Anketa: Špinavé peníze? A jak pro umělecký provoz získat čisté?

V souvislosti s protestem při otevření galerie Telegraph šéfa exekutorského úřadu v Přerově Roberta Runtáka jsme se zeptali několika osobností umělecké scény na jejich názor na financování umění.

  1. Jaký máte názor na protest proti nedávnému otevření galerie Roberta Runtáka?
  2. Jak hodnotíte současné nastavení financování uměleckého provozu?
  3. Je třeba budovat alternativní způsoby financování?

Karina Kottová (kurátorka, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého)

  1. Protest jsem sledovala skrze sociální sítě a reporty v médiích, takže mohu hodnotit jen zprostředkovaně, ale považuji ho za důležitý. Nedávno proběhla na téma etiky financování umění a uměleckých institucí diskuse Peníze, nebo život, kde zazněla řada důležitých názorových pozic, ale tohle byla po delší době umělecká akce, která téma komunikuje osobitým a také viditelnějším způsobem. Mrzel mě ale tón některých reakcí, které následně spustil facebookový post Petra Duba, jednoho z autorů, který s galerií Telegraph spolupracuje a svou pozici se snažil vysvětlit. Přestože pro mě osobně by byla taková spolupráce velice problematická, nesouhlasím s formou útočení na jednotlivé umělkyně a umělce, kteří z finančních nebo jiných důvodů prodávají Robertu Runtákovi nebo podobným soukromým sběratelům svá díla a vystavují v jejich galeriích. V rozhovoru pro Alarm píše ke spolupráci umělců s Runtákem zástupkyně protestní akce Bára Bažantová následující: „Nechceme uplatňovat své morální zásady na někoho jiného. Nemyslíme si, že je potřeba vyvolávat nějaký rozkol mezi lidmi.“ S tím souhlasím a domnívám se, že problém je třeba řešit především na strukturální a institucionální úrovni, v médiích, veřejné sféře. Bohužel se ale často pranýřují právě jednotlivé umělkyně a umělci, a to je podle mě nešťastné.
  2. Myslím si, že grantový systém v České republice je poměrně dobrý. Samozřejmě by se dala řada věcí zlepšit a zefektivnit a rozpočty by mohly více odpovídat realitě uměleckého provozu a jeho podfinancovanosti, ale na druhé straně je tu z veřejných peněz dlouhodobě financována řada organizací, kromě těch příspěvkových i spektrum středně velkých uměleckých institucí, nebo malých nezávislých prostorů a na dotace není nemožné dosáhnout ani pro nové projekty a zcela alternativní prostory. Novější programy podporují například i stipendia pro umělce. Složitější je to samozřejmě se soukromými zdroji, kde je nutné mnohem obšírněji řešit původ peněz. Donedávna to v našem prostředí byly především různé banky a soukromé nadace – i u nich je samozřejmě etická stránka sporná. V poslední době jsou ale nejvíc vidět subjekty, u kterých je původ peněz jasný a problematický – jako v případě Roberta Runtáka nebo Pudil Family Foundation. Umělecká scéna se s tím musí aktivně vyrovnat. Je však snadné udělat z nich terče veškeré kritiky, protože zdroje financí i další aktivity těchto subjektů jsou snadněji dohledatelné než třeba v případě bank. Jejich přítomnost v uměleckém provozu a zejména mnohdy odstrašující chování (například zasílání předžalobních výzev) každopádně přispělo k tomu, že se původ peněz a jejich užití obecně řeší mnohem víc než před pár lety, a to je dobře.
  3. Je důležité být v aktivním kontaktu s ministerstvem kultury, městy a dalšími ohledně způsobů přerozdělování veřejných peněz, výše rozpočtů, struktury dotací. Z mé zkušenosti je dialog sice pomalý, ale možný a nějaké výsledky jsou. Umělecké instituce by ideálně neměly záviset na jednom hlavním zdroji, ať už jsou to veřejné nebo soukromé peníze. Mezinárodní program může pomoci rozšířit možnosti financování. Hodně mě ale zajímají lokální alternativní možnosti a různé formy sdílení a barterů mezi uměleckými institucemi i dalšími organizacemi, které můžou ušetřit v rozpočtech velké položky. S tím souvisí také institucionální přehodnocování hodnot, například upřednostnění férových honorářů a smysluplných forem spolupráce oproti velkolepým a drahým projektům.

Zbyněk Baladrán (umělec, člen Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi Display)

  1. Protest odkazuje k rozporům současné výtvarné scény. Veřejné události typu otevření galerie nebo založení sbírky se dnes odehrávají pouze z popudu soukromých iniciativ – čestnou výjimku tvoří pouze založení příspěvkové organizace PLATO v Ostravě. Kultura se postupně privatizuje, a původ peněz tak rozděluje uměleckou scénu. Jedni tvrdí, že peníze nesmrdí, s uměním jsou volně a bez problémů směnitelné a jsou ku prospěchu všech. Druzí – a já k nim patřím – nahlížejí na vztahy ekonomiky a umění jako na něco, co není nevinné. Je nutné to mít neustále na paměti a ptát se, proč a za jakých podmínek se taková směna odehrává. Co se takovým způsobem kupuje a prodává a jestli člověk chce být součástí takové transakce.
  2. Sousloví „financování uměleckého provozu“ navozuje dojem, že tu existuje funkční struktura, která má jasné zásady. Umělecký provoz je ale výsledkem třiceti let absence plánování a je spíš permanentní adaptací na proměňující se situaci, přičemž veřejné peníze a aktivity zosobněné státními a regionálními útvary tvoří jeho pasivní základ s čím dál menším vlivem. Teoreticky jde o postupné zabydlování zvulgarizované teze, že kultura je nadstavba ekonomiky. Buď si na sebe vydělá sama, nebo musí počkat, až do ní překapou přebytky. Dnes jsme ve fázi, kdy do ní překapávají přebytky extrémně bohatých lidí ve formě soukromých iniciativ. Samo o sobě to problém není. Ovšem ztrácí se věc, která je v republikánské tradici normální, a to je veřejná kontrola a diskuse o tom, co je obsahově podstatné a jak distribuovat společné bohatství. Doufám, že jsme daleko od stavu, kdy ve veřejném prostoru diskuse postupně vymizí a bude nahrazena soutěží mezi nejsilnějšími ekonomickými subjekty. To nemá s životem v demokracii nic společného, to je závan věku barbarství.
  3. Je důležité posílit a lépe promyslet vliv státního sektoru tak, aby nebyl chudým příbuzným soukromého a mohl lépe vyjadřovat občanské zázemí našeho státu. Zároveň je nutné projevit dostatek imaginace k vytvoření alternativních způsobů společenské organizace a financování. Žijeme v éře doznívajícího neoliberalismu a je potřeba napnout síly k představám jiných způsobů kolektivního fungování, abychom neuvízli na poušti tvořené bídnými veřejnými rozpočty a nebyli závislí pouze na privátních pseudooázách bez alternativ. Podporovány a rozvíjeny by měly být principy na bázi družstevnictví, tedy distribuce idejí a bohatství mezi rovnými aktéry, nikoliv hierarchické a atomizované organizace, jak je preferováno naším právním řádem.

Tereza Stejskalová (kurátorka a teoretička, Tranzit, FAMU)

  1. Jsem samozřejmě ráda, že se o takových věcech diskutuje a ocenila jsem, že protestující neútočili na vystaveného umělce.
  2. Žijeme v neregulovaném nebo málo regulovaném kapitalismu. Takže stát se nepřetrhne a umění je především komoditou na trhu, který není regulovaný, a tím pádem je samozřejmě často ne-li eticky problematický, tak rovnou zločinný. A teď jak v tom přežít.
  3. Je to systémový problém, a je proto dobré soustředit se na systémovou změnu. Nejefektivnější způsob, jak bojovat za etičtější financování, je vstupovat do odborů v kulturních institucích, budovat nové odbory, spolky, aliance a hnutí i mimo umění. Volit strany, které chtějí razantněji regulovat trh, jak vzhledem k udržitelnosti života lidí, tak životního prostředí (pokud takové ještě nejsou, doufám, že brzy vzniknou). Diskutovat o tom na umělecké scéně včetně uměleckých škol. Možná by neškodilo, kdyby se tak dělo více ve fyzickém prostoru a méně na sociálních sítích. Diskutovat, ale neatakovat se navzájem, nemoralizovat se navzájem, ale svou kritiku a vysoké požadavky společně klást na instituce, stát i soukromé sponzory. Vytvářet prostředí, ve kterém budou mít lidé působící na poli umění lepší život a snadněji se pak rozhodnou v otázce, jestli spolupracovat s Runtákem či Pudilem, nebo ne. Nebude to totiž rozhodující pro to, zda mohou dále pokračovat ve své kariéře umělce/ umělkyně či nikoliv.

Petr Dub (umělec)

  1. Otevřeně schizofrenní. Obdobně vnímám nedávný protest proti Kunsthalle Praha. Snažím se kritice naslouchat a generační vymezení považuji za přirozené. I přesto mě zaráží, že se část umělecké scény houfuje v okamžiku, kdy ani jeden z projektů vlastní provoz prakticky ani nezahájil, natož aby dostal šanci vlastní program obhájit. Je pro mě nepochopitelné, že protestující se zakladateli ve skutečnosti mluvit nechtějí. Doposud jsem neslyšel, jakého pozitivního obratu chtějí docílit. Na obou stranách střetu stojí lidé s různým původem, s jinými životními zkušenostmi a s vlastním zájmem o umění. Každá strana mluví docela jiným jazykem, patří k odlišnému kmenu a do rozdílné sociální bubliny. Jednotná definice současného umění ale neexistuje. Umění nepatří nikomu a všem současně. Jde o specifickou hodnotu, kterou jinak vykazují pouze náboženství – zjevně s odpovídajícím zápalem, tolerancí i nesnášenlivostí. Zdali je legální automaticky legitimním, nebo jestli lze po právu volat a současně právo negovat, by měl mít možnost rozhodovat každý podle vlastního uvážení. Soutěž individuálních i kolektivních myšlenek pochopitelně utváří společnost otevřenou. Tvrzení, že filantropie je neoliberální dogma, odkazuje více k ambicím obor mocensky ovládnout z pozice menšiny, než ke snaze přispívat k jeho širšímu rozvoji. Umění má a musí být inkluzivní.
  2. Nacházíme se v setrvačném modelu na úrovni společenského patu. Voláme po silném státu, který nás opakovaně klame. Od státu automaticky vyžadujeme roli donátora, ale sami si nejsme jisti, kdo je naším divákem či příjemcem. Odmítáme fetiš návštěvnosti, bráníme vlastní hranice nezávislosti a ve stejný moment si nárokujeme profesní pozornost. Exkluzivita se často zaměňuje za oborovou xenofobii. Udržitelnost kvality není spojena pouze s finančními prostředky. Například kvalitativní rozdíly mezi v podstatě plošně financovanými regionálními galeriemi, jejich programy a provozy jsou i po třiceti letech propastné. Naopak neschopnost stabilizovat na adekvátně dlouhý čas provoz Národní galerie se opět jeví jako úkol nad možnosti aktuální profesní dohody. Tristní je reprezentace českého umění v zahraničí. Myšlenka procenta na umění a kulturu z celkových finančních prostředků státního rozpočtu v jednání se státem před lety zamrzla a ve své původní podobě i zastarala, zatímco na úrovni hlavního města Prahy začala být v rámci přerozdělování kulturních grantů uplatňována bloková výjimka, která může být pro řadu galerií a projektů zcela likvidační. Proti tomuto zásadnímu posunu příznačně nikdo z nás s transparenty v rukou nedemonstruje. Problém je totiž racionálního, nikoliv emočního charakteru. Nepotřebujeme nový systém financování. Potřebujeme adekvátní programy odpovídající reálným potřebám uměleckého provozu.
  3. Nejsem si jistý, co je myšleno pojmem „alternativní způsob financování“. Alternativou dosavadní praxe jsou paradoxně právě lidé jako Petr Pudil, Robert Runták, Vladimír Lekeš nebo Igor Fait. Finanční prostředky jsou ze své podstaty buď veřejné, nebo soukromé. V domácím prostředí na každý pád cyklicky postrádáme schopnost oba zdroje propojovat. Lidí, kteří umění v ČR financují ze soukromých zdrojů, je stále žalostně málo a stát tisíce absolventů a absolventek uměleckých škol neuživí. Významnou část osobní energie jsem v posledních pěti letech věnoval spolkové alternativě Skutek. A jakkoliv Spolek Skutek funguje, v oblasti definování nového sociálního pole průběžně selhává. Sebekriticky je třeba přiznat, že pojmenovat „společnou věc“ zjevně není to samé jako pro věc pracovat. Alternativu pro mě představuje i spontánní umělecký provoz koncem devadesátých let minulého století a jeho pluralita forem. Pocit, že umění rostlo z entuziasmu a většina aktérů ho přirozeně nepřeváděla na peníze. Institucionální kritika vznikala jako potřeba status umění podporovat, nikoliv umění rozmělňovat. Tehdejší creative commons dnes vystřídal institucionalizovaný hlad. Docela mě děsí, že se v současnosti peníze staly minimálně opticky hlavním prizmatem, jak se o umění bavit. I přesto zůstávám optimistou: May you live in interesting times!

Anežka Bartlová (kritička výtvarného umění, působí na VVP AVU)

  1. Protest podporuji a jsem ráda, že to někdo udělal. Peníze, za něž Robert Runták pořizuje díla do své sbírky, nejsou sice nelegální, ale jsou „špinavé“ v jiném smyslu. Byznys s chudobou, tedy získávání finančních prostředků díky využívání legální a státem dovolené možnosti udělat z dlužníků osoby, které se z dluhového kolečka možná už nevyhrabou, je pro mě osobně jeden z nejhorších způsobů, jak vydělávat peníze. Alibismus, kterým se exekutor Runták brání, totiž, že jen vykonává činnost, kterou někdo přece dělat musí, není relevantní. Odvádí cíleně pozornost od toho, co je na celé věci podstatné: nastavení exekucí jako výnosného byznysu, jímž jsou dlužníci ožebračováni místo toho, aby se hledala cesta, jak jim z nepříjemné situace, do níž se mnohdy nedostali vlastní vinou, pomoci.
  2. Podpora státu a samosprávy je u nás tradičně relativně vysoká, což je skvělé. Málo tu ale funguje menší a drobné dárcovství, a to i směrem k institucím. Ty se tak často spokojují s tím málem, co od státu dostanou na provoz, a peníze na akvizice jim nezbývají. Umění je ve Střední Evropě vnímáno jako něco luxusního a elitního. Do většího byznysu či mecenášství se tak nepouštějí ti, kteří to vnímají jako možnost ukázat svou společenskou pozici, ale ti, kteří skrze umění potřebují získat lepší pověst, čisté peníze, pozornost, moc… Drobné dárcovství a sponzoring malých a středních jsou pořád málo časté. Má na tom jistě svou vinu i to, že prodej umění je daněný základní sazbou 21 procent (nikoliv sníženou sazbou, jako je tomu u knih) a není možné si nákup umění odepsat z daní více než dar jakékoli neziskovce. Pokud by byly zavedeny přímé atribuce, možná by to pomohlo středním podnikatelům více investovat, což by celou situaci mohlo prokrvit.
  3. Problémem české scény je určitě to, že jakékoliv alternativní a mimoproudé umění je tradičně vnímáno jako kvalitnější než to, které funguje v zaběhnutých strukturách. Často to i odpovídá realitě, ale rozhodně to není pravidlo. Existuje u nás víra, že jsou dobré a špatné peníze, ovšem s tím, že ty dobré tu na umění jaksi nemáme. To ale není pravda – peníze jsou k tvorbě umění potřeba a zároveň vždy a všude vytvářejí mocenská pole, a spojují tak umění s politikou. O dobru a zlu tedy nelze vůbec mluvit.

Marek Pokorný (ředitel ostravské městské galerie Plato)

  1. Protest chápu jako naprosto legitimní a pochopitelný. Nejedná se o etickou či praktickou rovinu existence privátní instituce, ale o další ze symptomů narušování zdánlivé rovnováhy mezi nárokem uměleckého pole na autonomii a jeho závislostí na jiných než symbolických zdrojích existence. Tuto rovnováhu dlouhodobě udržovaly (či vytvářely její zdání) veřejné instituce. Rozpor mezi subjektivně pociťovanou láskou k umění, respektive subjektivním pojmem dobra, činěného za vlastní peníze, a objektivním faktem, že investice do soukromé galerie, sloužící privátnímu zájmu investora, vytvářejí falešné zdání veřejné služby, je zásadní. Veřejná služba týkající se relativně autonomních sociálních polí a její výkon jsou ovšem podmíněny křehkým konsensem neustále obnovovaným diskusemi a spory alespoň formálně rovných partnerů. V případě galerie Telegraph předstírání či vyvlastnění veřejné služby či primárně na soukromých zájmech postavené formování zdánlivě bezpečného prostoru pro veřejné sdílení umění bije do očí. Zdroj ekonomické moci uplatňované tímto způsobem je těžko slučitelný s jasnou představou (sociální) spravedlnosti, která nesouzní s jejím formalistickým a redukcionistickým výkladem. Proti penězům, které si dokážou vynutit respekt velmi rychle, zvláště když je provází skutečný zájem o kupovanou věc, lze postavit jen kulturní, sociální či symbolický kapitál, respektive solidaritu – a to se také alespoň v náznaku stalo. Projekt galerie Telegraph, doprovázený vstupem jeho zakladatele do lokální politiky, je samozřejmě jen jedním, byť asi nejmarkantnějším příkladem toho, jak ve sféře kultury a umění vzrůstá vliv soukromých zájmů, které se logicky pokoušejí upozadit utopický princip autonomie a prosadit vlastní pohled a vlastní představy o světě. Samozřejmě to jde snáz, když máte čísla politiků v mobilu, než když se pokoušíte dospět ke konsenzu či uskutečnit alternativy ke statu quo s přihlédnutím k určitým nepsaným pravidlům hry. Silné ekonomické zázemí, zjednodušená administrativa a absence procedur zprostředkovávajících vyjednávání mezi různými pozicemi uvnitř pole kulturní produkce prostě mají svůj půvab. Koneckonců pokusy umlčet „konkurenci“ či odpůrce vlastní představy o světě prostřednictvím množících se předžalobních výzev je docela pěkným dokladem snahy o silová, a tedy rychlá a jednoznačná řešení. Umění, které se v tomhle případě stává vlastně rukojmím, ale nikdy není jednoznačné.
  2. Samotné nastavení není takový problém. A dokonce si ani nemyslím, že objem peněz, o které se jedná, je zcela nedostatečný. Problém vidím spíš v nuancích – současná pravidla například neumožňují podpořit úspěšné projekty, které narazily na svůj strop a kterým má smysl pomoci, aby se překlopily do režimu semiveřejných institucí s dlouhodobou perspektivou. A to i za tu cenu, že jejich zakladatelé ztratí nad jejich dalším osudem stoprocentní kontrolu. Druhý problém, na nějž nemám odpověď, je fakt, že se dramaticky změnil status umělce. I díky množství absolventů vysokých uměleckých škol, díky sociálním a ekonomickým změnám probíhajícím v celé společnosti. Tím se také mění povaha, status a funkce uměleckého díla. Ty „mumlající zástupy“, o nichž mluví v souvislosti s uměleckou scénou Pascal Gielen, jsou fenoménem dneška, který teprve ještě radikálně promění povahu uměleckého provozu. Ale zatím netuším jak.
  3. Alternativní způsoby financování předpokládají sebeomezení aktérů. Nevím, jestli jsme na něco takového připraveni, fragmentace zájmů je tak daleko, že takové pokusy mohu doporučit a závidět jen opravdovým radikálům, anebo jako poslední možnost. Tedy nedojde-li k revoluci. Základním zdrojem financování umožňujícím dlouhodobou perspektivu a zachování autonomie uměleckého pole a jeho institucí jsou dnes veřejné rozpočty podléhající logice politických bojů a samozřejmě pohledům na svět či zájmům, které jejich aktéři reprezentují. Pragmaticky bych se soustředil na vytváření a stupňování tlaku na kulturní a další veřejné instituce a instituty podléhající veřejné kontrole, tedy včetně grantových systémů a dokumentů týkajících se kulturní politiky či rozhodování o kulturní infrastruktuře na všech úrovních. Jedině tak lze alespoň ve střednědobém horizontu symbolicky vyrovnat přesilu privátních peněz, které po nějakých dvanácti letech příprav začínají razantně měnit panorama umělecké scény. Nemyslím, že jenom k horšímu, ale ďábel se skrývá v detailech.

Edith Jeřábková (kurátorka, členka ARE a Institutu úzkosti, pedagožka na UMPRUM)

  1. Často se v současné době mluví o jakési obecné apatii studentů. Jsou ale oblasti, které naopak nejmladší generaci zajímají, a je schopna v tomto směru vykazovat odhodlání, vytrvalost a vzdělanost. Často jsou to oblasti spojené s klimatickou změnou a finančními zdroji. Je důležité se vyjadřovat k problémům, které nás tíží a které mohou poznamenat nejen naši přítomnost, ale hlavně budoucnost, a to si tato generace uvědomuje a uvědomuje si také, že nestačí působit jen svým dobrým příkladem. Na rozdíl od předchozích generací studenti ještě nejsou tolik zaháčkováni v systému přerozdělování peněz a v síti výhodných známostí a dokáží se rychleji a efektivně spojit. Je správné, pokud máme názor, že některé peníze už do provozu současného umění nepatří, tento názor veřejně vyjádřit. Ale diskuse samotná často nestačí. Proto bychom měli společně navázat na tyto podněty a začít uvažovat – jak ostatně protestující v dresech sami vyzývají – o jiných podobách financování umění. Protest v Olomouci byl razantní, ale slušný, promyšlený a vyargumentovaný. Oceňuji, že si protestující uvědomují, že soudit a hodnotit umělce, kteří jsou zastoupeni ve sbírce Roberta Runtáka, je špatný cíl a zříkají se jej.
  2. Sama nemám jiné reálné vize, než jaké naznačují protestující. Můžeme se bavit o systémech grantové podpory a o tom, jak je spravedlivá. Ještě před nedávnem jsme se nacházeli v situaci, kdy zde prakticky nebyl rozvinut obchod se současným uměním. Tehdy jsme skutečně měli šanci vytvořit jiný způsob fungování, než opakovat modely západních muzeí umění. Možná jsme přes všechnu propojenost trhů mohli vymyslet něco nového, Ale většina z nás se tím nezabývala, protože nás zajímalo umění „samotné“ a jeho kontext sociálně-politický. Zajímala nás také struktura institucionálního a neziskového zázemí. Byly zde i skupiny, které již dříve kritizovaly podporu institucí některými podnikateli, ale nebyl to systematický tlak. Proto je důležité se tím zabývat nyní. S oslabováním sociální funkce státu se budou měnit toky financí, které budou umění a umělecký provoz prostupovat, a veřejná muzea a galerie budou pod větším a větším tlakem soukromých národních i nadnárodních podniků. Proto se budeme muset scházet nad tím, jak vymyslet jiné systémy financování a jak rozlišovat etické formy podpory umění. Měli bychom se naučit naše problémy řešit ve spojení s odborníky na ekonomii a udržitelné zdroje. Vím, je to abstraktní odpověď, ale neumím vymýšlet modely financování, zajímají mě spíše modely spolupráce, výměny a propojování. Osobně jsem závislá na akademické a grantové sféře, která nás ale již nějakou dobu dostává do prekarizované podoby praxe, psychické závislosti na práci s častými symptomy vyhoření.
  3. Umělci, kteří pracují primárně v médiu malby, jsou první, kteří jsou vystaveni přímému vlivu soukromého sektoru, a musí tak často řešit tyto etické otázky, a to nejen pokud prodávají přímo, ale i tehdy, když mají prostředníky v komerčních galeriích. Umění se bez podpory neobejde, ani mzda pro umělce, kteří jsou zařazeni do provozu umění, je nemůže uživit. Navíc některé největší instituce, jako je Národní galerie v Praze, nyní vysílají signály, že „není zvykem“ umělcům za jejich práci pro instituci platit – jejich odměnou má být samotná viditelnost. To je dosti otřesné zjištění po letech, kdy jsme se na základě iniciativy Nulová mzda eticky dohodli na tom, že umělec stejně jako fotograf, designér, kurátor, zkrátka jako kdokoliv, kdo vstupuje do produkce, bude placen. Předpokládat, že malíř namaluje obraz a prodá ho, a tudíž instituce za jeho vystavení nemusí platit, je hrubé zlehčování situace. Jsou umělci, kteří prodávají, a jiní, kteří ne. Avšak v momentě, kdy přispívají do programu muzea či galerie, musí být honorováni. Další disproporce nastává v momentě, kdy umělci a umělecké iniciativy nechtějí participovat na muzejně-galerijních provozech, ale chtějí být součástí uměleckého světa, jen pro něj hledají jiné organizační a výrazové formáty. Často se pak stává, že jejich činnost nebývá rozpoznána jako důležitá, ale jako minoritně alternativní. A to je také špatně. V současné situaci, kdy potřebujeme promýšlet etické formáty v rámci klimatických změn a další řady sociálních a zdravotních problémů, je jasné, že si musíme říci, jaké zdroje budeme do své činnosti zahrnovat a jak. Zvláště nyní, kdy například i bankovní úřady umějí díky tlaku veřejnosti odmítat klienty z fosilního průmyslu. Na závěr lze ještě dodat, že nám nastanou další etické problémy s novou formou kapitálu, založenou na behaviorální nadhodnotě, protože už jen vzájemnou komunikací a sdílením vytváříme informační kapitál. Situace tedy bude ještě nepřehlednější, než je nyní.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies