Nejlepší hudba roku 2019

Chcete dohnat vše, co vám letos v hudbě uniklo? Přinášíme vám zřejmě nejkomplexnější seznam hudebních zážitků uplynulého roku.

Foto Laganjart, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

Karel Veselý (hudební publicista, spisovatel)

Nejlepší pocit na světě je, když muzika posluchače teleportuje do úplně jiného místa a času. S albem Triad od vietnamsko-čínského rappera jménem Triad God jsem se na jaře přesunul do neonové megapole ponořené v smogu a dešti. Digitální dystopií bloumají miliony ztracených duší, mezi nimiž je ale i jeden muž, který prozřel a přišel nám zvěstovat pravdu – nebo jen to, že žádná není. Možná je to Šanghaj, Peking nebo jižní Londýn, kde Triad God údajně poslední roky žije. Nakonec je to vlastně jedno, všechna velká města už vypadají stejně a i mix mandarínštiny a angličtiny, kterou si Triad God cosi mumlá do beztížných Palmistryho podkladů, je puncem globalizované hypernormalizace. Hudba z reality Blade Runnera nebo Neuromancera, gangsta rap optikou akceleracionismu, pohlednice ze surreálného podsvětí, k jejíž mystice neexistuje překladový slovník. V tomhle fantaskním světě se dají zažít neskutečné věci.

Mary C (Radio Wave)

Letos jsem se zkoušela zklidňovat, a tak jsem se snažila najít si víc času na „fanouškovský“ poslech hudby. Vracela jsem se s nadšením k tvorbě rapperek Tierry Whack, Leikeli 47, Rapsody, Noname nebo MoorMother nebo čínské producentky 33EMYBW, konkrétně jejího posledního projektu Anthropods, a íránské producentky, zpěvačky a houslistky SADAF a jejího nového alba History of Heat. Obě alba jsou výjimečná nejen po estetické stránce, ale i zajímavým konceptem, který je v pozadí.

Hodně se mi líbí hudba a celkový umělecký projev britské zpěvačky Glorie, kterou jsem nakonec měla to štěstí pozvat na naši akci Trigger. Společně s koncertem SADAF v Punctu to byly jedny z nejvýraznějších zážitků letošního roku. S radostí jsem také sledovala vývoj tvorby hudebnic Mudaki, Margo, Metastavy, Ai Fen nebo Evil Medvěd.

Vojta Vojkovský (Voodoo808, Hypno808, Space Love)

Singl, co mě tenhle rok nejvíc zaujal, je Ulica od čtyřky Yaya Rebel, Shimmi, Pridenyyy, Frayer Flexking s produkcí od Millyho. Track je nedoceněnej next level, a koho baví rap, ten by si měl dát celou věc i s klipem. Každej z těch interpretů má před sebou dlouhou rapovou kariéru a o všech z nich bude ještě slyšet. Třeba na mým upcoming singlu Mladá krev, kam jsem všechny čtyři přizval na feat. Albem roku 2019 je deska 1000 od Toxxxe, na kterým mám tři beats a feat. Celá věc má super atmo, ať už po rapový stránce nebo i díky tomu, že na něj Hugo nevybral jedinej blbej beat. Všechny tracky zní dobře v autě a poslechnout by to měl každej, kdo má rád rap, i lidi, co nemaj auto. Za pár let každý z tisícovky vydanejch CD získá na hodnotě, takže bych to doporučil všem i jako plán B do budoucna místo důchodu.

Ondřej Lasák (Genot Centre)

V letošním roce jsem i přes lehkou přesycenost zvukem slyšel věci, které budu (v pozitivním slova smyslu) ještě dlouho zpracovávat. Kelela na ambientním mixu Aquaphoria opět dokázala, že si během několika tónů dokáže naprosto samozřejmě přivlastnit jakýkoli podklad. Releasy Ain, Bath Consolidated, Beth Sawlts, Fausto Mercier, galen tipton, hmurd, Koeosaeme, Loraine James, Loft, MSYLMA, Oli XL, Our.vtrngs dechberoucím způsobem smetli hranice mezi klubovou hudbou, čirou abstrakcí a digitálním sound designem. 9t Antiope, Cameron Shafii, City & i.o, Keru Not Ever, Tavishi, ymaZurkas Tepla zase dokázali, že i v extrémně vyčpělé a patosem prosáklé scéně epického ambientu lze stále být zvukově radikální a přitom dojímat. Absolutním vrcholem pro mě ale bylo album Puck amerického konceptuálního skladatele Seana McCanna. Éterické chóry, nesouvisející zvukové útržky posbírané od hudebních kolegů a poslepované živé nahrávky komorního orchestru McCann kombinuje s nadlidskou precizností do výpravných kompozicí, aby v mixu všechnu tu vypiplanou nádheru dal na stejnou úroveň jako vlastní – ve vaně nahrané – broukání či náhodné groteskní výkřiky. Manifest rovnostářství, audiofilský deep listening trip a zároveň jedno z nejdojemnějších alb roku. Z domácích nahrávek jsem se nejčastěji vracel k Tomáši Niesnerovi, Wabi Experience, nula.cc, Izanaszovi a trackům od Trauma3C 273. Naživo mě nejvíce vzali Mango Object & Střed Světa, Lightning Glove, Kult Masek, šumařˇˇˇObelisk of Light.

Barbora Polcerová (Enchanted Lands)

O ambientu se toho hlavně loni namluvilo spoustu, letos bych proto ráda zmínila dvě nahrávky, které dobře dokazují, že tento virální žánr ještě není vyčerpaný, a dobře reprezentují dva velmi odlišné přístupy k hudební produkci. Kazetu Jurassic Period Dishwasher seattleského projektu Bug bus piano jsem letos před spaním poslouchala tolikrát, že se páska přetrhla. Třináct minimalistických zastřených smyček vzniklo údajně převážně improvizací s kazetami a aranžováním v Audacity, sem tam se vynoří taky mluvené slovo a sentimentální piano v nejlepší tradici mého dalšího oblíbence, rovněž tragicky obskurního, I am just a Pupil. Disintegration Loops pro online podivíny.

Zatímco Bug bus piano bych popsala jako skrz naskrz zasněné pokojíkové lo-fi, přístup kalifornského zvukového umělce Matthewa Sullivana je ve srovnání s ním až akademicky precizní. Album Matthew, vydané na labelu Recital vynikajícího skladatele Seana McCanna, mě dostalo vytříbeným sound designem, vrstvícím terénní nahrávky londýnských hospod či zpěvu japonského ptactva, a nejnádhernějším pětisekundovým chorálem, který chci poslouchat do konce života. Sullivanovi se navíc povedlo něco pro mě do té doby neslýchaného – použít to největší ambientní klišé, sampl kostelních zvonů, takovým způsobem, že mi to ani nerve uši.

Jurassic Period Dishwasher by Bug bus piano

Jiří Špičák (hudební publicista)

Nečekal jsem, že ta nejfuturističtější hudba roku vznikne na skotském ostrově Skye, nahraje ji dvacetiletá hráčka na dudy a bude znít jako rachot temné bouřky pročesávaný barokními záblesky světla. Ale je to tak. Budoucnost je v komunitách, ve spolupráci, v sepjetí s místem, které nás ukotvuje v těžkých časech, a Brìghde Chaimbeul na debutové desce The Reeling tohle všechno má. Tradiční skotské a bulharské lidové melodie najednou neznějí archaicky, ale ukazují nám cestu kupředu, k intenzivním emocím, které vznikají ze sdílení a společného prožívání. Starost o svoji komunitu tematizuje na albu 2020 i Richard Dawson, Richard Skelton zase na albu Border Ballads zhudebňuje temnotu prýštící z krajiny na pomezí Anglie a Skotska, a ačkoli všechny tyhle desky znějí úplně jinak, východiska mají podobná. Opravdová radost z hudby je možná jenom tehdy, když je napájená solidaritou a péčí.

Noemi Purkrábková (BCAA System)

Letos mě hodně pohladily menší releasy z Francie. Migu vydal hned dvě EP se svými nádhernými vokály, Path to ExileDismantled, a Tristanovi vyšlo silné debutové EP Chyo (Rest Now!). Mezi jedno z mých nejoblíbenějších alb patřila Confusía od KABLAM, kde se mísí agresivní beaty se seversky skřítkovskými zpívánkami. A podzimní melancholii mi dotvářelo mrazivé Trinity od Eartheater nebo No World As Good As Mine od londýnského producenta Kai Whistona.

Zároveň bych chtěla vyzdvihnout projekty, které skrze hudbu přemýšlely i o (ne)lidských problémech. Sem patří určitě aktivity pařížského high healu, environmentálně angažovaná kompilace Post Carbon (SOfT), skvělé debutové album Oskerushe (Bio Future Laboratory) od eva01 nebo čerstvý release Digidestined: The Taste of Enthropy od Comastasis (THRDEYEVSN) spekulující v rozbitých ozvěnách o živoucnosti digitálních entit.

Na domácí scéně nechci vyjmenovávat, dlouhodobě totiž stojí za pozornost úplně všechny aktivity Genot Centre, Unizone, Wrong, Gin&Platonic, SOfT, KSK, Punctum nebo ZVUK.

Path to Exile by migu

Miloš Hroch (hudební publicista)

Potvrdilo se mi, že se vyplatí sledovat kruhy kolem stockholmského zvukového studia Elektronmusikstudion (EMS), které si nenápadně buduje výsadní postavení na poli inovací v hudbě. Z EMS, které bylo založeno v šedesátých letech a důraz na futurismus si drží dodnes, letos vzešly tři výrazné desky a provázely mě celý rok. Zažíval jsem závratě při poslechu varhanních a kytarových dronů Ellen Arkbro na minimalistickém, až soundartovém albu Chords, kde zkoumala vztah mezi zvukem a prostorem. S Karlem Veselým jsme dopsali knihu o smutku a úzkostech v popu při poslechu Sacrificial Code od americké skladatelky Kali Malone. Její album se poslouchá jako drone metal od kapely Earth a Malone s varhany pracuje o něco „punkovějším“ způsobem, jelikož zásadně nahrává v menších místnostech, aby nástroj vytrhla ze sakrálního kontextu a vyhnula se chrámové ozvěně. Oproti tomu italská skladatelka Caterina Barbieri s modulárními syntezátory a mutacemi varhan vytvořila na albu Ecstatic Computation zdeformované EDM. Jak předvedla v rozdílných náladách na letošních festivalech Creepy Teepee a Lunchmeat, dá se na něj tancovat. Všechny desky pak mají společné jedno: nutí nás pozorně poslouchat.

https://www.advojka.cz/archiv/2019/20/kam-nas-zvuk-zavede

MARTYYNA (KSK, Blazing Bullets)

Těžko vybrat album roku, většinou mám na každém oblíbenou nějakou skladbu, ke které se ráda vracím. Určitě mi v paměti uvízlo EP Imní od Lachrina, které si nikdy nedovolím utnout v půlce. Míchá elektronickou, orchestrální a chorálovou hudbu, doprovázenou hutnými basy. Kontrast melodií, nálad a emocí je mi osobně blízký. Na domácí scéně bych vzdala hold kompilaci Post Carbon od brněnského kolektivu SOfT, která (podle názvu) volá po konci závislosti na fosilních palivech a jejíž výtěžek přímo podporuje hnutí Limity jsme my. Další oblíbené kompilace jsou Darkcore Scale od Unizone a čerstvě vydané BCAA System – No​~​one Is an Island. Potěšily mě koncerty Prison Religion na Creepy Teepee a v Bike Jesus a určitě nezapomenu na set Total Freedom na letošním PAFu.

Václav Adam (Letmo, Radio 1)

Workaround od Beatrice Dillon vyjde oficiálně až příští rok, ale spojené ho budu mít s letoškem, nejen kvůli jejímu vystoupení na Alternativě. Nesmírně elegantní a zároveň hravá nahrávka působí jako do hudby převedená architektonická srážka kubismu, klasicismu a vzdušného, zatím neexistujícího futurismu. Najdete u ní rytmické ozvěny glitchového minimalu SND, africké hudby i Muslimgauze nebo abstrakci jazzu, jak ho předvádí Laurel Halo a Eli Keszler.

Junior Brother a Pull the Right Rope bych letos neobjevil, nebýt kolegy Jiřího Špičáka. Dlouho jsem neslyšel zásadnějšího písničkáře. Má dar fascinovat, hodně růst a pak dlouho neomrzet, když člověk překoná možné počáteční rozpaky, třeba z jeho mečivého hlasu. Tam vidím i jednu z paralel s Joannou Newsom, tentokrát ale v kontextu irského folku.

Veronika Ruppert (Radio Wave)

Nejkrásnější a nejnovější popová věc je pro mě za letošní rok Magdalene od FKA Twigs. Texty, zpěv, zvuk, produkce, ale stejně jako u předchozích M3LL155X (2015) a LP1 (2014) i vizuální a pohybová stránka. FKA Twigs je pro mě na úplně jiné úrovni než všichni ostatní. Tím, jak je inovativní a geniální v hudbě, v pohybu i vizuálu, se dá srovnávat možná s Kate Bush. Třeba Rosalía bere tradici a trendy, perfektně je chápe, dovede si je přivlastnit a udělat skvělý současný produkt. FKA Twigs je ale ještě o krok dál, taky přesně ví a cítí, co se děje, ale nevyrábí produkt, ona opravdu tvoří něco nového. Co se týče nové elektronické hudby, letos mě potěšily tituly ruského labelu Hyperboloid. Hudba od Raumskaya, Summer of Haze nebo Anstrel.

Lumír Nykl (Red for Colourblind, Blazing Bullets)

Posuzování umělecké práce podle archaického dělení na mistra či mistryně a jejich následovníky či následovnice bylo vždy problematické ve všech oborech, ovšem na současné trapové scéně jsou mnohé přežité vzorce chování překvapivě respektované samotnými tvůrci a tvůrkyněmi. Výstižným příkladem je vyjádření rappera 21 Savage, který prohlásil, že většina úspěšných mladých lidí v rapovém průmyslu by měla platit „tantiémy“ dvojici Young Thug a Future. Young Thug na desce So Much Fun pozval velkou část hvězdných jmen od Lil Uzi Vert až po Juice WRLD. Ten na začátku prosince v pouhých jednadvaceti letech zemřel na zástavu srdce během policejního zátahu na jeho letadlo, v němž se nakonec našly zbraně a drogy. Někteří internetoví komentátoři upozorňovali na to, že tolik nedávných náhlých úmrtí spojených mimo jiné s tzv. léky na předpis způsobuje vpravdě toxická kultura trapového lifestylu a textů, které je oslavují. Juice WRLD vydal loni společnou desku s Future, a tak byl i tento „učitel“ obviňován z neblahého vlivu kvůli oslavování životního stylu, o kterém ovšem podle svých vlastních slov spíš vypráví, než že by jej ve svých 36 letech stále žil. Ovšem i to ukazuje na vliv, který původem atlantská trapová star Future má. Způsob, jakým na svých letošních releasech dokáže v mžiku přecházet z mumble rapové záplavy slov do průzračně čistých popových melodií, je – chtělo by se říct – nenapodobitelný, připočteme-li k dobru navíc ještě dílem soustředěnou a dílem intuitivní práci s halucinogenními účinky beatů, které podporuje různými hlasovými efekty a deformacemi. Ozvěny jeho charakteristického hlasového projevu, který připomíná kloktání kodeinového sirupu míchaného s léky na předpis, je nepochybně možné zaslechnout v převládajícím procentu současné trapové produkce. Důkazem je jak znovuvydání jeho šest let starého mixtapu Monster, tak jeho letošní nedostatečně oceněné LP The Wizrd nebo poslední vydané sladkobolné EP Save Me.

Judita Císařová (Špína)

Rok 2019 byl krásný, ale já jsem především posluchač, co se rád zacyklí a omílá poslech věcí dokola. Symbolem letošního roku pro mě tak určitě bude debutová nahrávka palestinského nezávislého rappera Shabjdeeda. Jeho album Sindibad El Ward přišlo v ten pravý čas, uprostřed roku, mohla jsem přestat donekonečna koukat na jeho loňský palestinský Boiler Room a dopřávat si takřka na repeat jeho uhrančivou flow v kombinaci s mnohovrstevnatými beaty tvořenými jeho kámošem a labelovým kolegou Al Natherem. Temný humor, trapem inspirovaná a dost často až nečekané chytlavá produkce, to vše mi přináší naprostou radost. Vydavatelství BLTNM, kterou kromě Shabjdeeda a Al Nathera tvoří ještě vizuální umělec a zvukový inženýr Shabmouri, pomalu ale jistě svým vlivem přetéká za hranice a zároveň pomáhá spojovat lokální komunitu a táhne další mladé tvůrce. Sindibad El Ward je zároveň deskou, kterou jsem si bezesporu letos pouštěla nejčastěji. Nešlo se toho nabažit. Podobně jako skladby Tip Toe 3 od Riff Raffa s Chief Keefem, tenhle hit mě slušně dlouho držel v područí.

Kromě BLTNM a všeho, co z jejich dílničky vykouklo, mě živilo množství punkových desek, kapel i koncertů. Punková komunita je stále silná a inspirativní, což je pro mě v kalupu turbulentních proměn světa důležité. A je jedno, jestli v rámci ní vzniká jen kytarová hudba nebo cokoli žánrově rozmanitého, se silným osobním i politickým poselstvím. Což se týká i čerstvých slovenských objevů, rapperů Edova SynaFvck_Kvlta, kteří přicházejí právě z punkového prostředí.

Poslední shout out posílám své oblíbené australské experimentální písničkářce Carle Dal Forno. Její třetí deska Look Up Sharp tak trochu nenápadně probublala kolem, ale čím víc jsem se k ní vracela, tím víc mě utvrzovala v tom, jak moc je geniální.

SINDIBAD EL WARD – سندباد الورد by Shabjdeed

Jonáš Kucharský (HisVoice, atlantik, Pris)

Stejně jako loni mi letos asi nejvíc uhranulo dění na ostrovní alternativní a experimentální scéně. Skvělé, zvukově i textově radikální desky, jako například debutová Harraga, vyšly na bristolském labelu Avon Terror Corps, s Jamesem Leylandem Kirbym aka The Caretaker jsem se propadl do poslední fáze rozkladu paměti, sledoval jsem vrabce a vrány spolu s Laurou Cannell, bořil jsem se do mechu a močálů s Meemo Comma a rozbrečel se u osobní stálice Richarda Dawsona.

Domácí a slovenská rapová scéna měla svůj snad nejlepší rok vůbec. Kromě jasných (a skvělých) desek Huga Toxxe a Kontrafaktu je tu čím dál tím víc mladý krve, props posílám mimo jiné Senseyovi, Edovu Synovi a Blakovi, ale těch jmen je fakt hodně.

wyme (DJ, xeno-)

Legendary Member od Thaiboy Digital patrí k mojim najobľúbenejším albumom roka 2019. Vždy sa teším, keď na YEAR0001 vyjde nejaký nový release. Obzvlášť keď sa jedná o „svätú štvoricu“ Yung Lean, ECCO2k, Bladee, Thaiboy Digital. Thaiboy si ma týmto albumom získal na plnej čiare. Nikdy som ho nebrala ako toho najobľúbenejšieho člena škandinávskej produkcie, ale po tom, ako vydal Legendary Member, je momentálne mojim favoritom. Ten release je next level. Ukazuje v ňom, že je fakt talentovaný a vie rapovať na rôzne spôsoby. Cítiť, že je oveľa technicky vyspelejší ako v predošlom albume, ktorý bol zas jeho emočným mementom. Je tu viac textu, viac nálad a je cítiť, že je na seba hrdý. Tak to má byť.

Grécke duo Ice Eyes, ktoré som spoznala vďaka môjmu obľúbenému labelu Seagrave v roku 2018, a tracky z tohto releasu sa často objavovali v mojich setoch. Čakala som, kedy príde od nich niečo nové, a ani som netušila, že by to mohlo byť rovno na labeli našich kamarátov z Genot Centre. Win-win situation. Páči sa mi ich organickosť a dynamika. Proste ten zvuk ti niečo pripomína, zároveň vieš, že je to súčasná produkcia. Majú veľmi jasný rukopis v spektre medzi post-digital-club a IDM. Album je taktiež obohatený o kvalitné remixy a vizuál releasu zodpovedá estetike jeho hudby. Veľmi úspešný počin.

Hybridná performance od Arcy bola plná prekvapení. Arcu som naživo zažila prvý krát v mojom živote, takže neviem porovnať, aké boli jej predstavenia v minulosti. Písalo sa však, že na Sónar 2019 si pripravila špeciálny debutový program. Áno, bolo to veľmi špeciálne. Uvádzalo sa, že koncert bude trvať dve hodiny. Najprv sme si mysleli, že je to tlačová chyba. Sama za seba môžem povedať, že nepreferujem live vystúpenia, ktoré trvajú viac než hodinu. Zvládnem aj viac samozrejme, ale poznám svoju dobu koncentrácie a taktiež súhlasím s frázou „v najlepšom treba prestať“. Ale toto bolo niečo iné. Vystúpenie malo naozaj dve hodiny (ak nie viac) a publikum si to absolutne nevšimlo, vďaka tomu, čo Arca stvárala na pódiu aj mimo neho. Bolo to spojenie koncertu, kabaretu, fikcie s biblickými motívmi, tancu, s presahmi v hudobných žánroch (od opery až po experimentálne kompozície). Malo to príbeh. Svoje outfity medzi jednotlivými celkami menila na pódiu, čiže sme boli súčasťou jej „backstageu“. Okrem hlavného pódia sa v dave nachádzali ešte dva menšie, ktoré aktívne využívala. Mala so sebou skupinu úžasných performerov a pracovala aj s nami – publikom. Chodila pomedzi nás, spievala nám, zatiaľ čo držala v ruke kameru otočenú na seba a tento obraz bol premietaný na veľkom screene. Bolo to veľmi emotívne, plné diverzity. Zimomriavky som mala po celý čas a sledovala som plná napätia, čo bude nasledovať. Niet pochýb, že sa o Arce vraví, že je jednou z najdôležitejších osobností súčasnej experimentálnej hudby. Zaslúžene.

Mojmír Měchura (Trauma, Wrong)

K tomu, co jsem letos poslouchal nejvíc, patří nádherná deska od V. Sinclair s názvem A Name, For Desire z berlínského labelu Total Black, špinavá rychta Nothing Lasts od DJe Speedsicka na BANK Records, ze stejného labelu ještě Retrograde Amnesia Sorena Roie. Další špína, tentokrát ještě zlejší od Never Worse, rituální zlo od Dionysian Rituals, fantastická deska od E-Saggila, EBM záruka Crystal Geometry a 1127 (aneb zmutovaní Autechre) s deskou Tqaseem Mqamat El Haram 2016–2019. Z českých nahrávek bych vyzdvihl EP Fictionkin od Evil Medvěd na labelu Red For Colourblind a suverénní country Dingo, které vyšlo na Stoned To Death.

Pak jsou tu věci, které vlastně nevím kam zařadit. Jestli mezi domácí, či zahraniční desky. Jedná se o českou produkci vycházející mimo ČR a alba zahraničních hudebníků vycházející na tuzemských labelech. Ono je to ale ve výsledku jedno, hlavní je, že to dokazuje fakt, že Česká republika dokáže držet krok s globální scénou. Rozhodně bych vypíchl Moral Discourse EP od Exhausted Modern, které letos vyšlo na labelu Veyl a je skvělé. Co se týče zahraničních umělců vydávajících u nás, tak nejvíc zářezů si tento rok připisuje Genot Centre, a to hlavně čtveřicí desek od Ice_Eyes, Fausto Mercier, Corporation Graffito a r hunter. Všechny jsou úplně top, a pokud se některá z nich neobjeví i v zahraničních žebříčcích nejlepších alb roku, tak je něco špatně se světem. Skladbou roku je pro mě Nothing Is Forgotten, Nothing is Forgiven od The Empire Line (ft. Merzbow). WTF roku je pro mě dvojice halloweenských alb od Prurient / Vatican Shadow, které vydal Amazon (ano, ten Amazon).

Nothing is Forgotten, Nothing is Forgiven by The Empire Line ft Merzbow

Tomáš Slunský (Gin&Platonic)

Kromě všech dobrých desek, nově objevených labelů a koncertních událostí mnou letos rezonuje zejména jedna špatná promotérská zkušenost. Začala dopoledním vyzvednutím hlavního vystupujícího na hotelu. Místo připraveného nadšeného umělce, se kterým jsem se před pár hodinami rozloučil u vchodu do hotelu, jsem na polozdemolovaném pokoji nalezl nahou spící mrtvolu. Rozházené mince, hromady prášků, rozsypaný tabák, prázdná láhev ginu a zapnutý notebook, na němž běžící T-Rex hlásí offline režim. Tragickou kulisu dotvářela kombinace zvuků tekoucí sprchy, hučícího fénu a motoru dokořán otevřené ledničky. Situace posléze gradovala při opakovaných návštěvách hotelu, během nichž jsem se skamarádil s velkou částí personálu, včetně paní uklízečky, která po první návštěvě pokoje vyděšeně volala na recepci, jestli host není mrtvý. Vystupujícího jsme pokaždé znovu oživili, donesli mu jídlo a doufali v zázrak. Ten se bohužel nekonal a po jeho zoufale pozdním příchodu do klubu jsem jen sledoval jeho rostoucí marnost: nebyl schopen ovládat své vybavení, postupně se několikrát zhroutil a na akci nakonec nezahrál. Cestou zpátky na pokoj navíc kromě hotelové karty málem ztratil i boty. Pro mě osobně iniciační zážitek, vedoucí k obezřetnějšímu bookingu i novému nastavení osobních hranic, co ještě jo a co už ne. A jak říkává moje oblíbená produkční, doufám, že dnešní headliner nebude zase psycho.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies