Foto Alessandra Conte, pixabay.com
1. Co podle vás vede děti k tomu, že týrají vlastní rodiče?
2. Máte představu, jak je násilí na seniorech v České republice rozšířeno?
3. Co dělat, aby se zlepšovaly vztahy v rodinách a k násilí nedocházelo?
Mgr. Lucie Vidovićová (odborná asistentka, Masarykova univerzita)
1. Jako vše v sociálním světě je odpověď na tuto otázku velmi složitá, i když obsahuje vlastně jednoduchý kořen: proč jsou lidé zlí? Těch zdrojů může být vícero, vzájemně se mohou podporovat, u někoho se jedná o důsledek dlouhodobého vývoje a kumulace negativních vlivů, u jiného to může být zkratkovitá reakce z vypětí jako například v případech vysoké zátěže z péče o nesoběstačného příbuzného, kdy pohár trpělivosti může nečekaně přetéct i u jinak velmi hodného a citlivého člověka. Jinými slovy, neexistuje jeden vzorec týrání a zanedbávání seniorů, což také výrazně komplikuje design účinných intervencí.
2. Na komplexní výzkum, který by se tématu věnoval, ještě stále čekáme. Pokud můžeme usuzovat ze starších výzkumů, které se věnují obecněji ageismu jako negativnímu přístupu ke stáří, osobní zkušenost s tím, že někdo fyzicky ublížil staršímu člověku, uhodil ho a podobně, měla dvě procenta dotázaných v dospělé populaci, dalších deset procent pak uvedlo, že se to stalo někomu z jejich blízkých nebo známých. Tato procenta byla vlastně identická pro rok 2007 i 2012, kdy byla otázka dotazována. Významně ovšem pokles podíl osob, které si myslí, že tyto věci se u nás nedějí. V pozdějším výzkumu si to myslelo asi jen třiadvacet procent dotázaných, což je pokles o dvanáct procentních bodů. To dokládá určitý nárůst povědomí o tomto fenoménu u nás. Zjišťovány byly i zkušenosti s finančním zneužíváním (někdo si přišel ke staršímu člověku jen pro peníze), ty uvedly čtyři procenta v osobní zkušenosti a pětadvacet procent takovému jednání bylo přítomno zprostředkovaně. Podobné podíly pak i uvedly přímou a zprostředkovanou zkušenost s určitou formou útlaku nebo obtěžování v oblasti bydlení, například ze strany potomků nebo vlastníků nemovitostí a podobně. Jedná se pravděpodobně o příslovečný vrcholek ledovce, protože tyto typy výzkumů v běžné populaci obvykle ty nejzranitelnější skupiny nezahrnují. Přesto si myslím, že tato čísla jsou spolehlivým ukazatelem, od kterého se můžeme odrazit. (Podrobnosti k výzkumu na ageismus.cz)
3. Nechci působit jako pesimista, ale násilí v rodinách bylo přítomno vždy a žádné společenské uspořádání není násilí prosto. Nicméně je zřejmé, že určité formy nastavení společnosti mohou více působit preventivně než jiné. Zdá se mi klíčové zajištění silných a spolehlivých systémů podpory obětí. Je to jako boj malého biblického pastýře Davida s násilným obrem Goliášem, David zvítězil, protože za ním stál někdo mnohem větší. Budou-li tedy oběti cítit, že se mají kam obrátit a společnost je beze zbytku podrží v jejich boji a ochrání je, budou snad moci zastavit násilí již v zárodku. Náš systém ale na oběti obvykle příliš nemyslí. I samotná justice je orientována primárně a často výhradně na potrestání viníků, přičemž potřeby oběti nejsou tím, co by potrestání řídilo. I to může být jeden z důvodů, proč řada obětí nemá chuť ani sílu se do otevřeného boje proti zlu vůbec pouštět.
Petr Wija (ředitel Institutu pro sociální politiku a výzkum, z.s.)
1. Frustrace, osobní problémy, pocit, že jim rodiče něco dluží, obviňování z vlastních selhání, pocit, že v soukromí jsou více chráněni než ve veřejném prostoru, pocit převahy. Je to vztahová věc. Podle mě převažují případy, kdy hlavní roli hrají dlouhodobé problematické vztahy. Nejvíce si často ubližují ti nejbližší. Může tam být různá vztahová patologie a problémy, posílené aktuální tíživou osobní nebo životní situací. Samozřejmě může jít i o chladný kalkul kvůli majetku a penězům, tedy vědomé týraní s cílem získat nějakou hmotnou výhodu nebo uspokojení, ale věřím, že takových případů a „anetických psychopatů“, kteří jsou schopni brutálně týrat vlastní rodiče, je menšina.
2. Moc ne. Vždy si říkám, že závisí na definici, vymezení: kde je hranice toho, co budeme považovat za zneužívání a násilí. Problémy a konflikty jsou všude, hranice může být tenká a prostupná. Doufám, že hrubé systematické a dlouhodobé násilí, ať fyzické nebo duševní, není tak časté. Vzhledem k tomu, že je to záležitost tabuizovaná a často i kriminální, na povrch se dostane jen část případů. Ve větším ohrožení jsou každopádně lidé s potřebou péče, kterých bude v následujících letech přibývat nejrychleji.
3. Souvisí to s klimatem v celé společnosti, osobními problémy i všeobecným tlakem na výkon a úspěch, hodnotovou orientací a podobně. Začíná to většinou již v dětství a souvisí to se vztahy v rodině. Často může spirála týrání a konfliktu začít brzo a zhoršit se až při snížení soběstačnosti staršího rodiče nebo jiného blízkého. Je dobře, že se mluví o vztahovém násilí a násilí dítěte vůči rodiči, které se nemusí týkat jen rodičů v seniorském věku, ale mnohem mladších. Řešením je na jedné straně prevence, která má největší dosah, ale je nejobtížnější. Atmosféru, úroveň vztahů a soudržnost ve společnosti lze ovlivnit jen těžce. Na druhé straně stojí systém identifikace a pomoci nejzranitelnějším seniorům, kterými jsou senioři závislí na péči. Ti mohou být nejen v rodinách, ale také v různých zařízeních, kde k různým formám zneužívání také dochází. Potřebujeme proto systém sociální ochrany dospělých, kteří jsou „závislí“ na péči svého okolí, obdobně jako máme sociálně-právní ochranu dětí. Tedy systém, který zahrne všechny dospělé s potřebou podpory nebo disabilitou bez ohledu na věk a bude se zaměřovat na všechny formy zneužívání a násilí systematicky.
Petra Wünschová (ředitelka Centra Locika)
1. Pocit bezmoci, vlastního selhání, ale i vlastní zkušenost z dětství, že násilí lze použít jako prostředek, jak dosáhnout svého.
2. V číslech nikoli, ale domnívám se, že bude kopírovat obecný výskyt domácího násilí – jen se generačně posunuje.
3. Podle mě jsou zásadní informace a společenský tak – norma, pozornost okolí, že takové chování není v pořádku a nebude tolerováno. Důležitá je také dostupná odtabuizovaná pomoc pro ty, kteří se násilí dopouští, i pro ty, kteří ho zažívají.