Sexuální násilí v české církvi: postižení čelí tlaku, systémový problém se neřeší

Přístup české katolické církve k lidem, na nichž se kněží dopustili sexuálního násilí, je skandální. Místo aby zjednala nápravu, snaží se problém zbagatelizovat a zastrašit přeživší.

„Naši lídři už ani nepředstírají, že nejsou démoni,“ rapuje Kate Tempest na svém letošním albu The Book of Traps and Lessons o světě, kterému vládnou lidé jako Donald Trump, Jair Bolsonaro nebo Boris Johnson. Ultrapravicová politika, která si na nic nehraje, je globálně na vzestupu. Nepřátelství vůči ženám a menšinám nebo cynické ničení životního prostředí už nemá smysl schovávat za nesrozumitelné floskule. Vstupujeme do nové fáze. Hraje se s otevřenými kartami. Svým způsobem je to úlevné. A samozřejmě také dost strašidelné.

Ukazuje se, že hierarchům nezáleží na zrazených a zneužitých věřících, ale v první řadě na dobrém jménu církve.

Tato (staro)nová politická linie si své stoupence našla i v České republice. Reprezentuje ji na prvním místě prezident Miloš Zeman, ale i ctižádostivé postavičky, jako jsou Tomio Okamura nebo Václav Klaus mladší. Ve smrtícím koktejlu naprosté bezostyšnosti a ultrapravicového siláctví se ale našel rovněž pražský arcibiskup Dominik Duka. Pod jeho kuratelou česká římskokatolická církev především usiluje o světskou moc. Křesťanství mizí v mlhovině kulturních válek a konspiračních teorií. Komentovat každou jednotlivou bizarnost už před nějakou dobou ztratilo smysl.

Pravé zájmy církve? Zastrašit a ututlat

Problém sexuálního zneužívání v církvi se tomu ale přece jenom vymyká. Nejde totiž o klasické ideologické téma. Napříč názorovým spektrem se asi všichni shodnou, že je to problém, který je třeba řešit. Od loňského roku se v různých zemích včetně Spojených států, Francie nebo Nizozemska objevují rozsáhlé zprávy, které dokumentují sexuální zneužívání (nejen) mladistvých ze strany římskokatolického duchovenstva za posledních několik desítek let, ale i mechanismy ochrany, kterou „problémovým“ duchovním poskytuje církevní hierarchie. Definitivně se tak ukázalo, že jde o velké systémové selhání. To nakonec uznává i papež František, který kvůli tomu letos v únoru do Vatikánu svolal několikadenní summit. I když u nás systematická analýza situace chybí, jednotlivé výpovědi přeživších, kteří se rozhodli promluvit, nasvědčují tomu, že se tento problém týká i české katolické církve.

Přístup českých hierarchů v čele s Dukou je ale jednoznačný: zastrašit, umlčet, předem zdiskreditovat postižené. Na již zmiňovaném celocírkevním summitu Duka prohlašoval, že je to všechno jenom přehnaná hysterie. Když se ale v průběhu roku začala objevovat konkrétní obvinění – včetně toho, že Duka věděl o zneužívání chlapců v dominikánském řádu a situaci jako jeho představený neřešil – bylo potřeba přitvrdit. A tak lidem, kteří se rozhodnou promluvit o sexuálním zneužívání v církvi, nyní hrozí policejní vyšetřování a soudní procesy. Trestní oznámení na neznámé pachatele ve věci zneužívání by sice mohlo na první pohled působit sympaticky, ale vzhledem k povaze celé věci je takový tlak na přeživší krajně necitlivý. Podle všeho se jich nikdo na nic neptal. Když Dukův advokát Ronald Němec pořád dokola mluví o dobrém jménu církve a zároveň tvrdí, že oběť je obětí teprve ve chvíli, kdy tak rozhodne soud, nebo že jde v mnoha případech o bludy „duševně nemocných“, kterým ve skutečnosti nikdo nic neudělal, je jasné, jaké má naše římskokatolická církev priority a co jim je ochotna obětovat.

Proti bezpečí vašich dětí 

Církev jako společenství může (a v principu by měla) fungovat jako prostředí důvěry, bezpečí a péče o zraněné a zranitelné. Rozhodnutím vystavit lidi přeživší sexuální obtěžování ponižujícím způsobem policejním výslechům a soudům v atmosféře neustálého podezírání, že ve skutečnosti lžou nebo mají bludy, se česká katolická hierarchie této svojí role vzdává. Otázka je, co potom zbývá. Skutečnost, že se o sexuálním zneužívání v církvi celosvětově konečně začalo mluvit a mnozí viníci – mimo jiné včetně australského kardinála George Pella, do té doby jednoho z nejmocnějších mužů ve Vatikánu – byli dohnáni k zodpovědnosti, mohla celá římskokatolická církev využít jako příležitost k přiznání viny a hledání systémového řešení.

Česká církev se rozhodla jít úplně jinou cestou – cestou další traumatizace přeživších. Ukazuje se, že hierarchům nezáleží na zrazených a zneužitých věřících, ale v první řadě na dobrém jménu církve, které často zdůrazňuje advokát Němec. I tak si ale pod sebou podřezávají větev – instituce, která se této situaci není schopna důstojně postavit, ztrácí podporu a důvěru mnoha věřících, včetně těch tradičních a konzervativních. Přílišná identifikace se silovým pózováním Zemanů a Trumpů tohoto světa tak vede především k totálnímu odcizení církevní hierarchie lidem, kterým záleží třeba na tak základních věcech, jako je bezpečí jejich dětí.

Autor je publicista a básník.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies