Dostávat ceny je hezké, nájem za ně ale nezaplatíme

Spoluzakladatelka spolku Konsent Johanna Nejedlová, která získala prestižní evropskou cenu Woman of Europe za aktivismus mládeže, upozorňuje na podfinancovanost neziskového sektoru.

Ze všech úžasných žen letos porota jako Woman of Europe in Youth Activism vybrala mě. Je to zvláštní pocit být upřednostněná před Gretou Thunberg a Síonou Cahill. Obě totiž dělají skvělou a nepřehlédnutelnou práci. Během svého proslovu jsem zmínila, že dostat ocenění je fantastické, jenže nájem kanceláře jím člověk nezaplatí. A jestli se dá něco udělat pro podporu mladých žen v aktivismu, je to sehnat pro ně peníze. Někdo si později stěžoval, že mluvit v takovou chvíli o penězích se nesluší a není to důstojné.

Neziskovky – sektor stojící na neplacené práci

Ve skutečnosti je ale nedůstojné, za jakých podmínek mnoho z nás denně pracuje a jaké peníze se nám za naši práci nabízejí. Jedna z mála dotací z veřejných zdrojů podporujících prosazování rovnosti žen a mužů je dotace Úřadu vlády. Ta má v podstatě financovat realizaci Akčního plánu v této oblasti, který si Úřad sám stanovuje. Žádají o ni v ČR téměř všechny ženskoprávní organizace. V posledních letech byla na popud poslance Jana Hrnčíře (SPD) snížena z ubohých sedmi milionů na usmolené dva miliony. To je obnos, který jsem v minulé práci standardně měla jako rozpočet na zorganizování korporátního čtyřdenního výletu pro skupinu třiceti turistů. Jak si někdo může myslet, že tuhle částku je možné rozdělit mezi několik organizací, a očekávat, že za to odvedou kvalitní práci?

Za směšné peníze odvádíme spoustu kvalitní práce a dostává se nám za to většinou jen kritiky, nadávek a nenávisti od kdekoho, včetně útoků konzervativních politiků v parlamentu.

Od té doby, co jsme založili Konsent, jsme od mnoha lidí slyšeli velkou chválu na tzv. Norské fondy. Tedy peníze, které platí především Norsko, ale také IslandLichtenštejnsko na rozvoj demokracie v zemích, jako je Česko. Díky tomuto finančnímu program pak tyto země mohou být součástí Evropského hospodářského prostoru. Těšila jsem se na ony závratné částky a letos v květnu byly tyto granty konečně vypsány. Jenomže peníze, o které můžete žádat, jsou ve skutečnosti opět absurdně nízké. Jedná se o něco málo přes dva miliony korun, s nimiž můžete opravdu jen velmi těžko dva a půl roku realizovat něco smysluplného. Je to prostě moc málo na to, aby daný projekt měl nějaký skutečný dopad a vyvolal skutečnou změnu.

Jsem z toho unavená. Jako feministka věřím v to, že ženy by měly mimo jiné mít stejné platové ohodnocení jako muži. Má organizace ve skutečnosti platí všem stejně málo. Nadměrně využíváme dobrovolnické, neplacené a ženské práce. Přijde mi, že je to špatně. Jsme přetížení, nestíháme. Na to, abychom jen zvládli dělat pořádně to, co momentálně děláme, bychom potřebovali ještě aspoň tři lidi. Je skvělé, že můžeme lítat po celém světě, potkávat se s dalšími feministkami, mluvit o naší práci. Nájem kanceláře z toho ale nezaplatíme.

Plán B

Po středeční ceremonii v Bruselu za mnou přišla jedna z účastnic recepce a děkovala mi za to, že jsem problém financování ve své řeči zmínila. Často totiž předstíráme, že je všechno v pořádku. Asi abychom nevypadali neprofesionálně. V pořádku to ale není. Za směšné peníze odvádíme spoustu kvalitní práce a dostává se nám za to většinou jen kritiky, nadávek a nenávisti od kdekoho, včetně útoků konzervativních politiků v parlamentu. Václav Klaus mladší se nebojí prohlašovat, že by zakázal dotace pro „politické neziskovky“. Právě ony ale mohou upozorňovat na všemožné nepravosti a nespravedlnosti, kterých se stát dopouští.

Co s tím? Můžeme se snažit škrty zastavit, podobné politiky nevolit a zasazovat se za podporu neziskovému sektoru. Ale měli bychom se zamyslet i nad plánem B a pravidelně posílat peníze tam, kde jsou potřeba. A nezapomínat přitom na malé organizace, pro které je jakákoliv částka velkou pomocí. V Konsentu jsme vždy dojatí, když nám nějaký student napíše, že nám bude posílat stovku měsíčně. Kdybychom takových lidí měli měsíčně pět set, dalo by se s tím konečně něco dělat. Často se na nás lidé obracejí s tím, co všechno bychom ještě měli udělat. Na jednu stranu je krásné, že v nás mají takovou důvěru. Ale vždy přemýšlím, jestli jim v odpovědi nemám poslat i číslo účtu. Ta práce se totiž sama a zadarmo neudělá.

Autorka je spoluzakladatelka spolku Konsent, zaměřeného na prevenci sexuálního násilí.

 

Čtěte dále