UNESCO neřeší „mrakodrapy“, ale celkový ráz centra Prahy

UNESCO zařadilo návrh Metropolitního plánu mezi rizika pro památkovou hodnotu pražského centra. Zatímco laici i architekti planě diskutují o panoramatu Pankrácké pláně, skutečný problém je v něčem úplně jiném.

Zveřejnění zprávy z reaktivní monitorovací mise UNESCO opět otevřelo veřejnou debatu na téma výškové regulace v návrhu pražského územního plánu označovaného jako Metropolitní plán. Ten byl loni zveřejněn v pracovní podobě pro společné jednání s dotčenými orgány. Laici i architekti v tu chvíli rozproudili obligátní diskuzi o panoramatu Pankrácké pláně a o tom, zda Praha má mít „odvahu“ ho doplnit „mrakodrapy“. Většina příznivců i odpůrců výškových staveb na Pankrácké pláni přitom problematiku redukuje pouze na estetické téma panoramatu viditelného z rampy Pražského hradu. Takovou redukci pak následuje dělení na dva tábory, argumenty ad hominem o staromilských zpátečnících či naopak pohůncích developerů a míjení se se skutečnými důsledky výškové regulace. Jen na okraj, zpráva UNESCO k tématu Pankrácké pláně uvádí, že výškové stavby do asi 70 metrů výšky zde nejsou problém a mohou panorama doplnit. Zpráva výslovně uvádí, že je žádoucí při respektu ke zděděnému přidat další architektonickou vrstvu, která může být v budoucnu ceněna. Takže žádné staromilství nesouhlasící s doplněním moderní vrstvy města, jak je často podsouváno.

Výška vs. význam

Zpráva UNESCO upozorňuje na to, že Praha ve svém rozvoji dlouhodobě pracovala s kulturním významem výškových staveb, momentálně toho však není schopna. Historické stavby, které se výškově projevují v panoramatech, byly v dané době významné jak svou architekturou, tak náplní. Šlo o stavby církevní a později i světské moci a ještě později vzdělávání, médií. Výška a dominantní architektura přitom pomáhala a dodnes pomáhá strukturovat město a orientovat se v něm, číst v něm symbolicky význam a děje. Například silueta Pražského hradu má svou výškovou dominantu v katedrále svatého Víta – nejvýznamnější stavbě církevní moci, vyjádřené špičkovou architekturou.

Většina příznivců i odpůrců výškových staveb na Pankrácké pláni problematiku redukuje pouze na estetické téma panoramatu viditelného z rampy Pražského hradu.

Zásadní částí zprávy UNESCO je kritika dnešního „malířského přístupu“ převažujícího ve veřejné debatě a obsaženého i v regulaci, která se zajímá pouze o vizuální podobu panoramatu coby obrazu siluety (veduty) města a pomíjí kulturní význam jednotlivých staveb. To znamená, že regulace podlažnosti vychází pouze z cílového tvaru panoramatu a neřeší, jakou funkci budou mít jednotlivé výškové stavby ani které z existujících staveb a prvků panoramatu jsou natolik hodnotné, že si zaslouží ochranu své dominantní pozice. Je samozřejmě otázkou, zda tuto kulturní a informační rovinu chceme nebo nechceme podporovat a rozvíjet a které dnešní funkce a aktivity si zaslouží dominantní roli ve městě. Či zda toto rozhodnutí ponecháme jen na trhu a smíříme se s tím, že dominantní prvky vytvoří třeba obchodní společnosti z daňových rájů nebo čínské či ruské státní firmy.

Diskuze se zaměřují pouze toto jedno panorama. Řeší se tak vlastně hlavně vnější image, a ne to, jak charakter města vnímají v každodenních situacích Pražané. Foto Uoaei1, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

Výšková regulace jako ekonomický stimul?

Mnohem větší nebezpečí pro historickou hodnotu a také lidské měřítko města ovšem navržená výšková regulace představuje ve stabilizovaném území, kde je již dlouhodobě osvědčená a přijímaná struktura zástavby. Proto další velmi zásadní výtka zprávy UNESCO směřuje právě sem. Ve stabilizovaných územích je totiž na řadě míst stanovená podlažnost o dvě až tři podlaží vyšší, než je výška převládající stávající zástavby. Vlastníci nemovitostí tak oproti stávající praxi (posuzovat nové stavby dle okolní zástavby) budou mít ekonomický stimul k tomu zbořit stávající objekty, které nejsou památkami, anebo na ně přistavět další podlaží. To bude znamenat kromě demolic některých historických budov i proměnu charakteru veřejných prostranství.

Ke stanovení vyšších podlažností, než jsou stávající, došlo jednak uplatněním možnosti navýšit počet podlaží podél významných tříd či náměstí a také na nárožích a jednak tím, jak byla výšková regulace v metropolitním plánu stanovena. Území Prahy bylo rozděleno na čtverce 100 krát 100 metrů, ve kterých byla výpočtem z 3D modelu stanovena stávající podlažnost zástavby. Přitom však ve svažitých územích došlo k chybě až o dvě podlaží (byla započítána i podlaží, která jsou podle pražských stavebních předpisů definována jako podzemní) a průzkum v terénu to nezkorigoval. Místy navíc čtverce nevhodně přesahují do sousedních jiných typů zástavby (např. hladina jednadvacátého podlaží z panelového sídliště přesahuje přes ulici do sousední přestavbové oblasti s blokovou strukturou).

Veletržní ulice: zde by podle návrhu metropolitního plánu mohly stát devítipodlažní až desetipodlažní domy (6 podlaží dle výškové regulace + 2 podlaží za metropolitní třídu + 1 podlaží za náměstí čtvrťové úrovně + 1 podlaží za nároží). Foto ŠJů, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)

Intenzita a kapacita infrastruktur

Výškové stavby jsou až na výjimky stavbami s velkou intenzitou využití – mají na stejnou plochu pozemku větší počet bydlících či pracujících či návštěvníků. O tom, jaké mají nároky na infrastrukturu a kde je vhodné je umisťovat právě z pohledu dostupnosti a hospodárnosti využití infrastruktury, se ale zatím diskuze téměř nevede. Je to téma, kterému se z podstaty své činnosti památková ochrana, a tudíž ani UNESCO, nevěnují, neboť jde o výsostnou doménu samosprávy.

Pro stanovování potřebných kapacit infrastruktury (dopravní, technické, občanské) a veřejných prostranství je klíčové dokázat u zastavitelných ploch i ploch přestavby předjímat intenzitu zástavby a z ní vyplývající počet uživatelů. Pokud je intenzita v územně plánovací dokumentaci jasně popsána, je možné předem kalkulovat s potřebnou infrastrukturou a buď umísťovat intenzivní zástavbu tam, kde již infrastruktura je, anebo jejím vybudováním zástavbu podmínit, a přimět tak developera se na budování infrastruktury podílet. Například v platném územním plánu je pro regulaci intenzity používán koeficient podlažních ploch, tedy (zjednodušeně) poměr ploch všech podlaží staveb k velikosti plochy pozemku. Metropolitní plán ovšem nepoužívá žádný regulativ, který by stanovoval možnou intenzitu zástavby, ji lze odvodit jen přibližně právě z výškové regulace, protože s výškou zástavby obvykle roste i celková plocha všech podlaží.

Pokud se podíváme na Metropolitní plán touto optikou, nalezneme problémy v menším i celoměstském měřítku. Kapacitní výšková zástavba na Pankrácké pláni je i v místech, které jsou jednoznačně mimo pěší dostupnost kolejové MHD. V Dolní Libni (okolo Palmovky) nalezneme ještě nevhodnější případ: na území v pěší dostupnosti zastávky metra a přestupního uzlu několika tramvajových linek je umožněno maximálně osm podlaží, naproti tomu u Libeňského mostu, kde je jen jedna tramvajová trasa, dosahuje výškový limit 15 podlaží. (Vzorem pro práci s intenzitou a výškou může být například nová vídeňská čtvrť okolo hlavního nádraží, ve které jsou výškové stavby bezprostředně okolo přestupního uzlu mezi vlakem, metrem a tramvají a mimo jeho pěší dostupnost podlažnost klesá na standardní výšku blokové zástavby.) Velmi diskutabilní je také umožnění výrazného nárůstu kapacity zástavby Pankrácké pláně dříve, než bude vybudována linka metra D mezi Pankrácem a Hlavním nádražím, která konečně odstraní závislost dopravního systému celého sektoru na stavu jediné stavby – Nuselského mostu.

Příklad důsledků regulace v mechanické čtvercové síti: pro eventuální přestavbu domů vedle sebe v jedné ulici (Vlastina) platí výškové limity dvě, dvanáct a dvacet jedna podlaží

Jakým městem chce Praha být?

Bez ohledu na UNESCO si Praha musí především ujasnit, jakým městem chce být, a teprve podle toho přepracovat návrh metropolitního plánu. Chce zachovat lidské měřítko a historické hodnoty stávající zástavby Vinohrad, Žižkova, Letné a dalších blokových čtvrtí? Chce motivovat obyvatele a návštěvníky k tomu, aby místo aut využívali pěší dopravu a MHD? Chce budovat strukturu, kde jsou veřejná prostranství, školy či školky dostupné férově všem? Pokud zní odpověď ano, znamená to potřebu následujících změn návrhu Metropolitního plánu:

  • Ve stabilizovaných územích výškovou regulaci buď zrušit a rozhodovat podle charakteru dnešní zástavby, anebo ji vypracovat velmi přesně po precizní analýze současné zástavby.
  • Přepracovat výškovou regulaci v metropolitním plánu tak, aby byla členěna ne podle abstraktních čtverců 100 krát 100 metrů, ale dle logiky urbanistických celků.
  • Zavést regulaci intenzity zástavby, např. koeficient podlažních ploch.
  • Intenzivní zástavbu umísťovat buď v pěší dostupnosti stávajících infrastruktur, nebo její výstavbu výslovně podmínit realizací potřebné infrastruktury, a to nejen dopravní a technické, ale také občanské (vzdělávání, zdravotnictví, sociální služby) a veřejných prostranství.
  • Důležité území přestavby vymezit jako území, kde je rozhodování podmíněno zpracováním podrobnější závazné dokumentace – regulačního plánu, který dokáže pracovat s jemnějším detailem ve větší přesnosti než územní plán.

Autor vyučuje územní plánování na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies