Politoložka Eszter Kováts a socioložka Anikó Gregor, jež působí na univerzitě ELTE v Budapešti, se dlouhodobě zabývají problematikou genderu a ženských práv. Výsledky jejich společného výzkumu, zaměřeného na postavení maďarských žen, byly zveřejněny v minulém roce a v Maďarsku vyvolaly živou debatu. Setkaly jsme se v Praze na akci Feministické cíle před třiceti lety a dnes: Inventura a vyhlídky, která proběhla 21. a 22. říjnu a kterou Kováts spoluorganizovala jakožto koordinátorka programu pro genderovou rovnost ve středovýchodní Evropě nadace Friedrich Ebert Stiftung.
V poslední době jsme mohli sledovat, jak maďarská vláda útočí na „genderovou ideologii“ a LGBT skupiny. Co za těmito útoky stojí?
Eszter Kováts: Útoky na „gender“ ze strany vládnoucího Fideszu nejsou ničím novým, děje se to už tři roky. Ovšem začalo to později než ve většině evropských zemí. V půlce října proběhly v Maďarsku komunální volby – ve stejný den, jako parlamentní volby v Polsku – a už nyní vidíme, že se vláda snaží nového budapešťského starostu Gergelyho Karácsonyho vykreslit jako podporovatele LGBT skupin a součást „duhové opozice“. Nejedná se přitom o hnutí zdola ani o náboženské skupiny, které agitují proti „genderu“, jak tomu je ve většině evropských zemí. V Maďarsku tento druh rétoriky vychází od vlády, která se prezentuje jako ochranitelka národa. A funguje to.
Zajímalo nás, jaké mají ženy problémy – a strach z genderu a LGBT k nim nepatří.
Anikó Gregor: Řekla bych, že musíme vzít v potaz dvě dimenze věci. Na jednu stranu tu není žádná veřejná shoda na tom, co gender vlastně znamená. Dominantně je gender synonymum pro LBGT aktivisty. Také může označovat feminismus, ovšem vlna „feminismu“ coby nadávky přišla a zase odezněla už v devadesátých letech. Vláda poměrně rychle zavřela studijní obory gender studies na univerzitách, a to bez delší veřejné debaty na toto téma, takže bych neřekla, že se z genderu stal až takový terč jako z migrantů.
Anikó Grogor, vy jste se zasadila o akreditaci prvního studijního oboru gender studies v maďarštině, byl ale rychle zavřen. Co se stalo?
AG: Chtěla bych jen upřesnit, že gender studies nejsou v Maďarsku zakázána, jsou pouze deakreditována. Obor gender studies existoval nejprve v angličtině na Central European University a v roce 2017 byl otevřen na největší maďarské veřejné univerzitě ELTE. O rok později ale vláda oznámila, že deakredituje veškeré magisterské programy v tomto oboru. To znamená, že současní studenti mohou dokončit svá studia, ale nemohli jsme začít s novým náborem. Můžeme ale stále učit kurzy, které byly součástí magisterského oboru gender studies, a můžeme také nabízet specializaci v gender studies například v rámci oboru sociologie. Když vláda začala na program útočit, objevily se dva druhy kritiky. Jeden bych nazvala hodnotovým: gender studies nejsou věda, ale ideologie propagující marxismus, genderovou nevyhraněnost a jiné liberální hodnoty. Tato kritika přicházela zejména od křesťanských demokratů. Oproti tomu Fidesz tvrdil, že tento obor není rentabilní a že zodpovědná vláda by měla zodpovědně hospodařit. Toto vysvětlení jde poněkud proti zavedené představě, že zákaz gender studies byl prostě výsledkem sexismu a homofobie Fideszu.
Eszter Kováts, vy ve své práci ukazujete, že útoky na gender ve skutečnosti nesměřují proti rovnosti. Můžete to rozvést?
EK: Mnoho lidí v akademickém nebo aktivistickém prostředí tvrdí, že se jedná o nový způsob, jak útočit na ženy nebo homosexuály, že jde o součást konzervativní kontrarevoluce, že Fidesz chce vrátit ženy k plotně nebo že by bylo politicky nekorektní útočit přímo na ženy a gaye, a proto si konzervativci našli nový jazyk, aby na ně mohli útočit prostřednictvím „genderové ideologie“. V textu, který jsme napsaly společně s Andreou Pető a Weronikou Grzebalskou o genderu jakožto „symbolickém pojivu“, se snažím tyto představy problematizovat. Kampaně proti genderu symbolizují mnohá selhání progresivních stran i LGBT hnutí, kterým se vůbec nepodařilo vcítit se do reálných problémů společnosti. To je vyjádřeno už samotným faktem, že „gender“ je anglický termín, něco cizího a importovaného, co symbolizuje liberalismus západního střihu. K tomu musíme dodat, že společenské vědy se nikdy příliš nesnažily vysvětlit své poznatky veřejnosti, takže nyní, když se ocitají pod palbou kritiky, se nemají čemu divit. Je to ale širší problém neoliberální akademické sféry, kde je obrovský tlak na publikace a výuku a málo času na popularizační činnost. Takže i když společenské vědy používají koncept genderu už celá desetiletí, maďarská veřejnost o něm poprvé slyšela z pravicových propagandistických médií.
Společně jste nedávno vedly výzkum mezi maďarskými ženami o problémech, kterým čelí. Jaký je váš záměr?
EK: Dělaly jsme takzvané focus group“, tedy cílené rozhovory v malých skupinách, s velmi různými skupinami žen – z vyšších i nižších tříd, z Budapešti, z regionů, vdanými, svobodnými, sólo matkami atd. Naším záměrem bylo zjistit, jakým jazykem ženy hovoří, když mluví o svých problémech, a rozpoznat, kdo je podle nich za tyto problémy zodpovědný. Chtěly jsme také zjistit, od koho očekávají případnou pomoc a jak se jejich jazyk vztahuje k jazyku, jímž o ženách mluví politické strany. Na základě těchto focus groups jsme pak vedly dotazníkové šetření mezi maďarskými muži a ženami.
Co považovaly maďarské ženy za svůj největší problém?
EK: Jednoznačně šlo o vykořisťování na trhu práce. Skupinové rozhovory byly zaměřeny především na ženy z nižších tříd, jelikož existuje jen velmi málo vědeckých výzkumů, které by zkoumaly jejich životy. Většina genderového výzkumu o ženách se soustředí na manažerky a jejich problémy při slaďování osobního a profesního života. Ženy, se kterými jsme mluvily, si jasně uvědomují nesoulad mezi státní prorodinnou rétorikou a skutečnou úrovní služeb. A na pracovním trhu to je také evidentní: zaměstnavatelé nestojí o zaměstnankyně, které mají děti a zároveň často pečují o starší rodiče, takže ženy nemají na výběr a musí pracovat v nevýhodných podmínkách, na směny nebo berou přesčasy. Jejich dilematem není, jak se dostat na pracovní trh, ale naopak jak se dostat z něho. Jednalo se o obrovský souhrn křivd.
Co vás na výsledcích nejvíce překvapilo?
AG: Konflikty mezi jednotlivými skupinami žen. Jen několik příkladů: ženy se třemi dětmi jsou nenáviděné ženami se dvěma dětmi, jelikož dostávají více přídavků. A pak je tu rozkol mezi bezdětnými a těmi, co mají děti, kvůli rozdílům v rodinné politice a zdanění. Viděly jsme soupeření o stále se zmenšující zdroje sociálního státu, což jde proti myšlence ženské solidarity.
EK: Bylo skutečně otřesné vidět, že ty ženy nic od nikoho neočekávají – od místní samosprávy, od státu, od škol. Jsou odkázány pouze na úzkou komunitu rodiny. A my bychom neměly do této úzké komunity vnášet konflikt. Takže jsme neříkaly: podívejte se na mocenský vztah s vaším mužem, nemusíte dělat domácí práce pro své syny, možná by se místo vás o své rodiče měl starat váš manžel… Všechna tato témata se v rozhovorech objevila, ale ženy byly přesvědčeny, že to jsou jejich úkoly. Dokud nebude existovat nějaká záchranná síť a komunity alternativní k rodině, nemá smysl ženy podněcovat k tomu, aby se bouřily.
Jak byl tento výzkum v Maďarsku přijat?
AG: Způsobil celkem rozruch. Obzvláště ohledně péče o seniory. Do nedávna totiž bylo tabu už samotné položení otázky, zda by to měly být výlučně ženy, kdo se stará o starší generaci. A nyní se ženy začaly ozývat s tím, že se jedná o práci a že jde o emoční zátěž. Náš výzkum vedl maďarskou veřejnost k tomu, aby se bavila o něčem, co bylo do té doby bráno jako naprostá samozřejmost. Je to i díky jiným výzkumům, které zdůraznily problém pečovatelské migrace z Maďarska – hlavně do Rakouska, Německa a Británie. Děje se to formálně, v rámci zdravotnického sektoru, i neformálně, když ženy cestují do těchto zemí za pečovatelskou prací. Maďarská veřejnost si začala uvědomovat, o jak rozsáhlý problém se jedná, a ptát se, zda by stát neměl zasáhnout. Ale samozřejmě je těžké žádat státní intervenci, když žijeme ve státě korupčního kapitalismu.
Výsledky výzkumu vykreslují docela pesimistický obrázek. Vidíte nějaký potenciál pro ženské hnutí nebo solidaritu?
AG: Myslím, že jednou z cest by mohlo být mluvit o sociální reprodukci – proč očekáváme, že to budou právě ženy, které se budou starat o děti a seniory? Západní feminismus pracuje s předpokladem, že mezi ženami a muži by měl být určitý rozkol. Ale ve východní Evropě jsou ženy často finančně závislé na svých mužských partnerech. Také si nemyslím, že by bylo produktivní těmto ženám navrhnout, aby se vzbouřily proti svým manželům – samozřejmě pokud nejde o případy zneužívání či domácího násilí. Stejně nemají kam jít. Proto je důležité nejprve posílit příjem žen i jejich přístup ke službám, aby nebyly tak závislé na svých partnerech.
Reagují ženy – nebo vůbec maďarská společnost – na démonizaci genderu ze strany vlády? Nebo je to nezajímá?
EK: Ženy, se kterými jsme hovořily ve skupinkách, s tímto tématem nepřicházely. Zajímalo nás, jaké mají ženy problémy – a strach z genderu a LGBT k nim nepatří. Ale samozřejmě jde o téma, které vláda dokáže efektivně využít k mobilizaci. Věřím, že v politice je potřebný konflikt, aby neupadla na úroveň demobilizačního expertního diskurzu, ale to, co dělá Fidesz, není vytváření protivníka, ale nepřítele, představovaného jako ohrožení pro národ. Kdokoliv, kdo tuto rétoriku nesdílí, je automaticky zrádcem a nebezpečím pro národ. Proto mě potěšilo, že bývalý konzervativní primátor Budapešti, jenž prohrál v komunálních volbách, zavolal novému primátorovi, aby mu pogratuloval. A nový primátor zase oznámil, že udělí předchozímu primátorovi čestné občanství města. Takováto hojivá gesta potřebujeme.
Jak můžeme podle vás zlepšit způsob, jakým hovoříme o problémech žen?
AG: Místo soustředění se na lidská práva nebo morální argumenty se potřebujeme více bavit o redistribuci, ekonomických nerovnostech a situaci Maďarska v globální ekonomice. To jsou témata, která by měla zaznívat z úst politiků.
EK: Určitě je klíčové brát vážné materiální problémy, i ty, které na první pohled nesouvisí s pohlavím. Například jedním z prvních kroků nového primátora Budapešti bylo zabránit několika vystěhováním nájemníků, což je obrovský problém, který se dotýká především žen, jelikož to jsou ony, a hlavně matky samoživitelky, které výrazně převažují mezi lidmi pod hranicí chudoby. A trochu nesměleji bych řekla, že potřebujeme lepší představu komunity – takovou, která se nezakládá na identitární politice, ale na vizi toho, co ještě chceme od budoucnosti kromě lepší zdravotní péče nebo péče o děti. Nemám řešení, ale myslím, že bychom se měli vážně zamyslet nad tím, co je základem solidarity, nechceme-li, aby to byla představa národa. Jde o to jen sečíst různé skupiny, jejichž společným jmenovatelem je, že jsou utlačované? To podle mě nestačí. Jedním z možných řešení by mohla být politizace péče. Náš výzkum ukázal, jakou sílu obraz péče má. Že bychom měli péči poskytovat i pečovat o pečující a že by stát měl ocenit význam péče pro společnost, to je něco, s čím se lidé dokáží identifikovat. Skrze péči pak můžeme formulovat kritiku kapitalismu – místo abychom budovali antagonismus mezi muži a ženami, což je podle našeho výzkumu v tuto chvíli nežádoucí.
Rozhovor vznikl s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.