsch později v Terezíně a Osvětimi sehraje důležitou úlohu při péči o tamní děti.
V roce 1932 v Makabi zahájil činnost oddíl stolního tenisu pod Schallingerovým vedením. S tímto sportem tam tehdy začala i brněnská rodačka Traute Kleinová, která se později pod vedením Ericha Vogela stala světovou šampionkou. V roce 1939 se provdala právě za Schallingera a spolu byli v prosinci 1941 deportováni do Terezína. O Jacquesově terezínském pobytu víme jen málo, ale Traute tam navázala na svoji sportovní dráhu a dál hrála v rámci Rekreačního oddělení ghetta.
Po pěti dnech cesty zastavil transport s Ernou Frischmannovou v Raasiku. Němci nahnali nově příchozí české Židy do selekce. Kolem dvou set mladých lidí vybrali na nucené práce, zbylých osm set naložili na nákladní vozy a poslali do dun Kalevi Liiva, kde je postřílela estonská policejní jednotka.
Toto je konečná pravda
Frischmannová byla spolu s dalšími sto padesáti ženami poslána do koncentračního tábora v estonském Jägala. Následovalo putování řadou dalších táborů na území Estonska, v srpnu 1944 dorazily do Stutthofu, dále pokračovaly do pobočných táborů Neuengamme v Hamburku až skončily v Bergen-Belsenu. Osvobození se dožilo necelých padesát z nich; mezi nimi Frischmannová. Přetrpěla další zkušenosti se sexuálním násilím, v táboře Goldfields se ji pokusil znásilnit i německý velitel tábora. Osudy žen z transportu do Raasiku shrnuje oceňovaný dokument Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty.
Jedna z věcí, která Frischmannovou držela při životě, byla naděje, že uvidí Schallingera před soudem. Ale když byla osvobozena, přestalo ji to zajímat. Její rodiče byli zavražděni; jejího snoubence na podzim 1944 deportovali do Osvětimi, kde byl také zavražděn. Jacques Schallinger byl deportován krátce poté a hned po příjezdu ho poslali do plynové komory. Traute přežila a po návratu do Československa se znovu shledala se svým trenérem, trumpetistou Erichem Vogelem. Roku 1947 se vzali a rok nato emigrovali do USA.
Erna Frischmannová zůstala v Československu. Bezprostředně po osvobození ji vyhledal bývalý kolínský rabín Richard Feder, který připravoval knihu o holocaustu a českých Židech nazvanou Židovská tragedie. Dějství poslední. Požádal ji, aby napsala kapitolu o své táborové odysee. Zvažovala, že bude psát i o Schallingerově vydírání, ale nakonec se rozhodla zachovat mlčení. Rabína Federa měla v hluboké úctě a došla k závěru, že tato zkušenost se do jeho knihy nehodí. Feder dokonce z jejího příběhu vyjmul některé části, které považoval za „holčičí historky“. Po všech hrůzách, které zažila, už pro Frischmannovou nebyl Schallinger důležitý.
Frischmannová se po válce vdala, ale brzy ovdověla. Z manželství jí zůstal malý syn. Vdala se znovu a v roce 1968 emigrovala s rodinou do Velké Británie. O svých zkušenostech se sexuálním násilím promluvila až čtyřicet let po válce, když přišla vlna orální historie holocaustu. Nejprve v rozhovoru pro Oddělení orální historie Britské knihovny, později také pro losangeleskou neziskovou organizaci Survivors of the Shoah Visual History Foundation (dnes USC Shoah Foundation. Institute for Visual History and Education) a svěřila Lukáši Přibylovi, který byl tak laskav a upozornil mě na její příběh. „Uspořádala jsem si vzpomínky,“ řekla mi Erna roku 2017. „Toto jsou skutečné okolnosti. Toto je konečná pravda.“
O Schallingerově sexuálním útoku jsem už několikrát psala a přednášela. Ten příběh však ve mně zůstával. Zajímalo mě, zda měl Schallinger nějaké příbuzné a co o něm věděli. A také jsem jim chtěla povědět, co jsem o těch těžkých časech sama zjistila. Podařilo se mi vypátrat, že dvě z jeho sester válku přežily, a nakonec jsem našla jeho synovce Milana, který v roce 1968 emigroval do Skandinávie.
Uznání bolestivé minulosti
Když jsem Milana kontaktovala a řekla mu, co vím, nechtěl nejprve vůbec připustit, že by to byla pravda: „Na skutečnostech, které jste mi vy sama popsala, nevidím nic strašného, neboť mně připadá zcela normální, že zdravý muž vyjede po mladé a hezké dívce. Že té je to nepříjemné a označí toto jednání za sexuální obtěžování, bych také uměl pochopit. A pokud jde o ty následující skutečnosti (odjezd v transportu), je otázka, zda to zařídil skutečně můj strýc Jakub, nebo si to Arnoštka sama domyslela, přitom to mohla být jen shoda náhod.“
Byla jsem poněkud zoufalá, že Ernin příběh zůstává nevyslyšen, a tak jsem mu zprostředkovala její svědectví. Milanův pohled na věc to úplně změnilo. Připustil: „Vše jsem si pozorně několikráte přečetl a není mi z toho dobře. Plyne z toho, že události se skutečně vyvinuly, jak jste to popisovala vy, a asi budu potřebovat několik dní, abych to strávil.“
Po nějaké době jsme se s Milanem znovu setkali; chtěl Frischmannovou vyhledat a omluvit se jí. Nic z toho nebyla jeho vina, ale byl jediným žijícím příbuzným svého strýce a bylo to pro něj důležité. Velkoryse mi též udělil svolení citovat jej. Milanovo přijetí svědectví Erny Frischmannové a jeho omluva naplnily vše, v co jsem doufala: uznal bolestivou minulost a pokusil se ji napravit. Byla to vlastně opožděná forma spravedlnosti.
Dnes je Erně Frischmannové 98 let. Když jsem se jí zeptala, co si po takové době o Schallingerovi myslí, odpověděla lakonicky: „Byl to hnusnej chlap z řady hnusnejch chlapů.“ Kromě toho byl i obětí holocaustu. Příběh jeho útoku nastoluje otázky, co pokládáme za relevantní historii a zda je etické do této historie zahrnovat i sexuální násilí. A také ukazuje nepředvídatelnost lidského chování během holocaustu.
Nevíme, zda Frischmannová byla jedinou Schallingerovou obětí, nevíme ani nic o jeho chování před vypuknutím války. Zatímco jeho kolega z Makabi Fredy Hirsch byl obviněn z nepřístojného chování vůči dětem, Schallingerův čin ukazuje, že heterosexuální násilí, i když se prokazatelně odehrálo, bylo většinou přehlíženo a jeho oběti měly v židovské samosprávě chabé zastání. Statečná a trpělivá Frischmannová zvolila jinou strategii a po letech o útoku podala svědectví. A to navzdory tomu, že její příběh byl dlouho považován pro historii holocaustu za nevhodný. Přesto promluvila – a mluvila tak dlouho, dokud jí někdo nezačal naslouchat.
Svědectví o sexuálním násilí bychom měli brát vážně a nezacházet s nimi jako s marginálními součástmi příběhů, které vyprávíme. Nejenže to nepomáhá holocaust lépe pochopit, ale také to podemílá samotný náš etický postoj ke genocidě.
Autorka je historička.
Z anglického originálu The Holocaust is Having a #MeToo Moment, publikovaného v online deníku Tablet, přeložil Michal Jurza. Redakčně upraveno.