Snižování dotací drogovým službám naráží na nesouhlas části odborné veřejnosti

Poslanci řeší návrh na radikální snížení finančních prostředků pro organizace, které se věnují práci s uživateli drog. Bude to znamenat injekční stříkačky na dětských hřištích a populaci zamořenou HIV?

„Vždycky, když se začne mluvit o nějakých škrtech v drogových službách, objeví se někdo, kdo řekne, že jestli nebude dostatek peněz, bude automaticky více nakažených HIV. Ano, účinné to asi je, ale myslím, že tohle strašení do značné míry přispívá ke stigmatizaci drogových uživatelů,“ říká terapeut Pavel Nepustil v souvislosti s opětovnými snahami o přiškrcení finančních prostředků pro organizace, které pracují s uživateli drog a alkoholu. Tématu drog a jejich užívání se věnuje dlouhodobě; je autorem knihy Bez léčby to jde. Proces přestávání s pervitinem bez odborné pomoci a několik let vedl kontaktní i poradenské centrum pro drogové uživatele.

Poslanecká sněmovna v současné době projednává vládní návrh, který by měl objem peněz pro občanské organizace, které pracují se závislými, snížit až o třicet milionů korun. Před širokou veřejností není těžké si tyto škrty populisticky obhájit. Argumentace se většinou nese v duchu úvah, že je přece potřeba, aby bylo dostatek prostředků na zvýšení rodičovského příspěvku a slevy na jízdné, proč bychom měli z veřejných peněz pomáhat těm, kteří do toho „sami spadli“. Dříve nebo později se dostane na přetřes legendární Václavské náměstí, odkud je vlastně taky potřeba vyhnat všechny uživatele drog (a lidi bez domova) a možná přijde opět na řadu i stokrát otřepaný argument o tom, že pokud by se „jim“ nepomáhalo těmi čistými jehlami, prostě by z centra zmizeli.

Čím anonymnější je skupina lidí užívajících drogy, tím snazší je na ně pohlížet s despektem. Přitom téměř každý má ve svém okolí někoho, kdo užívá drogy nebo to přehání s pitím.

V debatě o takto složitém problému se může zdát, že přistoupit na lidový strach a reagovat katastrofickými vizemi v čele s nárůstem výskytu závažných onemocnění je užitečná strategie. Jenže i takováto argumentace má své limity. „Čím anonymnější je skupina lidí užívajících drogy, k čemuž významně dopomáhá označování typu ‚ti feťáci‘, tím snazší je na ně pohlížet s despektem. Přitom téměř každý má ve svém bližším nebo širším okolí někoho, kdo užívá drogy nebo to přehání s pitím,“ vysvětluje Markéta Geregová, dlouholetá terénní pracovnice v organizaci Podané ruce, která pracuje s drogovými uživateli na Moravě.

Vícezdrojové financování

Hlavním argumentem pro škrty je fakt, že drogové služby jsou financovány z více zdrojů. Kromě Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky (RVKPP) na jejich provoz přispívá i Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a Ministerstvo zdravotnictví. Tím argumentuje i národní protidrogová koordinátorka Jarmila Vedralová, která například pro Český Rozhlas v pořadu Pro a proti uvedla: „Tyto služby mají vícezdrojové financování, dotace jsou jen jedna část. Dochází také k navýšení rozpočtů krajů a samospráv.“

To však situaci nečiní snazší, naopak. „Užívání drog a závislosti jsou mezioborové fenomény, tím pádem by odpovědnost za snižování rizik způsobených užíváním drog a závislostmi neměla být uvalena na jedno ministerstvo, má být sdílená tak, aby mezioborový charakter fenoménu zůstal zachován. To však často přináší komplikaci, protože donoři financují pouze náklady, které spadají pod jejich resort,“ vysvětluje Nepustil.

Limity mezioborového přístupu jsou dobře vidět například na politice Ministerstva zdravotnictví, které je ochotno zaplatit metadon pro substituční léčbu, ale už ne lidi, kteří ho vydávají, protože to nejsou pouze zdravotníci. „V organizacích poskytovatelů tedy tím pádem desítky lidí tráví dny a týdny tím, že rozpočty svých služeb rozsekávají do menších podrozpočtů, aby vyhověli požadavkům donorů, a při jakékoli změně z jejich strany to musí celé kompletně předělávat,“ doplňuje Nepustil.

V tomto složitém systému, kde je potřeba sehnat peníze na pomáhající profesionály, zdravotnický materiál (čisté stříkačky a příslušenství k nim) a provoz služeb, nicméně v devadesátých letech vznikla funkční síť sociálních služeb. „Pokud by škrty byly dodrženy, budou poškozeny nejen organizace, ale i jejich klienti a celá společnost,“ tvrdí ředitel Asociace nestátních organizací Matěj Hollan.

Fungující síť drogových služeb

Například nitrožilní uživatel drog může měnit použité a získávat čisté stříkačky u terénních pracovníků. Pokud chce řešit něco náročnějšího nebo dlouhodobějšího, bývá zpravidla odkázán do nízkoprahového kontaktního centra. Ve chvíli, kdy se rozhodne pro změnu životního stylu a chce se zotavit ze svého drogového užívání, může využít služeb terapeutických komunit pro pobytovou léčbu nebo ambulantně docházet do terapeutických a poradenských center.

Namísto toho, aby se do existující a fungující sítě drogových služeb smysluplně investovalo a služby tak místo boje o přežití mohly rozvíjet například spolupráci s lidmi se zkušeností, tedy s těmi, kteří prošli obdobím užívání drog, zdárně se z něj zotavili a nyní chtějí svoji zkušenost zúročit v přímé práci, přichází stát s nesmyslným dublováním systému.

„Připravili jsme návrh krajských zdravotnických adiktologických ambulancí, což bude základní státní síť,“ nechala se slyšet národní protidrogová koordinátorka. Údajným přínosem má potom být zapojení systému veřejného zdravotního pojištění. Zvlášť u nízkoprahových služeb, tedy například terénních programů, které zajišťují výměnu injekčního materiálu, je přitom anonymita klientů často nepostradatelnou součástí minimálně počátečních fází kontaktu.

Konec pomoci anonymním uživatelům?

„Pokud se část drogových služeb převede do medicínského modelu ve smyslu „ukaž kartičku pojišťovny“, zmizí jejich anonymita, která byla často důležitá pro spolupráci, od které se mohly odvíjet jejich další kroky. Pro část uživatelů to může být překážka, protože nebudou chtít odkrýt svou identitu v tématu závislosti,“ nabízí odlišný úhel pohledu Markéta Geregová.

Možnost zůstat v anonymitě hraje podle expertky často velkou roli. Není těžké přijít na to proč – pokud o sobě hned ze startu člověk nemusí prozrazovat osobní údaje, může se lépe soustředit na to, proč vlastně přišel, otevřeně mluvit o tom, co se děje, beze strachu z prozrazení.

„Důvěra mezi klientem a pracovníkem se tvoří postupně, není to otázka jednoho, dvou nebo tří sezení,“ souhlasí s Geregovou také pracovník Kontaktního centra Tomáš Nevrkla. Už dvacet let se věnuje práci jak s aktivnímu uživateli, tak s jejich rodiči a blízkými. Pro některé z nich by podle něj nutnost odhalit svou totožnost mohla znamenat překážku a možná by se pak kvůli tomu zdráhali službu vůbec vyhledat. Logicky by potom trvalo déle, než by se jim odborné pomoci dostalo, což může vést k řadě komplikací osobní i zdravotní povahy.

Ze závislosti je možné se zotavit

Část odborné veřejnosti je skeptická také ke konceptu adiktologických ambulancí. Jak už název napovídá, jedná se o služby, které závislost vnímají v optice medicínského modelu – jednoduše řečeno jako onemocnění, které je třeba léčit. Podle Markéty Geregové je však celosvětový trend odlišný: namísto zdůrazňování závislosti jako nejdůležitější a zásadní informace směřuje spíše k označování v duchu „people, who use drugs“ (lidé užívající drogy). Tento na první pohled jemný rozdíl má zásadní vliv na to, jak je drogový uživatel vnímán – zda jako člověk, který onemocněl a už se do konce života úplně neuzdraví, nebo jako člověk (rodič, zaměstnanec, partner), který prochází obdobím, z něhož je možné se zotavit. Proč tedy v Česku existuje taková snaha udržet při životě adiktologii jako obor a profesi, a co víc, zajistit jí nadstandardní postavení?

„Stále vzniká otázka, jestli to není zase další nešťastná snaha dostát jako vzdělavatel očekávání svých studentů, kteří prostě pořád nemají uplatnění a bohužel je v praxi nikdo příliš nechce,“ krčí rameny Geregová a poukazuje na to, že absolventi oboru adiktologie v praxi často s uplatněním dost tápají – snad mimo území Prahy. Je zarážející, že v období, kdy dochází k obrovské reformě v oblasti psychiatrické péče, stát mluví o snižování dotací pro oblast, která by si zasloužila minimálně stejnou míru pozornosti.

Nové přístupy versus adiktologie

„Psychiatrie je obor, který je s drogami a závislostmi úzce provázaný. Cílem reformy, která aktuálně běží, je jednak kompletní změna struktury péče, jednak sjednocení jejího financování. Gesci nad tímto procesem převzalo Ministerstvo zdravotnictví a nabralo desítky zaměstnanců, jejichž jedinou náplní práce je vyjednávání s ministerstvy, kraji a obcemi, tak aby bylo zajištěno stabilní financování multidisciplinárních týmů,“ vnímá podobnost Pavel Nepustil. Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky by se podle něj mohla a měla ujmout přesně této role v oblasti drogových služeb, ale podle všeho se k tomu nechystá ani teď, ani v blízké budoucnosti.

Zdá se, že více než máchání velkými sumami a strašení vytvářením nového, nepotřebného systému krajských adiktologických ambulancí by oblast drogových služeb potřebovala (a uvítala) vyváženou reflexi dosavadního fungování a svěží vítr v podobě podpory pro nové přístupy, inovace a obohacení. Adiktologická snaha dělat z lidí, kteří užívají drogy, za každou cenu choré jedince, nepřinese ani jedno, ani druhé.

Autorka je sociální pracovnice. 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies