Foto Netflix
V novém filmu amerického režiséra zazní hudba jen ojediněle. Významné místo ve vyprávění ale náleží songu Stephena Sondheima Being Alive, ve které se mimo jiné zpívá „sám jsem sám, ne naživu“ (alone is alone, not alive). Slova vyjadřují situaci, kdy nás někdo opouští, a máme při tom pocit, že něco umírá. Manželská historie ukazuje na příběhu rozvádějícího se manželského páru různé vyrovnávací mechanismy, pomáhající s překonáním ztráty člověka, který sice nezemřel, ale do budoucna už s námi nepočítá.
Baumbach prakticky ve všech filmech zkoumá téma přechodu z jedné životní fáze do jiné, kdy se člověk musí něčeho podstatného zříct a od základu změnit své návyky a uvažování. Rozpad vztahu zachytil již v průlomové poloautobiografické dramedy Sépie a velryba. Tehdy vycházel ze vzpomínek na dospívání v osmdesátých letech, kdy jako teenager přihlížel rozchodu rodičů. V tomto ohledu pro něj Manželská historie představuje návrat k počátkům. Film inspirovaný poslední fází filmařova soužití s herečkou Jennifer Jason Leigh zároveň postihuje vývoj, který v uplynulých letech prodělal jeho autorský rukopis. Oproti raným snímkům je smířlivější k postavám i divákům.
Kdo je tady režisér?
Aby mohl zaplatit rozvodové právníky, přijal prý Baumbach zakázku na napsání scénáře ke třetímu dílu animované taškařice Madagaskar. Představa, že oceňovaný nezávislý režisér během řešení vysilujících sporů o opatrovnictví a výživného na nezletilého syna psal rozjívenou pohádku o dobrodružných eskapádách lva, hrošice, zebry a žirafáka, dodává trpké realitě tragikomický podtext. Stejná vrstevnatost charakterizuje Manželskou historii, která přes snahu co nejupřímněji vypovědět o zraňujícím pomíjení něčeho, co mělo být napořád, není filmem skrz naskrz drásavým a nepříjemným.
Dlouho potlačovaná zášť vyvře na povrch během inscenačně a herecky bravurní, ale zároveň zdrcující hádky. Jde o vrcholnou filmovou ukázku toho, že pokud chcete někoho hluboce ranit, nejdřív jej musíte stejně hluboce milovat.
Odstup od tématu a nadhled si Baumbach udržuje zapojením divadelního motivu. Rozvádějící se manželé Nicole a Charlie jsou pro něj především účastníci absurdního představení, nad kterým ztrácejí a znovu získávají kontrolu podle toho, jak se jim daří ztvárňovat určité role. V divadelním prostředí se ocitáme od prvního záběru, kdy Nicole vychází ze tmy do světel reflektorů. Zatímco ona se živí jako herečka, Charlie je úspěšný divadelní režisér. Přesvědčení, že ji vnímá jako múzu, která by se měla podvolit jeho pokynům a obohatit jeho život (namísto toho, aby žila ten svůj), je společně s nevěrou hlavním důvodem, proč chce Nicole vztah ukončit.
Příležitost převzít kontrolu, proměnit se z režírované v tu, která režíruje, Nicole získává právě díky rozvodu. Sama jej iniciuje a po většinu filmu je krok před manželem, kterému i s ohledem na jejich osmiletého syna Henryho nezbývá než se přizpůsobit její strategii. Mocenská dynamika se ovšem zásadně promění poté, co do hry vstoupí právníci, kteří mají s inscenováním emotivních představení možná ještě více zkušeností než oba manželé.
Lepší hrdinové
Nicole a Charlie jsou sice postavy komplikované, ale zároveň sympatické, stabilní a emocionálně vyzrálé, kterým záleží na druhých. Mezi ostatní intelektuální, umělecky založené, ale taky sebestředné a lehce sociopatické hrdiny z Baumbachových filmů tudíž úplně nezapadají. Zároveň však mají více stinných stránek, než naznačují úvodní monology, v nichž každý z partnerů popisuje, co má na tom druhém rád.
Teprve po výčtu pozitivních vlastností Charlieho a Nicole, ilustrovaném konejšivými záběry z rodinného života, vychází najevo, že své komplimenty četli během návštěvy mediátora a jsou již v procesu odloučení. Zatím se oba snaží situaci řešit po dobrém a bez právníků. Pozitivní úvod Baumbachovi později slouží jako kontrastní podloží pro názorové přestřelky, během nichž se výčitky a obvinění zakládají právě na tom, co na sobě partneři dřív obdivovali.
Slova, jimiž jeden druhého označují, jsou s přibývajícími minutami stále méně lichotivá. Snahu o klidnou domluvu nahrazuje čím dál zákeřnější boj o opatrovnictví. Přesto tu nejde o projevy krutosti a citové zakrnělosti, vlastní dřívějším Baumbachovým hrdinům. Jakkoli vyhrocené je jejich chování, chápeme, z jakých příčin vychází. Fakt, že znepříjemňují život sobě i člověku, kterého ještě nedávno milovali, má své zřetelné opodstatnění, což jej činí o to bolestivějším.
Divadlo u soudu
Mezitím se proměňuje i prostředí, v němž jsou dialogy vedeny. Útulné prosvětlené byty plné předmětů, k nimž se zřejmě váže množství společných vzpomínek, postupně nahrazují strohé kanceláře právníků, odosobněné hotelové pokoje a místnosti bez oken. Prostor, ve kterém hrdinové řeší, kdo a jak často bude mít syna v péči, je stále nepřátelštější a podobně omezený jako vyhlídka na smírné řešení.
Mění se také styl, jakým jsou herci zabírání. Pohotové snímání z ruky nahrazuje kameraman Robbie Ryan ve vhodně volených momentech záběry z většího odstupu. Nejde jen o vyjádření prohlubujícího se odcizení partnerů, ale také o doklad jejich ztráty kontroly nad vlastními životy. Poté, co otevřenou komunikaci nahradí taktizování a do sporu vstoupí právníci, stávají se Nicole a Charlie mlčenlivými pozorovateli souboje, který za ně vedou jiní. U soudu zůstávají po většinu času tiše sedět v pozadí, zatímco se dva cizí lidé, účtující si astronomické sumy za vyšťourávání dehonestujících informací, přou, kdo je horší rodič.
Podstatu problému – tedy to, co jeden k druhému cítí – za ně ale právníci nevyřeší. Manželská historie naopak ukazuje rozvodové řízení jako dlouhý, nákladný a únavný proces, který nemůže mít jednoznačného vítěze. Ve skutečnosti jen odvádí pozornost k technickým a formálním náležitostem. Přímé konfrontaci s city se hrdinové dlouho vyhýbají. A nakonec tu nejde ani tak o blaho dítěte jako o pokoření partnera.
Namísto toho, aby žili své životy, setrvávají Henry a jeho rodiče ve světě předstírání. Nicole se na soud připravuje jako na další ze svých filmových nebo divadelních rolí. Podobně se Charlie během návštěvy sociální pracovnice tak urputně snaží naplnit představu dobrého otce, až jej to ve scéně, která je stejně mrazivá jako komická, málem stojí život. Kvůli neschopnosti domluvy se stali aktéry divadla v systému, který je nutí ztvárňovat zcela odlišné role, než jaké jsou jim vlastní.
Neviditelný muž
Odstup od vlastního chování při ztvárňování různých rolí manželům zároveň slouží jako trenažér pro přestavbu jejich životů a přijetí pozměněných rodinných konstelací. Nicole nehodlá dál žít jenom proto, aby naplňovala Charlieho představy, dodávala mu sílu a inspirovala jej v jeho tvorbě. Nechce už být neviditelnou ženou. Charlie se na druhé straně smiřuje se svým klesajícím významem v životě manželky a syna, pro které už není někým jistým a vždy přítomným. Je to naopak on, kdo přestává být vidět, jak vtipně vyjadřuje i jeho halloweenský kostým Neviditelného muže.
Záběr Charlieho převlečeného za protagonistu slavného hororu v prázdném pokoji je jedním z mála momentů, kdy Baumbach nechává promlouvat jen obraz. Základním stavebním prvkem jeho filmu jsou i tentokrát dialogy. Zásluhou hereckých výkonů Adama Drivera a Scarlett Johansson, stejně přesných jako střihy z jednoho mluvčího na druhého, ale film není mluveným slovem přetížený. Dialogové scény jsou velmi živé a jejich charakter zároveň odráží proměnu vztahu.
Dlouho potlačovaná zášť nejnápadněji vyvře na povrch během inscenačně a herecky bravurní, ale zároveň zdrcující hádky. Jde o vrcholnou filmovou ukázku toho, že pokud chcete někoho hluboce ranit, nejdřív jej musíte stejně hluboce milovat. Jinak se před vámi citově neobnaží natolik, abyste mu mohli opravdu ublížit jen tím, co řeknete. Dokladem Baumbachova scenáristického talentu budiž fakt, že za vší zlobou a ukřivděností během vzájemného překřikování stále vnímáme porozumění, soucit a obrovské zoufalství z nemožnosti navrátit k životu to, co bývalo zdrojem lásky a radosti.
Screwball melodrama
Přestože je Manželská historie pro své téma a epizodickou strukturu srovnávána s Bergmanovými Scénami z manželského života, Baumbach nevychází z tradice evropských artových dramat a neusiluje o maximální psychologický realismus. Ve své novince stejně jako v dosavadní filmografii především přepracovává klasické hollywoodské žánry. Tempo a struktura vyprávění se pak neproměňují nahodile, ale jsou uzpůsobovány emocionálním pohnutkám postav.
Manželskou historii můžeme popsat jako civilněji pojaté melodrama s prvky tzv. remarriage a screwball komedií, založených na promyšleném pohybu herců prostorem a prudkých slovních výměnách. Citlivě odpozorovaná, spontánně působící interakce dvou lidí, kteří po dlouhé době přestávají tvořit něco jednotného, ale ještě se nenaučili existovat odděleně, je vsazená do formy vymezené určitými žánrovými pravidly. Výsledný tvar tak přes mnohokrát zpracovaný námět nebudí dojem něčeho odvozeného.
Stejně zavádějící je komparace Manželské historie s pětioscarovým dojákem Kramerová versus Kramer z roku 1979. Baumbachův film k němu nepřímo odkazuje replikou o konceptu dobrého otce, k jehož rozšíření přispěla postava pečujícího otce v podání Dustina Hoffmana, který synovi věnuje víc pozornosti a lásky než jeho matka, již ztvárnila Meryl Streep.
Perspektivy obou manželů
Manželská historie nabízí korektiv tohoto jednostranného pohledu a nezvýhodňuje ani jednoho z rodičů. Charlie a Nicole si mezi sebou vyprávěcí hledisko štafetově předávají a mezi situacemi, v nichž se ocitají, lze vysledovat řadu paralel. Zažíváme-li různorodější situace s Charliem, pak kvůli tomu, že skrze jeho zkušenost můžeme intenzivněji zakoušet pocit lítosti, ztráty a vytrácení se z něčího života, o jehož předání jde Baumbachovi především. Pokud se vaše sympatie v závěru přikloní k jednomu či druhému z manželů, bude to spíš v důsledku vaší osobní životní zkušenosti než proto, že by film někomu nadržoval.
Baumbach také více zohledňuje kontext podobných rozepří – upozorňuje na neférové nastavení systému, který odměňuje agresivnější styl vyjednávání, měří přísnějším metrem ženám a namísto pravdy oceňuje přesvědčivější argumentaci. I díky širším souvislostem v každém okamžiku dobře rozumíme postavám a tomu, co prožívají, což z Manželské historie činí jeden z nejpřístupnějších a nejsilnějších filmů Noaha Baumbacha. Ten jako režisér a scenárista zároveň není natolik opatrný a „divácký“, aby nám v závěru nabídl jednoduchou útěchu a úlevu. Pouze volbou prostředí a velikostí záběru, jejichž kombinace postavám znovu dává volnost, decentně naznačí, že některé možnosti se nám otevřou, až když přijmeme, že se něco nenávratně uzavřelo.
Autor je filmový publicista.