Irčan Martina Scorseseho: cinefilní potěcha, staromilská gangsterka a technologická atrakce

Dohadovat se o tom, jestli je nový Scorseseho snímek nejlepším filmem roku nebo reliktem minulosti, je zcestné. Debaty o skutečných filmových hodnotách jen hrají do karet PR Netflixu.

Novinka Martina Scorseseho Irčan (Irishman) je podle některých kritiků tak dobrá, že si zaslouží titul film roku. Ani ti nejhorlivější příznivci filmu by ale nejspíš netvrdili, že mafiánská sága podle knihy Charlese Brandta Irčan aneb Tak vy malujete kvartýry překoná Scorseseho vrcholné filmy, jako jsou Mafiáni nebo Špinavé ulice. Říkat, že Irčan je nejlepší film roku, tak v podstatě znamená prohlašovat, že dobře už bylo: že průměrné nebo lehce nadprůměrné kousky starých mistrů jsou pořád lepší než všechno ostatní, co v současné době vzniká.

Veskrze staromilskému Scorseseho opusu se zkrátka podařilo stát se něčím víc než pouhým filmem. V určitých kruzích je to mediální událost, která slouží jako argument v názorových třenicích na sociálních sítích. Těžko říct, do jaké míry je to zásluha propagační kampaně filmu a do jaké věc náhody, ale Irčan má auru díla, o kterém je třeba psát a mít na něj vyhraněný názor. Už od počátku produkční fáze byl film provázen příběhem o tom, jak internetový distribuční gigant Netflix umožnil mistrovi Scorsesemu natočit velkou gangsterskou ságu.

Poslední velký film velkého režiséra?

Adaptaci Brandtova románu Scorsese plánoval prakticky od vydání knihy v roce 2004 a scenárista Steven Zailian (Gangy New Yorku) na filmové verzi pracoval od roku 2009. Teprve o řadu let později se nerealizovaného projektu chopil Netflix a investoval do něj velkorysých 159 milionů dolarů. Jedním z úkolů Netflixu pak bylo dokázat, aby tato investice nebyla marná. Hrozilo totiž, že se ze snímku stane prostě jen další z řady Scorseseho pozdních filmů. Režisér, jehož hvězdné začátky jsou spojené s vlnou ambiciózních hollywoodských snímků sedmdesátých let (tzv. nový Hollywood), totiž patří k hrstce privilegovaných autorů, kteří mají i v současném Hollywoodu možnost natáčet relativně nákladné a zároveň velmi osobité tituly. V rozmezí dvou až tří let v posledním desetiletí tak Scosese natočil trikový rodinný film Hugo a jeho velký objev, životopisné drama Vlk z Wall Street a spirituálně laděný historický snímek Mlčení.

Scorsese nedobývá žádná nová území, ale spíš suverénně kraluje na vlastním písečku. Všudypřítomnými odkazy na zašlé časy navíc dává divákům najevo, že o vyrovnávání se se současností vlastně ani nestojí a v minulosti plné zlověstných kostlivců ve skříni je mu dobře. Na ničem z toho není ovšem nic špatného.

Irčan měl ale od začátku být něco jako „ultimátní Scorsese“, přesně v duchu southparkovského hesla „bigger, longer and uncut“. Jde nejen o jeden z nejdražších režisérových filmů, ale se stopáží 209 minut také o jeden z nejdelších. Kromě toho se v něm sešli ikoničtí Scorseseho herci Robert De Niro, Joe Pesci a Harvey Keitel, které navíc doplnil Al Pacino, jenž s De Nirem hrál v kriminálních klasikách Kmotr II a Nelítostný souboj, ale se Scorsesem tu spolupracoval poprvé. Navíc je to gangsterka, tedy žánr, s nímž bývá Scorsese obvykle spojován, přestože ve skutečnosti za svou mnohaletou kariéru čile střídá různé žánry a gangsterských ság zase tolik nenatočil. Irčan tak budí dojem bilančního díla, posledního velkého filmu velkého režiséra.

Zásadní roli v tomhle příběhu hraje distribuční služba Netflix. Irčan je skvělá ukázka toho, jak moc je prezentace filmů téhle společnosti založená na ekonomii prestiže. Netflix totiž nefunguje jako klasický filmový distributor. Neprodává svým zákazníkům konkrétní snímky, ale skrze svou produkci spíše prodává sebe sama. Zákazníci Netflixu si prostřednictvím předplatného nekupují zhlédnutí jednotlivých snímků, ale přístup k celé filmotéce najednou. Scorseseho novinka má přitom mezi milovníky filmového umění nepochybně značnou prestiž. I když těch, kteří budou ochotni strávit necelé čtyři hodiny s nostalgickou gangsterkou plnou stárnoucích herců, nebude mezi uživateli Netflixu závratný počet, společnosti pomáhá už publicita, která se k dílu váže. Netflix se ostatně dlouhodobě zaměřuje právě na financování projektů, které se ocitly v „development hell“, tedy zasekly se ve fázi příprav ještě před natáčením. Někdy jde o hýčkaná a vypiplaná osobní díla výrazných tvůrců, častěji ale o problematické projekty, které se zadrhly ve fázi vývoje ze závažných důvodů a na výsledných filmech produkce Netflixu je to znát.

Zabíjení rutinní jako malování kvartýrů

Irčan naštěstí není podobný případ dramaturgicky rozpačitých tvarů jako Bestie bez vlasti nebo Trojí hranice. Scorsese ve filmu podniká další ze svých pokusů udělat z antagonisty protagonistu – porozumět osobnostem, které často jednají morálně zavrženíhodně, a to skrze prostředí, v němž se pohybují. Scorsesemu ostatně začaly vadit superhrdinské filmy možná právě proto, že něco velmi podobného v tomto žánru letos prováděl megahit Joker. Příběh gangstera Franka Sheerana, reálné postavy, která byla blízkým spolupracovníkem odborového předáka Jimmyho Hoffy a zároveň propojovala americké odbory s organizovaným zločinem, je ve Scorseseho podání zároveň dalším „velkým příběhem o malých lidech“. Vznešená témata společenských kodexů, přátelství, zrady a viny Scorsese klade na bedra lakonické, věcné, nepříliš hloubavé a emočně nečitelné figury, pro kterou je zabíjení lidí většinou skutečně jen něco podobně rutinního jako „malování kvartýrů“ z názvu původní knihy. Scorsesemu a Robertu De Nirovi se ale daří tuhle figuru přivést ke zlomové volbě, která z ní udělá svého druhu tragickou postavu.

Vedle toho režisér vytváří plastický portrét USA padesátých až sedmdesátých let, kde si vedle řady zmínek historických událostí dává záležet na vizuálně působivých, detailních rekonstrukcích dobových prostředí. Daří se mu vybalancovat i poměr mezi složitými historickými fakty plnými vynořivších se a zase mizících (obvykle násilným způsobem) pěšáků a dramaticky vyprávěným příběhem s několika málo ústředními postavami. Stejně jako původní true crime kniha vycházející z výpovědí samotného Sheerana přináší kontroverzní pohled na historii včetně Hoffova zmizení, Scorseseho ale nezajímá rekonstrukce skutečných událostí, ale spíš klasické žánrové vyprávění. Trojúhelník hrdinů, kam kromě De Nirova Sheerana patří Hoffa v podání Ala Pacina a gangsterský boss Russell Bufalino, kterého hraje Joe Pesci, navíc Scorsese obsadil největšími hereckými hvězdami a nechal jim velký prostor pro předvádění jejich charakteristických výrazů.

De Niro, Pacino i Pesci sice nepochybně hrají výborně, ale zároveň předvádějí jen vycizelované variace na herecký projev, jaký už od nich známe. Podobnou machu je cítit z celého filmu, kde Scorsese nedobývá žádná nová území, ale spíš suverénně kraluje na vlastním písečku. Všudypřítomnými odkazy na zašlé časy navíc dává divákům najevo, že o vyrovnávání se se současností vlastně ani nestojí a v minulosti plné zlověstných kostlivců ve skříni je mu dobře. Na ničem z toho není ovšem nic špatného. Irčan je řemeslně pečlivý a podnětný film a to, že se Scorsesemu podařilo na něj prostřednictvím Netflixu získat peníze, je trochu zázrak. U něčeho takto tradičního je nicméně absurdní svádět bitvy o to, jestli je to nejlepší film roku, nebo doklad stařecké nemohoucnosti (to první zavání staromilstvím, druhé ageismem).

Cinefilní bitva proti marvelovkám

Nutno dodat, že Scorsese sám vyostřil debatu o svém filmu výroky na adresu filmového univerza Marvelu. Ty mimochodem pomohly nepřímo propagovat Irčana přes Scorseseho osobnost a vytvořily kolem filmu auru cinefilského umění, nebo možná přesněji „kumštu“, který se vymezuje proti „filmovému ekvivalentu zábavních parků“, jak Scorsese marvelovky tituluje. Z pohledu někoho, kdo není filmový elitář, který si do kinematografie rád promítá předem rozvržené hierarchie vysokého a nízkého, jsou Scorseseho výroky těžko obhajitelné. Nejadekvátněji na ně odpověděl režisér James Gunn, který upozorňuje, že se stejným despektem se strážci domnělého pravého filmového umění dřív vyjadřovali ke gangsterkám, westernům a sci-fi filmům klasického Hollywoodu. Když se do podobných komentářů pustili takoví tvůrci jako John Woo, Ken Loach nebo Béla Tarr, vybízelo to spíš k otázce, kolik filmů od Marvel Studios tito klasikové úplně jiných typů kinematografie vlastně viděli a z jakých pozic se k nim vůbec vyjadřují.

Nejironičtější na epizodě kolem Scorseseho vyloučení Marvelu z kinematografie je to, že Irčan využívá tutéž technologickou vychytávku, kterou najdeme v některých filmech série Avengers, nejvýrazněji v letošním Captain Marvelovi. Digitální omlazení trojice hlavních herců De Nira, Pesciho a Pacina se stalo dalším z často diskutovaných aspektů Scorseseho filmu. Ve své podstatě se jedná o novodobý příklad něčeho, čemu se dlouhodobě ve filmovém prostředí říká gimmick. Gimmicky byly a jsou technologické atrakce, které mají přilákat diváky ke sledování filmů příslibem, že spatří něco, co ještě nikdy neviděli. V padesátých letech byl typickým gimmickem 3D obraz a později se objevily i kuriózní příklady filmů doprovázených čichovými vjemy nebo různými možnostmi interaktivně ovlivňovat dění na plátně. Svým způsobem byla takovým gimmickem i slavná maska ze sedmdesátkového westernu Malý velký muž. Dustin Hoffman byl pomocí latexových aplikací a líčení namaskován, aby vypadal jako více než stoletý stařec. Maska byla přitom také výraznou součástí propagace filmu a byla prezentována jako něco převratného. Podobně jako u Irčana přitom nešlo o to, jak maska vizuálně působí, ale jen o posouzení toho, jak moc je věrohodná.

Totéž posouzení teď nabízejí Scorsese a Marvel u počítačově omlazených tváří Pesciho, Pacina a De Nira, resp. Samuela L. Jacksona nebo Michaela Douglase u marvelovek. V obou případech se dá říct, že se technologie zatím nachází ve fázi efektu tzv. uncanny valley, tedy nepříjemného pocitu, že něco silně připomíná člověka, a přitom je to zjevně umělé. Možná pozoruhodnější než spory o to, jak moc gumově De Nirův obličej ve filmu působí, je zamyšlení nad technologií samotnou. V krátkém bonusovém videu The Irishman: In Conversation, které lze vidět na Netflixu, Scorsese mluví o tom, že digitální upravování obličejů v budoucnu možná nahradí práci filmových maskérů. Vedle toho, že tu režisér v podstatě prorokuje zánik jedné kreativní filmařské profese, která momentálně živí řadu lidí, je to pozoruhodná vize, i co se týče Irčana. Digitální omlazování sice působí jako futuristická filmová technologie, ve skutečnosti je to ale spíš způsob, jak zmrazit minulost. „Takže budeme moci hrát ještě dalších třicet let,“ odpovídá ve videu De Niro žertem Scorsesemu na jeho poznámky. Ve světle projektů, jakými jsou digitálního zmrtvýchvstání Petera Cushinga a Carrie Fisher ve Star Wars: Rogue One nebo chystané posmrtné role Jamese Deana, ale jeho komentář nepůsobí jako vtip. Milovníci archivního umění si možná budou moci dopřávat De Nirovu tvář a další konzervy zašlých časů kinematografie, jako je Irčan, ještě dlouhá desetiletí.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies