Babiš škodí klimatu. Už proto bychom měli požadovat jeho odstoupení

Babiš představuje zásadní překážku v dosažení klimatické spravedlnosti. Klimatické hnutí by na premiéra mělo být tvrdší a mělo by požadovat jeho demisi.

Premiér Andrej Babiš odjížděl na klimatickou konferenci OSN v Madridu s jasným cílem: zablokovat dohodu o uhlíkové neutralitě Evropy v roce 2050. Jako jediný z představitelů všech zemí EU. Jestli dohodu nakonec opravdu nepodpoří, se uvidí na konci týdne. Mimo to se premiér sešel se zástupci českých Fridays for Future, což vyvolalo převážně pozitivní reakci. Na premiéra, který blokuje řešení klimatické změny a popírá nutnost globální odpovědnosti, by však klimatické hnutí mělo klást mnohem radikálnější požadavky.

Patron globální nespravedlnosti

Základní problém tkví v tom, že Babiš nechápe (nebo kvůli mediální strategii ani nechce pochopit), co změny klimatu znamenají. Blokovat snahy o uhlíkovou neutralitu znamená především zahrávat si s životy těch nejzranitelnějších, kteří už teď kvůli změně klimatu trpí a kterých bude s přibývajícími extrémními klimatickými jevy, suchem a neúrodou či nedostatkem vody dále přibývat. Spoléhat se na neznalost možných důsledků změny klimatu mezi veřejností a využívat ji k blokování řešení tohoto problému je z Babišovy strany šeredné pokrytectví.

Je zde jasný důvod, proč Babiš v řešení klimatické změny zákonitě selhává: jeho byznys.

Na klimatickém summitu OSN v New Yorku premiér uvedl, že existují i závažnější světové problémy než změna klimatu, třeba chudoba nebo migrace. Uniká mu ovšem, že klimatická krize prohlubuje nerovnosti ve všech možných oblastech, a pokud se nebudeme snažit co nejrychleji snižovat emise a zastavit čím dál patrnější změnu klimatu, do chudoby kvůli kolapsu ekosystémů upadnou miliardy lidí. Potom budeme nuceni se vyrovnávat se stovkami milionů klimatických uprchlíků z oblastí, které čím dál horší podmínky destabilizují. To, co prosazuje Babiš, je cesta ke klimatickému fašismu, kdy Evropané nechají trpět ostatní za hranicemi „pevnosti Evropa“.

Argumentovat ukazováním na ostatní země, aby ony snižovaly emise, je absurdní, zvlášť když Česko a evropské státy obecně patří mezi země s největší uhlíkovou stopou na obyvatele a k tomu jsou zatíženy historickou odpovědností. Ještě skandálnější však je, že Babiš odmítá přispívat do klimatického fondu, který má pomoci vyrovnávat se se změnou klimatu nejchudším zemím – těm, které jsou změnou klimatu nejvíce postiženy a mají nejmenší prostředky na adaptaci a klimaticky příznivý rozvoj.

Divadélko uhelné komise

Nejde však jen o deklarace na mezinárodních konferencích. Babišova vláda selhává i v konkrétních rozhodnutích, která by snižovala emise skleníkových plynů a řešila změnu klimatu. Naposledy například Babiš prezentoval plán investovat 55 miliard do zdvojnásobení kapacity pražského letiště. Přitom létání je jedním z klimatických zabijáků. Pokud máme razantně snižovat emise, je nutné ho omezovat. Investovat do letecké infrastruktury je jako investovat do klimatické apokalypsy.

Pouhou PR rouškou se zatím zdá být vládou vytvořená uhelná komise. Údajně by měla řešit ústup od uhlí, jehož spotřeba může za zhruba polovinu českých emisí skleníkových plynů. V komisi však nejsou dostatečně reprezentováni lidé z regionů, kterých se transformace nejvíce dotkne, není v ní ani jeden klimatolog a samozřejmě se vůbec nehledí na ty, které změna klimatu už teď postihuje a kteří budou první na ráně – na chudé ze zemí globálního Jihu. Zato je v ní Jan Zahradník z ODS, který je znám popíráním vlivu člověka na změnu klimatu. V průběhu dlouhých jednání uhelné komise se tak v konkrétních kauzách využívání uhlí podporuje – ať už jde o rozšiřování těžby na hnědouhelném dole Bílina nebo o prodej největší české uhelné elektrárny Počerady uhlobaronovi Tykačovi a jeho korporaci Seven. Ostatně na klimatickou konferenci v Madridu odjížděl Babiš s ministrem Brabcem s prezentací, podle které se bude v Česku ještě v roce 2050 vyrábět z uhlí 10 procent elektřiny. Komise nekomise, bude to takhle – ještě horší, než scénáře, se kterými počítá uhelná komise, a samozřejmě v příkrém rozporu s plány, které by umožnily zastavení změn klimatu na snesitelné úrovni.

Jak se zbavit Agrofertu?

Je zde ovšem jasný důvod, proč Babiš v řešení klimatické změny zákonitě selhává: jeho byznys. Krajině i klimatu by prospělo ekologické zemědělství, které by mohlo napomoci zachycení vzdušného uhlíku do půdy. Industriálního zemědělství se však nezbavíme, dokud budou Babišovy chemičky, největší část jeho koncernu, potřebovat odbyt pro umělá hnojiva a ministerstvo zemědělství bude ovládáno hnutím ANO. Další věcí jsou obrovské dotace na živočišnou výrobu, které do Babišových firem putují ze státního i evropského rozpočtu. Rostlinná strava je přitom obecně mnohem příznivější pro klima a její produkce nevytváří tolik emisí. Přestat s masivním dotováním velkochovů produkujících maso a mléko by mohl být slibný začátek, ke kterému ale těžko dojde, pokud je ministerstvo zemědělství prodloužená ruka Babišova byznysu.

Klimatické hnutí by proto mělo být mnohem ráznější v Babišově kritice. Pro začátek by se mělo rozhodně připojit k požadavku Milionu chvilek pro demokracii na Babišovu demisi. Vláda v řešení změn klimatu totálně selhává, ať už jde o mezinárodní závazky, domácí politiku nebo střet zájmů, který vylučuje kloudné řešení. Činí rozhodnutí, která nevedou ke snižování emisí – a už jen proto by měla skončit. Kromě apelů na odstoupení Babiše je ovšem nutné pokročit o krok dál a požadovat systémová řešení, která by omezila moc oligarchů, jako je Babiš. Ukazuje se, že spoléhání se na rivalitu mezi oligarchy, jak to někdo předpokládal v případě prodeje počeradské elektrárny Tykačovi, nefunguje. Dosažení klimatické spravedlnosti je s vládou oligarchie neslučitelné.

Autor je environmentalista a klimatický aktivista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies