Dokáže se 21. století konečně zbavit viktoriánských hodnot?

Buržoazie v 19. století využívala morální nadřazenost k ovládání nižších vrstev. A totéž praktikují i dnešní elity.

Foto pixabay.com

Odkaz k viktoriánství v nás vyvolává představy staromódního světa: ženy stažené v korzetech, striktní vymezení genderu a prudérnost ve všem, co je spojené se sexem. V dnešním světě neomezeného konzumu a individualizace se zdá, že představy o sebeovládání z 19. století jsou již beznadějně zastaralé. Jenže viktoriánský étos mrtvý není – aspoň ne tak, jak by se zdálo. Stále žije a projevuje se v chování dnešních vyšších středních tříd. Některé jeho aspekty se vytratily stejně, jako se už dnes nenosí k obleku vesta, ale víra, že buržoazie je nositelkou morální nadřazenosti nad ostatními, přetrvává. Dřívější nedělní promenády, večerní hodiny a týdenní salony dnes nahrazuje spinningem, vybraným stravováním a procesem výběru vysoké školy. Ale nenechme se mýlit, slouží stejnému účelu: transformovat kolektivní třídní privilegia do individuálních ctností, a tím posílit společenskou nadvládu.

Co jsou viktoriánské hodnoty?

Historik Peter Gay používá pojem „viktorián“, resp. „viktoriánství“ k vykreslení kultury vzdělané vyšší střední třídy v Evropě a USA během dlouhého devatenáctého století. Její příslušníci měli komplikovanější vztah k sexu, genderu a rodině, než jak si dnes představujeme. Viktoriáni sice mohli prosazovat striktní morální pravidla, ale to jim nebránilo neustále a až obsedantně rozebírat různá sexuální témata. Jak poukazuje Peter Gay, milostné dopisy bohatých vrstev měly větší drajv než nové parní stroje. A navzdory stereotypním představám o striktních, autoritativních otcích přišlo toto období také s moderním pojetím rodičovství. Skutečný manžel tak nejenže zajistil svou rodinu, ale aktivně se zajímal i o citové zrání svých dětí.

Ačkoliv však vyšší střední třída devatenáctého století nebyla tak prudérní, jak si představujeme, držela se pevného kodexu chování. Tato pravidla odrážela proměnu ve struktuře společnosti a touhu nastupující buržoazie prosadit svou morální převahu nad šlechtou. Měla jí zajistit vítězství v zápase s aristokracií o politický, sociální a kulturní prostor. A tak zatímco se šlechtické děti věnovaly lovu a stolování, děti bankéřů a právníků pracovaly, budovaly rodiny a vzdělávaly se. Němčina pro to má těžko přeložitelné slovo „Bildung“, které znamená vzdělávání za účelem osobní kultivace a rozvoje. Tato myšlenka, vyjádřená různými jazyky v různých zemích, spojila nastupující buržoazní třídu napříč zeměpisnými hranicemi. Sebezdokonalování ji oddělilo od dekadentního „jednoho procenta“ šlechty.

Jen si představme, že by veškerá energie vynaložená k tomu, aby se průměrné děti z vyšších vrstev dostaly na prestižní školy, byla přesměrována k tomu, aby se vzdělání stalo dostupným pro všechny.

Tak třeba z poslechu hudby se stala nejen pouhá zábava, ale vzdělávací zkušenost. Šlechtické hudební salóny sedmnáctého století sloužily k příjemnému naladění aristokratických večírků. V balkonech koncertních sálů se šlechta bavila spíš flirtováním než zaujatým poslechem muzikantů. Jenže když začala koncerty navštěvovat nastupující buržoazie, nerozptylovala se konvenční zábavou; seděla strnule a vyžadovala ticho, aby se mohla soustředit jen na hudbu. Němečtí viktoriáni razili pojem „Sitzfleisch“ – doslova sedící tělo – aby popsali potřebu sebekontroly při absolutně tichém sezení vyžadovaném při poslechu hudby. Dokonce i kašel a kýchání musely být potlačeny, aby nebyla narušena něčí koncentrace, a nedošlo ke zmaření sebezdokonalování.

Park jako místo disciplíny

„Bildung“ vyplňoval každodenní život. Bohatá mladá žena, která nemohla doufat v jinou životní realizaci než v roli manželky a matky, se učila minimálně jeden cizí jazyk a brala lekce klavíru či zpěvu. Muž obvykle trávil večery na přednáškách nebo prací v různých občanských spolcích. Aby se však toto odhodlání vyplatilo, museli ho zbohatlí viktoriáni vystavit na odiv, a tím se vymezit jak vůči zámožné šlechtě, tak vůči chudým. Značnou část svých příjmů proto věnovali na vybavení a výzdobu svých domácností, které měly podtrhnout jejich bohatství, vkus a zdrženlivost. Uspokojení nastalo, když mohli otevřít salón pro zajímavé a zábavné hosty, kteří jim dělali společnost. O nedělích se pak celá rodina odebrala na promenádu parkem.

V Evropě a Spojených státech podporovaly bohaté rodiny výstavbu nových městských parků. Nemělo však jít o veřejný prostor pro všechny, ale o jeviště, kde by mohli ukazovat své nejlepší nedělní róby. Newyorský Central Park tak například zakazoval lidem chodit po trávě a hrát hry. Děti se musely před vstupem na hřiště prokázat „certifikátem slušného chování“, který jim vystavila škola. Prodej piva byl v neděli přísně zakázán. Městský park tu nebyl pro odpočinek pracujících, ale pro disciplínu. Takže i dělníci si museli najít správnou cestu k užívání parku a korzovat. První park amerického zahradního architekta Fredricka Lawa Olmsteda byl masovým chrámem viktoriánské představy o přírodě jako místu k sebezdokonalování.

Fitness morálka

Dnes už nevídáme muže s klobouky a ženy ve spodničkách korzující v neděli s dětmi. Městský park však zůstal místem k předvádění ctnosti a sebekázně: dnešní fitness kultura totiž dokonale ztělesňuje étos rozvoje a disciplíny devatenáctého století. Viktoriáni chovali silnou averzi k fyzické aktivitě (která byla vyhrazena proletariátu) a pohlíželi tak na mírnou nadváhu jako na znak své třídy a úctyhodnosti. Fyzické cvičení a sport začaly pronikat do života středních tříd teprve ve dvacátém století a dnes naplňují stejnou roli jako kdysi promenáda.

Poprvé jsem si to uvědomil před pár lety. Žil jsem tehdy v v Michiganu a byl jsem zvyklý objevovat na jízdním kole neznámá místa. Jednou jsem se rozhodl vyjet si do velmi zámožné čtvrti East Grand Rapids, která měla cyklostezku. Jakmile jsem se tam objevil, hned mi došlo, že jsem jediný, který na sobě nemá sportovní oblečení. To ještě neznamená, že tam všichni sportovali, většina byla jenom na procházce – podobně jako jejich dávní předchůdci – ale byli oblečeni jako do fitness. Všichni cyklisté měli na sobě dresy z elastanu, jako by se zrovna chystali ke startu na Tour de France.

Jejich oblečení vysílalo jasný vzkaz: „Neprocházíme se tady jen tak a kolo nemáme na přepravu. Jde o cvičení.“ Procházka bohatých obyvatel East Grand Rapids se proměnila v běžný jogging a jejich sportovní oblečení oznamovalo, že tyto aktivity jsou znakem rozvoje. Také dnešní trendy, jako je „hot jóga“, spinning nebo CrossFit, ukazují na schopnost sebeobětování a sebezapření. Jde o hodnoty, které tak oceňovali viktoriáni. Maratonský běh se stal v tomto směru nejzazším příkladem. Jeho účastníci mohou sdílet fotky na sociálních sítích, aby každý mohl vidět jejich fyzické úsilí a vysoké ctnosti.

Tyto trendy pronikají i do každodenních aktivit. Americké obchodní řetězce s vybranými organickými potravinami jsou plné lidí oblečených v cvičebních dresech bez známky potu. Toto oblečení má o svých nositelích vypovídat, že jde o typ lidi, kteří se starají o své tělo, i když zrovna nemusí sportovat. Kalhoty na jógu a běžecké boty poukazují na ctnost, stejně jako ženské korzety 19. století. Být fit je dnes znakem třídy, a poukazuje nejen k tělesné kultuře, ale i ke kultuře jídla. S tím, jak kalorická strava zlevnila, stal se z obezity jako známky bohatství příznak morálního selhání. Být nezdravý je dnes nazíráno jako výsledek nezřízeného života chudých, stejně jako bylo v 19. století pohlíženo na sexuální nenasytnost dělnické třídy.

Znechucení z těla

Oba pohledy nám tvrdí, že příslušníci spodních tříd nemají kontrolu sami nad sebou, takže si zaslouží jen to, co mají, a nic víc. Nepotřebují drahé či dotované zdravotnictví, protože jsou přece stejně závislí na cigaretách a cpou se jen cheeseburgery. Podobně jako v minulosti je i dnes zdrojem pohledu na zdánlivé zdravotní rozdíly znechucení z těla pracující třídy. Ve své knize Cesta k Wigan Pier George Orwell vzpomíná, jak byl v rámci své pozdně viktoriánské výchovy veden k víře, že „tělo dělnické třídy je jemně odpuzující“. V Orwellově době činilo rozdíl nikoliv fitness, ale mýdlo. Byl vychován s tím, že – jeho vlastními slovy – „nižší třídy smrdí“. Dnes jsou na internetu zdrojem všeobecného pohoršení lidé ze stránek jako „People of Walmart“. Jen místo lidí „nemytých“ probírají moderní viktoriáni ty se „značnou nadváhou“.

Zatímco buržoazie 19. století nejevila nad plnou postavou rozpaky, ale viděla ji jako znak prosperity, její dnešní následovníci jsou plní obsesí z toho, aby požili správný druh jídla. Za posledních patnáct let se tak například organické potraviny posunuly z okrajového fenoménu do středu pozornosti jakožto absolutní nezbytnost. Připomeňme si jen bezlepkovou dietu u těch, kteří se rozhodli eliminovat gluten ze svého jídelníčku (ne těch, kteří trpí alergií na gluten a musí se zcela vyhnout moučnému pokrmu). Před několika lety jsem vtipkoval, že najít někoho na bezlepkové dietě v mém rodném městě ve venkovské Nebrasce by bylo podobné jako najít v místní knihovně sebrané dílo Petra Kropotkina. Dnes se bezlepkové potraviny nacházejí skoro v každém regálu zdejších supermarketů.

Války matek a přihlášky na školy

Stejný dynamický pohyb zasahuje i rodinný život. Podobně jako jejich předchůdci kladou dnešní vyšší vrstvy značný důraz na rodinu. Ačkoliv autoritativní přístup 19. století je už minulostí, přišla právě tato doba poprvé s pohledem na dětství jako na odlišné a svébytné životní období. Rodiče se pak podle toho i chovali, když zřizovali pro svoje ratolesti dětské pokojíčky. Postupy ve výchově dětí se stávají rok od roku náročnější a vyžadují po rodičích extrémní disciplínu a sebezapření. Nedávno publikovaná kniha All Joy And No Fun zní pro viktoriánské uši jako rajská hudba. Co může být frivolnější a méně edukativní než zábava? Na tu není uprostřed požadavků na moderní rodičovství čas.

Matky musí kojit delší dobu, svým dětem poskytovat jen nejlepší stravu a omezit sledování obrazovky na nulu. Chyby znamenají selhání. Jde možná o nejzřetelnější spojnici mezi viktoriánskými hodnotami a dnešní dobou: v obou případech jsou omezovány ženy a posilována genderová hierarchie. Není náhoda, že tato nová očekávání vyžadují čas a peníze. Matka pendlující mezi několika nízkopříjmovými úvazky bude sotva stačit pumpovat v práci mateřské mléko – na rozdíl od ženy v kanceláři (nehledě na nerovnost v mateřské dovolené).

Morální imperativy spojené s kojením dnes dovolují soudit pracující ženy, které měly méně štěstí. Veřejný zápas za přirozené kojení se přitom jen zřídka rozšiřuje o právo pracujících žen na lepší laktační podmínky. A intenzivní očekávání vůči rodičům pokračuje i poté, co jsou děti odstaveny od mateřského mléka. Malé děti jsou povzbuzovány k tomu, aby se zapojily do drahých sportovních aktivit, a rodiče, aby se při jejich podpoře vzdali svého volného času. Tyto činnosti však vyžadují čas a peníze, dvě komodity, které se pracujícím nedostávají.

Rozšiřování organizovaných aktivit pak představuje další formu zdokonalování. Volný čas dítěte je tak zahrnut do Bildung. Schopnost poskytovat dětem tyto příležitosti je chápána jako odraz morálky rodiny, nikoliv její ekonomické situace. Stejně jako se ve viktoriánské době musely ženy učit na piáno a mluvit italsky – aby tak předvedly vytříbenost nedostupnou jiným společenským vrstvám – chodí moderní děti sportovat, učí se jazyky a pomáhají v charitativních spolcích.

Vrcholem naplnění pojmu Bildung je nicméně proces přihlášení na vysokou školu. K tomuto směšnému novému rituálu neexistuje příměr z 19. století, ačkoliv by takový Charles Dickens tuto absurditu jistě dovedl zparodovat. Miliony zájemců se chovají, jako by systém silně nakloněný privilegovaným a bohatým byl ve skutečnosti nějakým druhem meritokracie, která odměňuje podle schopností. A tak se hodnota člověka může posuzovat podle školy, na kterou byl přijat. Většina chudých Američanů, kteří nastupují na vysokou školu, podala jen pár přihlášek. Ale děti z vyšší třídy se v létě připravují zvláštními kurzy, jsou na stážích nebo cestují, aby nasbíraly materiál pro své vstupní eseje, a často podávají přihlášky až na desítky škol, aby tak zvýšily šanci dostat se na tu nejlepší. Jejich rodiče pak mohou být uklidněni představou, že pro své děti – bez ohledu na jejich skutečné intelektuální schopnosti – udělali, co mohli. Na rozdíl od plebsu, který navštěvuje neoblíbené státní školy.

Bildung pro všechny!

Dnešní střední třída zkrátka udržuje fikci meritokratické společnosti stejně, jako to dělali viktoriáni. Tento příběh jim umožňuje udržovat si svoji ekonomickou pozici za zády chudších pracujících, kteří jsou vedeni k přesvědčení, že jejich zdravotní problémy a neuspokojivé kariérní vyhlídky jsou jen znakem jejich selhání, a nikoliv dysfunkce systému. Samozřejmě že cvičení, organické jídlo a vedení dětí k tomu, aby účelně využívaly čas, nejsou samy o sobě špatné. Stávají se však znakem buržoazních hodnot ve chvíli, kdy skrze morálku prosazují třídní nadřazenost nad jinými a ospravedlňují sociální nerovnost. Je to nesnesitelné dnes, stejně jako to bylo v 19. století.

Měli bychom se jistě zajímat o zdraví, stravu a vzdělání. Ale místo toho, abychom je viděli jako cestu k posílení nadvlády bohatých, bychom měli se snažit, aby byly dostupné pro všechny. Jen si představme, že by veškerá energie vynaložená k tomu, aby se průměrné děti z vyšších vrstev dostaly na prestižní školy, byla přesměrována k tomu, aby se vzdělání stalo přístupnějším a cenově dostupným pro všechny. Představme si, že by přístup ke zdravým potravinám byl upřednostněn před nákupem vybraných pochutin jako cestě k udržení společenského statusu. A konečně si představme, jak by náš svět mohl vypadat, kdyby v něm namísto viktoriánských hodnot převážily ty rovnostářské.

Autor je publicista a historik.

Z anglického textu Twenty-First Century Victorians, který vyšel na webu Jacobinmag.com, přeložil Zdeněk Jehlička. Redakčně upraveno.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies