Britské volby ohlásily konec jedné evropské éry. Budou se překreslovat mapy?

Velká Británie možná vymění zbytek Evropy za bližší vztahy se Spojenými státy. Zvládne si ale udržet Skotsko a Severní Irsko? A co to znamená pro nás Evropany?

Prosincové parlamentní volby nechaly Velkou Británii v rukou velmi pohodlné většiny konzervativců vedených Borisem Johnsonem. Ti neváhali a čtyři dny před Vánoci obratem schválili prováděcí zákon o odchodu Británie z Evropské unie podle Johnsonova plánu. Co Brexit přinese? Evropská unie byla do tohoto okamžiku největším jednotným trhem na světě. Spolu se srovnatelně velkým trhem Spojených států tak představovala zhruba půlku světové ekonomiky. Tato rovnováha sil však bude po Brexitu narušena. Před Západem leží nové rozvržení moci, ve kterém se třou zájmy gigantických korporací se sny národů starého kontinentu.

Transatlantický mustr

Pokud čtete tento text, pravděpodobně patříte k evropské střední třídě. Ta je – podobně jako americká – rozladěná z ekonomického vývoje posledních více než dvaceti let. Situace euroamerické střední třídy se totiž v 21. století zlepšuje jen mírně, a v některých ohledech se i zhoršuje. Dochází k prekarizaci práce, nemožnosti vlastnit bydlení a snižování reálných úspor – a současně klesá i podíl obyvatel, kteří do střední třídy spadají. Oproti tomu v mnoha asijských zemích došlo k rozkvětu. I přes kaskády finančních krizí vznikly například v Indii a Číně během posledních dvou dekád silné a stále rostoucí střední třídy, což je v případě Číny důkazem toho, že úspěšný kapitalistický systém není nijak nutně propojen s demokracií či růstem osobní svobody. Sebevědomí těchto států nakonec vedlo koncem ekonomické krize okolo roku 2010 i ke vzniku ambiciózních partnerství, jako bylo třeba BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína). I v reakci na tento vývoj začaly EU a USA pracovat na novém paktu, známém jako TTIP (Transatlantic Trade and Investment Partnership – Transatlantické obchodní a investiční partnerství), který měl přepsat mapu mezinárodního obchodu.

TTIP zněl ve svém zárodku pro mnoho lidí atraktivně. V nové realitě rostoucích konkurentů v Latinské Americe a Asii by měl „starý Západ“ Evropské unie a Spojených států úžeji spolupracovat a skrze intenzivní obchod a výměnu inovací si zachovat konkurenceschopnost. Dalším z argumentů bylo i sdílené kulturní dědictví či vysoká úroveň demokracie, které je potřeba v moderním světě chránit. Na druhou stranu ale není radno příliš sedat na lep – aktivity Západu v „šíření demokracie“ od Uruguaye po Írán už mnohokrát skončily svržením demokratických vlád a nastolením diktatur. A co se týče „kulturního dědictví“ – když dojde na lámání chleba, jde spíš o to, že se běloši v souladu s tradicemi spolčují proti hnědým a žlutým „barbarům“.

Pokud máte jakožto zastánci EU trochu škodolibou radost, jak si to Británie odchodem zavařila, není to úplně namístě. V novém uspořádání budeme rozdrolenější, a tudíž i zranitelnější vůči metodě „rozděl a panuj“.

Osud TTIP byl ale z větší části zpečetěn v okamžiku, kdy začaly na veřejnost unikat první utajované detaily o konkrétní podobně smlouvy. Ta měla podle zpráv vytvořit nadnárodní prostor, kde vlády států mají obdobná nebo i menší práva než korporace, které je například mohou soudit před tajnými tribunály za regulaci jejich výrobků. Státy by tudíž možná nemohly svobodně regulovat dopad chování korporací na zdraví svých občanů nebo na životní prostředí. To vedlo okolo roku 2016 k masivní vlně protestů proti TTIP napříč Evropou. V téže době si Británie v referendu odhlasovala odchod z EU a do Bílého domu byl zvolen Donald Trump, který na rozdíl od Hillary Clinton tuto dohodu nepodporoval. Výsledkem těchto posunů bylo odložení TTIP na neurčito.

K čemu ale tato historická odbočka? Naznačuje nám, kam se bude ubírat Velká Británie po prosincových volbách a nyní už neodvratném Brexitu. Probrexitoví politici totiž celou dobu slibovali, že případný výpadek obchodu po opuštění Evropské unie nahradí obchodováním se Spojenými státy a dalšími zeměmi, se nimiž vyjednají úžasné obchodní smlouvy za vlastních, britských podmínek. Sní o době před více než padesáti lety, kdy se Británie stále ještě mohla opřít o své kolonie, se kterými měla „výhodné obchodní smlouvy“, a kdy v úzkém partnerství se Spojenými státy vyhrála druhou světovou válku. Na Britských ostrovech se však dost možná schyluje k nepříjemnému probuzení do reality.

Ruka plná špatných karet

Velká Británie už dávno není koloniální impérium a její ekonomika závislá na dovozu se s ekonomicky osminásobnými Spojenými státy nemůže poměřovat. Jeremy Corbyn, vůdce labouristické opozice, proto v rámci předvolební kampaně v posledních měsících hlasitě upozorňoval, že vyjednávání se starým zaoceánským spojencem nemohou dopadnout bez ztráty kytičky. Zveřejnil proto tajné zápisy z vyjednávání vlády konzervativců s americkou stranou, kde se bez jakéhokoliv odporu pracuje s možností deregulace a fakticky úplné privatizace britského zdravotnictví. Konkrétně by se například uvolnil relativně rozumný britský systém určování cen léků a Spojené království by se tak brzo mohlo stát další zemí, kde lidé berou antibiotika pro ryby, protože ta pro lidi si prostě nemohou dovolit.

Přijme tedy Velká Británie nedůstojnou dohodu s americkým leviatanem? A bude si ji vůbec moci dovolit odmítnout? Mnoho britských voličů zjevně vkládá velké naděje do Borise Johnsona, který bude za vyjednávání jako premiér zodpovědný. Johnson sice umí před veřejností pěstovat svůj mediální obraz „zdravého rváče“, za zavřenými dveřmi vyjednávacích místností ale může být všechno jinak. Pokud bychom například měli soudit na základě jeho poslední vyjednané brexitové smlouvy, která je spíš horší napodobeninou smlouvy vybojované jeho předchůdkyní Theresou May, asi to nebude s jeho diplomatickými schopnostmi zas taková sláva.

Zásadním bodem transkontinentálního konfliktu pak bude také Severní Irsko a jeho dlouhodobě problematická hranice se zbytkem irského ostrova. V případě velmi úzkého britsko-evropského obchodního partnerství by v principu mohla být irská hranice téměř plně propustná. Pokud ale do Spojeného království budou ve velkém proudit deregulované americké produkty, muselo by se Severní Irsko rozhodnout, zda fakticky zůstat součástí evropského trhu a oddělit se přinejmenším obchodně od zbytku království, nebo se naopak odříznout od zbytku Irska celní bariérou a zůstat v objetí Velké Británie. Hlubší rozdělení irského ostrova by však bezpochyby znovu probudilo démona irského národoveckého terorismu, kterého se zatím podařilo uspat sotva na jednu generaci. V současné chvíli má v Johnsonově brexitové smlouvě Severní Irsko čtyři roky na rozmyšlenou, během nichž zůstane spojeno se zbytkem Irska a tudíž i EU. Je ale ve hvězdách, kam toto rozvolňování svazku povede a zda nebude duch britského království nakonec pošramocen odchodem jeho severoirské části .

Další divokou kartou v této nemilé partii je osud Skotska, kde volby drtivě vyhrála Skotská národní strana podporující referendum o odchodu ze Spojeného království. Skotové se totiž v referendu v roce 2014 rozhodli pro setrvání v království, ale po Brexitu zjevně chtějí svoji volbu přehodnotit. V současnosti je nicméně snaha Skotské národní strany o nové referendum blokována parlamentem ovládaným konzervativci, kteří byli do funkce zvoleni z ostatních britských regionů. Evropská unie také na jednu stranu štědře podporuje rozvoj méně ekonomicky silných regionů, jako je z větší části i Skotsko, ale k jakýmkoliv separatistickým tendencím je velmi chladná, patrně ze strachu z rozštěpení celé Evropy do maličkých regionálních států.

Europatálie

Pokud máte jakožto zastánci Evropské unie trochu škodolibou radost, jak si to Velká Británie odchodem z EU zavařila, není to úplně namístě. Anglie, Wales, Skotsko a Severní Irsko představovaly úctyhodný příspěvek k politické a ekonomické síle našeho svazku. V novém uspořádání budeme rozdrolenější, a tudíž i zranitelnější vůči metodě „rozděl a panuj“, což ostatně dost možná vysvětluje i nadšení amerického prezidenta Trumpa z výsledku britských voleb.

Vyjednávací pozice nového evropského celku v čele s Německem nemusí být o tolik slabší, nebo alespoň ne tak slabá jako pozice Velké Británie, ale pouze za podmínky, že si uchováme svoji jednotnost. Ta je však narušena tím, že byl rozbit triumvirát Německa, Británie a Francie. V novém rozpoložení je dominantním hráčem Německo, pak následuje ekonomicky a populačně zhruba o čtvrtinu slabší Francie, a s dalšími znatelnými ekonomickými odstupy pak země jako Itálie či Španělsko. Už teď se dezinformační propaganda Ruska snaží vsugerovat evropské veřejnosti spojení Evropské unie s nacistickou třetí říší, a v novém rozpoložení bez vyvažujícího vlivu britských ostrovů to bude mít ještě o něco lehčí. Oheň národoveckých vášní pak může rozdmýchat i zdánlivá banalita, jako je třeba nový jednací jazyk EU, kde odteď bude méně rodilých mluvčí angličtiny než češtiny. Kolik ze států okupovaných během druhé světové války by se vzbouřilo, pokud by novým jazykem EU byla němčina?

Jsme svědky završení jedné kapitoly poválečné Evropy a dost možná nás čeká kapitola nová, ve které budeme muset jako Evropané rozbít řady národních mýtů a překonat spoustu historických křivd. Připravme se na rodeo. Kdoví, třeba v roce 2050 Země nebude v plamenech způsobených globálním oteplováním – a možná že ani Evropa už nebude zahlcena plameny neustálých národních půtek.

Autor je občasný publicista a teoretický fyzik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies