Nejlepší filmy roku 2019

Nejpovedenější hrané i dokumentární snímky roku pro nás tentokrát vybírali filmoví publicisté i samotní tvůrci.

Kamil Fila (filmový publicista)

Tříhodinový mexický film-román Naše doba Carlose Reygadase je o rozkladu vztahu bývalého velkoměstského volnomyšlenkářského páru, který nyní na venkovském ranči pěstuje býky. Režisér tu hraje hlavní roli a jeho žena-střihačka manželku. Výsledek je intimní, sebemrskačský, krutý, ale zároveň inteligentní a krásný, spontánní i promyšlený. Nikdo na světě nedělá podobné filmy jako Reygadas, novodobý klasik mísící otevřenou sexualitu a hlubokou mystickou spiritualitu. Film má nádhernou kameru, uhrančivý zvuk a nezapomenutelné scény, jako je smrtící útok býka na nebohou tažnou mulu. Dílo chvílemi působí jako přírodopisný dokument, chvílemi jako román v dopisech a esemeskách, potom skoro porno, pak zase jako zasmušilá poéma. Reygadas dokáže obsáhnout filmem celý vesmír.

Parazit od Pon Džun-ha je černá komedie se sociální tematikou. Jak moc vykořisťují bohatí chudé a jak moc dovedou chudí vysávat ty bohaté, je tu odvyprávěno doslova na půdorysu a bokorysu luxusní vily. Je to zběsilý, a přitom řemeslně skvěle vyvedený mix žánrů s výborným akčním načasováním, dvěma překvapivými zvraty a dvěma nečekanými konci. Parazit je scenáristický majstrštyk s pár brutálními scénami, ale většinou se publikum směje a fandí zrovna tomu, kdo tahá pilku. Navíc je plný sytých barev i herectví, ostrých obrazových kontur, a vtipně pracuje s hudbou. Favorit Oscarů za nejlepší neanglicky mluvený film. Pon Džuh-ho léta točí podobně dobré snímky (Vzpomínky na vraždu, Mutant, Matka), ale teď z něj konečně může být mezinárodní komerční hvězda; už není jen hitmaker doma v Koreji a divný umělec pro zbytek světa.

Skoro tříhodinové rodinné drama Sbohem, synu režiséra Wanga Siao-šuaje je o rodičích, jimž tragicky zemře syn, a oni pod stejným jménem vychovávají syna náhradního-adoptivního, jenž jim ale za výchovu není vděčný. Nelineárně vyprávěný snímek obsáhne zhruba třicet let událostí, ale spoustu momentů vůbec nevysvětluje a nechává je otevřené víceznačné interpretaci. Fascinujícím způsobem pracuje s časem, rytmem, dávkováním informací, a přese všechen zdánlivý chaos nabízí harmonii, smíření a velké dojetí. Mimo jiné jsou tu vidět obrovské politické a ekonomické změny, které zasáhly Čínu během vlastně velmi krátkého historického období. Film je natolik inteligentně kritický, že jej není možné zakázat. A je také triumfem z hlediska vedení herců, jejich maskování a digitálních triků, které přinášejí nejrealističtější efekt stárnutí, jaký snad kdy byl k vidění.

Nejlepší Hollywood: Tenkrát v Hollywoodu (Quentin Tarantino) a Slunovrat (Ari Aster) Nejlepší české filmy: Karel, já a ty (Bohdan Karásek), Sólo (Artemio Benki), Dálava (Martin Mareček), Staříci (Martin Dušek, Ondřej Provazník)

Jiří Havlíček (spoluautor krátkého filmu Rekonstrukce, nominovaného na letošní Evropské filmové ceny)

Francouzský film Synonyma od začátku ovládá nahé mužské tělo hlavní postavy. Znepokojivý a částečně autobiografický příběh izraelského režiséra Nadava Lapida sledujeme často z nezvyklých úhlů. Kromě nepředvídatelné kamery je největším překvapením tanečník Tom Mercier. Jeho herecký výkon je místy neuvěřitelně naléhavý, a přitom civilně bezprostřední.

Čínský film Poslední večery na Zemi – natočený loni, ale v českých kinech uvedený až letos – se proslavil závěrečným téměř hodinovým nepřerušeným záběrem. Formální experiment ale nevyznívá jako samoúčelná exhibice, vyvolává snovou závrať. Když se kamera po zhruba třiceti minutách nepřerušeného natáčení jen těsně vyhne splašenému koni, dostaví se pocit uvolňujícího probuzení. Zcizovací efekt, který dokáže pohltit.

Kanadský umělec a režisér Jon Rafman na letošním bienále v Benátkách prezentoval devadesátiminutovou noční můru s názvem Dream Journal, která vznikala od roku 2016 až do letoška. Halucinatorní animaci plnou zmutovaných 3D avatarů doprovází hypnotický soundtrack, o který se postaral James Ferraro a Oneohtrix Point Never. Křečovitě se pohybující postavy ve snímku vzájemně komunikují pomocí perverzních gest a jednoduchých vět nebo vzdechů. Celé to připomíná Alenku v říši divů, kterou vypráví zfetovaný William S. Burroughs a nadržený Markýz de Sade.

Čestmír Kopecký (filmový producent)

Jako by nad českým filmem stále ještě viselo prokletí anketní studie brněnských vědců. Výsledky jejich normativního tažení českému filmu nijak neprospěly, zato stále škodí. Jimi prosazovaná představa, že český film má být především evropský, nadále dusí grantovou politiku. Film však má být výtryskem kreativity a pravdivým zobrazením skutečnosti. Musí vzrušovat a především být osobním sdělením tvůrců, nikoliv jejich kalkulací. Ocelová koule podmínek a zadání na noze žadatelů o grant vede k nemístné vstřícnosti a autocenzuře. Kolektivní rozhodování Rady Státního fondu kinematografie bez osobní odpovědnosti nevede k ničemu dobrému. V nejlepším vítězí alibismus. Problém je pak především v tom, co nevznikne.

Protože žiju střídavě v Krušných horách a v Českém ráji, užívám si především skvěle rekonstruované kino v Jičíně, krásné a s bezvadným obrazem a zvukem.

Z českých filmů nejvíc oceňuju povídkový film Problémy prvního světa a z něho povídku Jakuba Felcmana Konzultace poslední den zkouškového období – se skvělými Janem Kačenou a Tomášem Palatým v hlavních rolích.

A nakonec k filmu rty Hárd. Režisér Marty Pohl alias Řezník nedostal na svůj debut Prokopat se ven podporu Fondu. A tak natočil film bez peněz, podle svého scénáře. Podobně jako u jiných filmů se raduji především z toho, jak na to asi budou reagovat ti, kdo vědí, jak má film vypadat. Fotografie vyprodané Scaly plné radostných obličejů a neustále přidávané projekce všude, kde se film hraje, jsou příslibem, že ti kteří jsou nyní odpovědní za stav českého filmu, otráveně odejdou, a na jejich místa nastoupí lidé ochotní podpořit ambice na zázraky. Nejsem kritický k instituci Fondu kinematografie, ale k výsledkům Rady, která rozhoduje o podpoře konkrétních filmů.

Petra Chaloupková (filmová publicistka)

Vrchol letošní artové produkce, který fascinuje jako dokonalé splynutí obsahu a formy, je pro mě Portrét dívky v plamenech. Mnohovrstevnatý příběh jednoho obrazu a dvou žen se vyjadřuje k nejintimnějším prožitkům lidské duše a zároveň kriticky dekonstruuje submisivní a objektivizační postavení žen v dějinách umění i ve společnosti. Komplexnost tohoto filmu nelze obsáhnout žánrovými soudy ani přívlastky queer nebo feministický; zároveň se ale nadčasový a kvalitní snímek napsaný, natočený a zahraný v čistě ženském ansámblu stále považuje za zázračné zjevení. Tím je pro mě spíš uhrančivý výkon Adèle Haenel, jejíž pohled má sílu stát se pointou celého filmu.

Snad první český film, který si z generace mileniálů nedělá jen hloupou legraci (a ani nenaříká, jak se nám ta dnešní mládež zkazila), je Karel, já a ty. Nevyčítá nám, že jsme nezvonili klíči, že nedokážeme spořit nebo že místo kontaktu s okolím preferujeme nedělní avokádové tousty. Bohdan Karásek naopak v nuzných podmínkách natočil melancholickou konverzační komedii, která množstvím spotřebovaného vína, roztahanými rozhovory a bezprostředním „kamarádským“ herectvím s lehkostí a sebeironií výstižně zachycuje strachy z vkročení do zodpovědného světa. Po dlouhé době jsem zpoza plátna necítila bodrého moralizátora mudrujícího nad stavem věcí, ale přemýšlejícího pozorovatele.

Jako další výjimka v domácím kontextu, která na jihlavském festivalu neprávem zapadla, překvapila dokumentární esej FREM slovenské režisérky Viery Čákanyové, která se pokusila uchopit přírodu jinak než jako něco odvozeného od člověka. Meditativní záběry pukajícího ledu Antarktidy a kamera nelidské perspektivy zaručují netradiční divácký zážitek, obohacený o naléhavý komentář ke klimatické krizi a nutnosti konce antropocentrického myšlení.

Kateřina Vrbová (střihačka dokumentu Once Upon a Time in Venezuela vybraného do soutěže pro letošní ročník festivalu Sundance)

Z letošních hraných filmů bych vyzdvihla severské drama Bílý, bílý den Hlynura Pálmasona – do mlhy ponořený a melancholií prosáklý snímek tvořený nekonečně dlouhými záběry, ze kterých se pozvolna vynořují tíživé otázky. Film se obejde bez velkého množství dialogů, zobrazuje vnitřní svět plný bolesti, kterou nelze ničím přebít, ani odpojením se od sebe samého. Kromě vynikajícího hereckého výkonu Ingvara Sigurðssona oceňuji sevřený, minimalistický způsob vyprávění o niternosti lidského bytí.

Ze zahraničních dokumentů mě zaujal rumunský film Acasă – My Home od Radu Ciorniciuca a venezuelský snímek Once Upon a Time in Venezuela od Anabel Rodriguez.  Oba dva filmy jsou silnou výpovědí o ztrátě vlastní identity. V Acase sledujeme rodinu, která žije v chatrči uprostřed divočiny bukurešťské Delty Văcărești (jedné z největších městských přírodních rezervací na světě), ale má se nuceně vystěhovat do města. Film vypráví o ztracené svobodě a silné nechuti stát se součástí společnosti. Druhý dokument od venezuelské režisérky je silnou osobní výpovědí o nevratných důsledcích chávistické vlády v její rodné zemi. Jde o záznam několika let života vesnice uprostřed jezera Maracaibo, která po marném boji postupně zaniká v bažinách. Snímek plný korupce, hniloby a zmaru, ale i poetické atmosféry vyprávějí dvě ženské postavy s odlišnými politickými názory.

Z českých filmů mě zaujal dokument Rekonstrukce okupace režiséra Jana Šikla. Je o jedinečné síle nalezených kotoučů profesionálních i amatérských filmových materiálů z okupace v roce 1968. Vypovídají v něm lidé, kteří se po padesáti letech na filmových pásech rozpoznali, a vzniká tak dialog mezi dramatickou situací na archivním filmovém materiálu a jejich emotivním zážitkem vyprávěným desítky let poté. Jedinečný snímek o ztrátě všech iluzí, prohře, osudovém okamžiku a mezníku v životech protagonistů i každého z nás.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies