Foto polen-heute.de
Koncem listopadu jmenoval polský prezident Andrzej Duda do funkce nové soudce Ústavního soudu – Krystynu Pawłowicz, Stanisława Piotrowicze a Jakuba Stelinu. Zděšení vyvolávají především první dva jmenovaní. Bez ohledu na politické a právní důsledky nástupu těchto extrémně kontroverzních postav polské pravice do funkce ústavních soudců jde o doklad toho, že polský konzervatismus vyhloubil nové dno. To by ale mohlo ve svém důsledku představovat šanci pro levici.
Ačkoliv Právo a spravedlnost (PiS) v říjnových parlamentních volbách získalo 43 procent hlasů a má tak většinu v Sejmu, Senát mu o jeden mandát unikl. „Napravit“ vzniklou patálii se PiS donedávna snažilo přetahováním opozičních senátorů na svou stranu výměnou za ministerská křesla. Strategie však ztroskotala. Strana Jarosława Kaczyńského tak ztrácí část svého mocenského monopolu a v dalším volebním období už například nebude moct uzákoňovat právní normy během jediné noci, jako se to dělo v letech minulých. Senát kontrolovaný opozicí bude legislativní proces přinejmenším zpomalovat.
Jak tedy v tomto kontextu interpretovat jmenování extrémně kontroverzních kandidátů do funkce soudců Ústavního soudu? Pawłowicz i Piotrowicz jsou straně naprosto loajální, takže se PiS do budoucna nemusí bát o ztrátu vlivu na soudní aparát. Pobouřená reakce opozice a jejích voličů má však zároveň přilít olej do ohně celospolečenského sváru. PiS svým voličům jinými slovy vzkazuje: „Jen se dívejte. Pořád si můžeme dělat, co chceme.“ To ostatně platí i pro návrh zákona, který se objevil 13. prosince a který má znemožnit prokurátorům a soudcům všech instancí veřejně zpochybňovat legálnost předpisů a státních orgánů obecně. Pod hrozbou peněžních pokut nebo dokonce propuštění z úřadu by se v případě, že zákon projde, museli soudci vyvarovat také jakékoliv participace na „politických akcích“.
Pawłowicz: „Zavřete tlamy“
Podle zákona mají soudci Ústavního soudu vynikat vysokou úrovní znalosti práva a bezchybným charakterem. V souladu s etickým kodexem soudců Ústavního soudu by zároveň měli mít vysokou odbornou a osobní kvalifikaci, měli by dodržovat etické zásady, respektovat dobré mravy, být čestní, neovlivnitelní, nestranní a zdržovat se prohlášení, která by mohla narušit autoritu tribunálu.
Zdá se, že nový „mainstream“ polské politiky představují brutální a hulvátské verbální ataky, na které se specializuje Krystyna Pawłowicz, a mocenská arogance Stanisława Piotrowicze.
Autoritou v oblasti práva je z nově jmenovaných soudců pouze odborník na pracovní právo a dlouholetý děkan Právnické fakulty v Gdaňsku Jakub Stelina. Krystyna Pawłowicz je sice docentkou práva a akademickou pracovnicí, o akademickou a právní obcí uznávané odbornici se však dá mluvit jen těžko. Právnickou kvalifikací Stanisława Piotrowicze je pouze výkon funkce prokurátora (a to i před rokem 1989). Předchůdci nastupující trojice – soudci Rymar, Tuleja a Zubik, kteří nyní odcházejí do penze, byli v porovnání s Pawłowicz a Piotrowiczem absolutními špičkami polského ústavního práva. Nedostatek právnických znalostí nového soudce a soudkyně však není nejvážnějším problémem. Vzhledem k míře politizace Ústavního soudu v důsledku reforem iniciovaných PiS v posledních letech by se nezávislé rozhodování nedalo očekávat ani od odborníků na slovo vzatých.
Větší problém spočívá v požadavku „bezchybného charakteru“ soudců. Bývalá poslankyně PiS Krystyna Pawłowicz se proslavila stylem vyjadřování, který by neměl být tolerován na žádném veřejném místě, natožpak v parlamentu. Do paměti Poláků se tak zapsala například její slova „zavřete svoje zrádcovské huby“. Evropská unie je pro ni „děvka“, političtí protivníci „fanoušci perverze“, „dobytek“ a „levičácká lůza“. Když ji před několika lety vyzvali, aby v jednacím sále nejedla svačinu, Pawłowicz opáčila, ať „zavřou tlamy“. Další z perel nové soudkyně Ústavního soudu směřovala k soudcům odmítajícím změny v soudnictví z dílny PiS. Podle jejích představ měli být převychováni v táborech tak jako v Koreji. Novinářům pak letos slíbila, že si je „vezme do parády“ po prázdninách.
V kontextu jmenování Pawłowicz do funkce soudkyně Ústavního soudu je také vhodné připomenout její výrok z roku 2017, kdy prohlásila, že pro protiústavní změny bude v případě instrukce parlamentního klubu hlasovat bez problému.
Piotrowicz: „Líbání dětí na ústa není nic špatného“
Stanisław Piotrowicz budí kontroverze přinejmenším ze tří příčin. První se váže k jeho kariéře prokurátora v osmdesátých letech, kdy vedl procesy proti opozičním aktivistům. Za věrnou práci pro Polskou lidovou republiku byl v roce 1984 odměněn třetím nejvyšším státním vyznamenáním. Členem komunistické strany byl mezi lety 1978 a 1989. Straně PiS, která se jindy hrdě hlásí k antikomunismu, to zřejmě nevadí. Další výraznou položkou v Piotrowiczově životopise je rok 2001, kdy na tiskové konferenci vášnivě hájil rozhodnutí o zastavení stíhání kněze obviněného z pedofilie. Ten byl později odsouzen ke dvěma letům nepodmíněně. Piotrowicz před novináři mimo jiné prohlašoval, že na líbání dětí na ústa není nic špatného, jelikož děti byly v daném případě „šťastné a spokojené“, a ruce do trenýrek jim kněz dával, protože disponoval „bioenergetickými schopnosti“. Zároveň se stavěl za nepodložené pomluvy a obvinění týkající se svědků případu.
Třetím důvodem, proč Piotrowicze nelze považovat za vhodného kandidáta do funkce soudce jakékoliv instance, je fakt, že to byl právě on, kdo se v posledních letech stal tváří změn polského soudnictví. Během projednávání návrhů o změnách v zákoně o Ústavním soudu vždy reprezentoval poslance navrhovatele. Jako šéf Komise pro spravedlnost a lidská práva inicioval noční hlasování, ignoroval návrhy opozice a vypínal mikrofon, když padaly nepříjemné otázky od veřejného obhájce práv. Výmluvné je i jeho chování z roku 2017, kdy během jednání o zákoně o Nejvyšším soudu odmítl 1300 pozměňovacích návrhů opozice v průběhu třiceti minut. Piotrowicze je tak bez nadsázky možné považovat za jednoho z tvůrců současné ústavní krize v Polsku. A po vítězoslavném gestu PiS má stanout v pomyslném čele justice.
Čím má být konzervatismus?
Jednou z cenných idejí tradičního konzervatismu Edmunda Burkea a Alexise de Tocquevilla, na které dnes navazují Peter Hitchens nebo Roger Scruton, je myšlenka, že ne všechno je ve veřejném životě dovoleno. Některé věci se s ohledem na tradici a úctu ke státu a druhému člověku prostě nedělají, i kdyby mohly dotyčnému přinést politickou výhodu. Konzervativci tento argument rádi používají jako příklad nadřazenosti konzervatismu nad méněcennou levicí. Ta podle nich v souvislosti s politickými a revolučními cíli nerespektuje žádné hranice.
Z této perspektivy je však jasné, že Právo a spravedlnost se ani při dobré vůli za konzervativní stranu považovat nedá. Vysláním dvou nejkontroverznějších postav polské politiky na Ústavní soud strana ukázala, jak důležitá je pro ni úroveň veřejné debaty, úcta k oponentovi a lidská slušnost obecně. Stejně jako v mnoha jiných zemích bychom klasický férový konzervatismus hledali v Polsku marně. „Opravdový“ konzervativec tak v zemi prakticky nemá koho volit, ačkoliv se ho kromě Levice snaží nalákat prakticky všechny strany.
Pozorujeme tedy svár mezi tím, co by konzervativní voliči chtěli, a tím, čeho se jim dostává. Vicepremiér Jacek Sasin v rámci vychvalování Krystyny Pawłowicz zmínil, že si „pevně stojí za svými názory, ačkoliv nejsou akceptované mainstreamem a politickými elitami“. I když pomineme absurditu tvrzení o válce s politickými elitami z úst reprezentanta vlády, je těžké nevnímat jako nový „mainstream“ polské politiky právě brutální a hulvátské verbální ataky, na které se specializuje Krystyna Pawłowicz. V poslední době se ale přece jen zdá, že takového mainstreamu mají Poláci dost. Za kandidaturu Pawłowicz a Piotrowicze se v průzkumu veřejného mínění agentury Instytut Pollster postavilo 9, respektive 11 procent respondentů. Proti Piotrowiczovi bylo 54 procent dotázaných, proti Pawłowicz dokonce 69 procent.
Šance pro levici
Absence elementární slušnosti na pravé straně politické scény otevírá šanci pro levici. Podle filosofa Slavoje Žižeka je to totiž právě levice, která by měla být hlasem „morální většiny“. Měla by se stát reprezentantem všech, kteří ve veřejném životě odmítají pohrdlivou vulgaritu. Jak na to, ukázala nedávno v rozhovoru pro Polské rádio poslankyně Levice Agnieszka Dziemianowicz-Bąk. Srovnala v něm jazyk levice založený na úctě k druhému člověku s politováníhodným jazykem radikálně konzervativního arcibiskupa Marka Jędraszewského. Vystoupení bylo tak dobré a rozdíl mezi rétorickými diskursy natolik do očí bijící, že nahrávka z webu Polského rádia rychle zmizela.
Levice může a musí bránit „dobré zvyky“, kterými se tradičně ohání pravice, a udržovat vysokou úroveň veřejné debaty. Bylo by samozřejmě naivní domnívat se, že Poláci v reakci na poslední krok PiS přestanou pro tuto stranu masově hlasovat. Civilizování jazyka užívaného ve veřejném životě by však bylo prvním krokem k zastavení zvyšující se tolerance občanů vůči atakům PiS na demokratické zřízení Polské republiky.
Autoři působí na Jagellonské univerzitě v Krakově.