Foto Miloš Skácel / Palm Off Fest
Festival Palm Off se letos na přelomu října a listopadu konal už po čtvrté. V rámci hlavního programu představil silný výběr divadel střední Evropy: dvě inscenace přivezl z Maďarska a po jedné z Polska, Slovenska a Slovinska. Ještě více než u předchozích ročníků byla letos patrná jasná koncepce, a to jak estetická, tak tematická. Pod heslem „Hrdinové jako my“, kterou si dramaturgie festivalu vypůjčila z názvu knihy Thomase Brussiga, dokázali organizátoři poskládat rozmanitý soubor vzájemně se doplňujících inscenací. Ty společně akcentovaly nejasnou hranici mezi hrdinstvím a antihrdinstvím, respektive pochopení pro nedokonalosti v našem politickém rozhodování.
Maďarský národní strom
Zabývat se budu druhým, z hlediska letošního hlavního programu silnějším festivalovým týdnem. Ten zahájila minipřehlídka maďarského režiséra Kristófa Kelemena. Dvojice jeho inscenací pro budapešťský Trafó House of Contemporary Arts skvěle ilustrovala rozmanitost scénických tvarů, jež se dnes vejdou pod pojem činohry. Kelemen, jak sám potvrdil v jedné z debat, přistupuje ke každé látce s konceptuálním záměrem přizpůsobit formu danému tématu. Když si tedy vybírá syžet z šedesátých let, jde více po „klasické“ dramatické situaci, kterou posléze zasazuje do současných souvislostí. Jindy zase neváhá svou roli potlačit ve prospěch kolaborativního divadla, jako v případě inscenace Maďarský akát. Tímto pojetím dramaturgie se z českých divadel zřejmě nejvíce blíží brněnskému HaDivadlu.
Festival vyniká kontinuální, promyšlenou dramaturgií a samozřejmým politickým aspektem divadla, na který si u nás stále ještě zvykáme.
První uvedená Kelemenova režie, hra Maďarský akát, je podvratnou dokufikcí surfující na mixu nepřikrášlené reality a propracovaného uměleckého podvrhu. Akát bílý totiž jako „národní strom“ využívá Viktor Orbán ve svém tažení proti Evropské unii – nevinný dotaz Evropské komise ohledně výjimky pro pomaďarštěnou dřevinu se stal katalyzátorem plamenných projevů o „evropském útlaku“. A to samozřejmě skýtá autorům Maďarského akátu téměř nevyčerpatelné množství komických výstupů, kdy se údajné ohrožení tohoto – ve skutečnosti nepůvodního – druhu srovnává s osudem maďarského národa.
V Maďarském akátu je důraz zcela zjevně kladen na autorskou spolupráci, totiž na průběh zkoušky, která se stává součástí inscenace. Autoři politickou realitu používají „tak, jak je“ a zdánlivě suše ji přednášejí publiku, u něhož to ovšem vyvolává nadšený smích. Tento princip funguje zhruba v prvních dvou třetinách inscenace. Před koncem ale začnou sami aktéři reálné záběry dabovat, natáčet se u pseudopolitických setkání či stylizovat do propagačních videí. Do těchto upravených či vymyšlených materiálů následně přidávají stále více pozměněných projevů i prázdných antinacionalistických floskulí, až se jim podaří hranici mezi realitou a fikcí téměř smazat.
Druhá Kelemenova inscenace Pozorovatelé se na první pohled od Maďarského akátu formálně lišila. Kelemen za původní text k tomuto představení získal cenu za nejlepší nové drama. Dost možná i proto, že se Pozorovatelé zabývají „jen“ minulostí. Pozorovatelé ovšem na samém konci nenechají nikoho na pochybách, jak snadno je možné autoritářské praktiky přenést z jednoho režimu do druhého.
Komunikace jako radikální humanita
Předposlední část programu obstaralo lublaňské divadlo Mladinsko s inscenací Naopak v režii Borise Nikitina. Na začátku herci deklarují, že jejich cílem je vytvořit fašistické představení. V klaunských maskách, které dnes – byť nezáměrně – rezonují s filmem Joker, a ve zbytcích vojenských uniforem otevírají provokativní inscenovanou debatu nad citlivostí a radikalitou v době pozdního kapitalismu. Hned zkraje všem divákům zamotá hlavu vynikající Primož Bezjak. V roli trans osoby sympatizující s krajní pravicí totiž neopomíná své soukmenovce neustále poučovat o spravedlivém používání genderu ve větě a podobně. Toto neustálé převracení očekávání se je základním stavebním kamenem inscenace.
Hra otevírá své téma v podstatě stejnou narážkou jako inscenace Olivera Frljiće o Alternativě pro Německo, která hostovala na minulém ročníku festivalu. Tehdy se člen berlínského Gorki Theater ptal: „Sind Faschisten Menschen?“ A to je také, zdá se, nejsilnější premisa Naopak: pokud se chceme považovat za humanisty, musí pro nás být každý člověk člověkem. Jedná se o takřka banální konstatování, které ovšem v dnešním světě provokuje všechny strany. Hra dokonce vrcholí monologem „fašistky“, která o stejně smýšlejících lidech mluví jako o posledních citlivých bytostech. Jak to inscenátoři mysleli, se dozvědět nemusíme, ale jednoduché tvrzení se zarývá hluboko do všech předsudků. Závěrečná čtvrthodina, kdy herci v takřka čechovovské scéně seděli u ohně a do zmíněného monologu brnkali na ukulele, nastolila v celém sále pocit sjednocení a pochopení, kterého dnes nejsme ve veřejném prostoru schopni.
Kdo s jakým textem zachází
Jako závěrečné představení letošního Palm Off Festu uvedl varšavský Teatr Powszechny inscenaci Mein Kampf v režii Jakuba Skrzywaneka. To, co se tak skvěle dařilo lublaňskému Naopak, se divadelní adaptaci Mein Kampf příliš nepovedlo. Inscenace působila od první chvíle podivně sterilně (a to i přes počáteční forbínu, kde herci přeříkali předmluvu Hitlerova textu za použití vlastních hýždí coby mluvících loutek).
Režisér podle vlastních slov v Hitlerově textu objevil nový smysl: „Chci ukázat, že jazyk, jímž dnes v Polsku mluví nejen mnozí politici, je horší než jazyk Hitlerův,“ vysvětluje Jakub Skrzywanek v rozhovoru pro deník The New York Times. Pokud ovšem nějaký nový smysl Hitlerovo pseudointelektuální chrlení filosofických pouček může dostat, pak pouze v kontextu současné relativizace všech politických postojů. Hitler totiž eklekticky směšuje několik názorových proudů tak, aby zaujal co nejvíce povrchních čtenářů. Polská inscenace se přesto snaží znova a znova dokazovat pomýlenost Hitlerova textu tím, že vrší jednu komentující scénu za druhou. K základní knize nacismu přitom přistupuje až smířlivě. Cituje text v dlouhých, často nezměněných pasážích, čímž na diváka nechá útočit kila balastu. K této náloži pak přikládá tu zesměšňující, tu podvratně přitakávající komentář. Když je inscenován úryvek Hitlerova textu o chudobě a nenávisti k Židům coby rozhovor měšťanské rodiny u nedělního oběda, protahuje režie situaci do únavné délky a veškerý temporytmus představení padá.
Jak vyplynulo mimo jiné i z diskuse Festivaly, kam se podíváš, pořádané v rámci letošního programu Českým rozhlasem Vltava, patří Palm Off Fest mezi akce, které se neomezují žánrovými škatulkami, zato je ale vymezuje jasné téma. U letošního ročníku je opět možné konstatovat, že festival vyniká kontinuální, promyšlenou dramaturgií a samozřejmým politickým aspektem divadla, na který si u nás stále ještě zvykáme.
Autor je divadelní režisér.