Anarchy in the CZ. Edu-punkový knižní debut Boba Kartouse

Kniha Boba Kartouse No Future přináší odpověď na otázku, proč u nás snaha o školskou reformu naráží na absolutní neúspěch.

Pokud někdo nerozumí tomu, proč se už více než generaci snažíme o školskou reformu a výsledek je nulový, pak by si měl přečíst knihu Boba Kartouse No Future s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? Název No Future a taktéž design obalu knihy odkazuje na debutové album britské punkové kapely Sex Pistols vydané v roce 1977, které vystihlo pocit zmaru nastupující britské generace a drsným způsobem dalo tehdejšímu establishmentu i konzervativní společnosti najevo, co si o nich myslí. Podobně z Kartousovy knihy čiší nutkání konfrontovat se s paradigmaty české společnosti – a zvláště s její vizí vzdělávání.

Škola poslušnosti

Žánrově se jedná o mnohovrstevnatý útvar. Kartous se zvláště v úvodních pasážích nijak nebrání osobním introspekcím a jeho kniha místy nabírá téměř podobu vyznání. Autor je (stejně jako já) Husákův chlapec a musím přiznat, že vzpomenuté školní scény (fackování, tahání za skráně), které neodmyslitelně patřily k normalizačnímu koloritu, ve mně evokovaly pocity ontologického bezpečí. Cenné však je, že probleskující zpovědi tvoří oporu širším sociálně historickým úvahám. Kartousova kniha je zvláštním mixem punkových úderů mířených na solar naší kvazikřesťanské, industriální a totalitní tradici na straně jedné a trpělivého hledání možných cest k zítřkům na straně druhé. „Výchova a vzdělávání se odehrávají podle zákona evoluce a podle svérázného výkladu bible, který chudému lidu ukládá zejména smíření, poslušnost a zbožnost,“ píše Kartous a na jiném místě upřesňuje: „Škola tak víceméně sloužila jako preventivní káznice, jako místo, kde se dětem vštěpuje jednoznačná hranice mezi přijatelným a nepřijatelným formou biče“.

Současný názorový svár mezi progresivními a tradičními modely výuky není jen bojem o efektivitu, ale i o hodnotovou orientaci společnosti.

Vštěpování poslušnosti Kartous vtipně nazývá skrytým kurikulem, kterému se podařilo ustát různé humanisticky orientované nájezdy a které představuje „konflikt uvnitř dnešního školství“. Většinová populace bezesporu schvaluje variantu ne příliš efektivní, ale kázeňsky orientované školy. Současný názorový svár mezi progresivními a tradičními modely výuky přitom není jen bojem o efektivitu, ale i o hodnotovou orientaci společnosti. Zatímco v oblasti ekonomiky, práva či politiky došlo po sametové revoluci k přerozdělení moci a redefinování vztahu mezi státem a občany, v oblasti vzdělávání, zvláště základního, nikoli. Například myšlenka žákovského parlamentu či hodnocení učitelů žáky je pro většinu ředitelů a sboroven bizarní představou, odrážející obecné pnutí mezi státními vzdělávacími institucemi a občanskou společností. Ta stále představuje na tomto poli pouze určitý typ disentu (učitelského i rodičovského), kterému mainstream skrze geneticky usazené kulturní kódy posttotalitní země nerozumí.

Pozdvižením bylo, když v roce 2001 dorazila do českých škol tzv. Bílá kniha s ambicí implementovat vzdělávání demokratického ducha. „Škola musí usilovat o (…) změny obsahu vzdělávání, metod a forem výuky, ale i změnu klimatu a prostředí školy (…), která by měla být založena na partnerství a vzájemném respektu, v důrazu na výchovnou funkci školy (…) v utváření školní komunity jako modelu demokratické společnosti,“ psalo se v Bílé knize. Kartous se zamýšlí nad tím, jak uvažovali autoři Bílé knihy o adresátech: „Asi předpokládali, že učitelé prostě pochopí jejich dobrou vůli a úmysl, pedagogicky je uchopí a s radostí se pustí do stavby mostu k trochu jiné budoucnosti. Ale ti to prostě a jednoduše neudělali.“

Kdo pozdvihne státní školství

Letos v listopadu byl na konferenci Hlavní směry vzdělávací politiky ČR 2030+ představen koncept nové vize školské reformy na následujících deset let. Ze strany publika padl dotaz, jak chce ministerstvo docílit toho, aby se dle návrhu začalo učit i na školách, které se záminkou „tradiční výuky“ nejsou ochotny akceptovat společenský, technologický a kognitivní vývoj posledních třiceti let. Autoři Strategie 2030+ jsou si tohoto rizika vědomi a uvádějí: „O tom, jak bude vzdělávání vypadat, nakonec vždy rozhodnou ředitelé a učitelé. Oni jsou ti, kdo mohou školství pozvednout. Oni musí mít vytvořeny co nejlepší podmínky, ale také musí vystoupit ze své komfortní zóny, přijmout změny, zahořet pro ně.“ Jenže je vysoce pravděpodobné, že to prostě a jednoduše znovu neudělají. Vysvětlení spatřuji v Kartousově úvaze o tom, jak společnost učitele vybírá: „V mnoha případech je jich nedostatek, tedy nejsou ani podrobováni přísným kritériím výběru. A co zejména, jejich osobnost není pro český vzdělávací systém nijak důležitá. Nikdo neprověřuje, zda je takový člověk vhodný k tomu, aby vykonával jednu ze společensky nejdůležitějších rolí, rolí stavitele generačních mostů do budoucnosti. Je to trochu podobné, jako kdyby u skutečného stavitele mostů nikdo neprověřoval, jestli rozumí statice.“

V Čechách dlouhodobě neexistuje poptávka po kvalitním státním školství a bezesporu platí, že každý národ má takové školství, jaké si zaslouží. Kartous dodává: „Ve Finsku si nebezpečí učitelů, kteří v sobě nemají prvky hrdinů, mudrců a tvůrců, uvědomili v šedesátých letech dvacátého století. Rozhodli se, že to změní ve prospěch budoucnosti finské společnosti, tedy dětí, které ještě nebyly na světě.“ Dle Kartouse to zrcadlí hlubokou důvěru ve vlastní společnost a veřejný zájem, kterou posttotalitní země zkrátka postrádají. O to více překvapuje, že se v Česku podmínkami žebravého řádu nenechali znechutit kvalitní pedagogové. Výrazná je např. skupina Učitelé+. Zajímavou sondou do mentality českých učitelů jsou počiny typu Eduzměna, Učitelská platforma, Učitel/ředitel/naživo nebo Trvalá obnova školy a proti nim komentáře kantorů na webech pedagogicke.info.cz nebo ceskaskola.cz. Obrázek ať si každý udělá sám…

Ani shora, ani zdola

Nadějí českého vzdělávání není revoluce shora, ani zdola, nýbrž ze sítě. Salman Khan začal doučovat svou tisíce kilometrů vzdálenou sestřenici matematiku prostřednictvím komunikačních technologií a jeho krátká videa se stala celosvětovou senzací v podobě bezplatné Khan Academy. Dnes si žáci mohou profesionálního vykladače (zábavného, motivujícího a empatického) pouštět kdykoli, kdekoli, opakovaně. To bude mít pro školu dalekosáhlé důsledky. Slavný McLuhanův výrok „Médium je poselství“ stvrzuje vpád digitálních technologií, které zcela mění povědomí člověka o sobě samém, převracejí jeho časoprostorové vnímání, kognitivní schopnosti i základní kulturní stereotypy. Děti vstřebávají nástup technologií, nové kompetence a následnou restrukturaci sociálních vztahů s pohotovostí, které nemůže tradiční český učitel (s věkovým průměrem těsně pod padesáti lety) konkurovat.

Podobná výzva čeká i mnohé rodiče, neboť ztratí „návod k výchově dětí, které jsou sice geneticky jejich vlastní, nicméně z hlediska sociálního, kulturního či civilizačního půjde už o poněkud jiný lidský druh, než byl předkybernetický homo sapiens“. Vzniká tak mezigenerační propast, do níž se dříve či později zřítí kamenná škola v dnešním smyslu, podobně jako nynější koncept učitele. Technologická revoluce konstituuje nové výzvy, nové postojové a hodnotové vztahy, zvláště „vztah sebe sama k digitální dimenzi, pochopení odlišnosti digitální a fyzické entity, pochopení jejich vzájemného prolínání a vlivu“. Škola nezmizí, naopak dojde k její časoprostorové extenzi a především posílí její role „sociálního, kulturního a občanského tmelu“.

Pokud bychom spoléhali čistě na evoluční sílu našeho vzdělávacího systému, který 350 let po smrti Komenského neumí uchopit roli učitele jakožto průvodce a mentora vzdělávání, nebyla by to dobrá zpráva nejen pro naše děti, ale ani pro naše vnoučata. Tak jako jsme v oblasti především základního vzdělávání promrhali generaci od vydání Bílé knihy, tak zcela reálně hrozí, že dle totožného vzorce, za ironického úsměvu početné konzervativní skupiny učitelů, promrháme generaci další. Nadějí je přitom právě technologická revoluce, která utne naši posttotalitní nemohoucnost. Kéž v praxi co nejdříve pocítíme Kartousovo: „Žijeme v permanentní revoluci, protože evoluční tempo jsme prostřednictvím umělé inteligence překonali.“ Díky autorovi za rezonující edu-punkový počin.

Autor je vysokoškolský pedagog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies