Nejlepší nonfiction: lék na environmentální žal, reflexe normalizační technokracie nebo Chvála lásky

Spolupracovníci redakce doporučují nejzajímavější díla literatury faktu za uplynulý rok. 

Foto pixabay.com

Eva Klíčová (redaktorka měsíčníku Host)

Příběh posledního pokusu o sebeklam, že jsme vlastně v podstatě normální vyspělou zemí, začal v roce 1971 architektonickou soutěží a skončil 2014 demolicí. Publikace Hotel Praha nám na jedné stavbě ukazuje české dějiny posledních desetiletí. Hotel Praha byl pokusem o stylový luxus, jenže jen pro vysoké funkcionáře – dělníci a rolníci už ani nejsou v ikonografii výzdoby. Devadesátky a svoboda, všechno bude jinak – ale sami budeme překvapeni jak. Párty, televizní krize, převody, nový vlastník „umořil“ ruský dluh a Kellner čili vekslák zboural Prahu. Mnohé osobnosti jásají, protože to bylo „komunistický“. Díky, náš největší miliardáři! Díky, že můžem! Publikace, v níž je všechno a která je krásná: technické detaily stavby, atmosférické fotky, studie o architektuře, užitém umění či dějinách, flexi i provozu budovy. Kdybych měla být na opuštěném ostrově, vezmu si s sebou právě tuhle publikaci a budu vzpomínat na zvláštní sen o Česko(slovensku).

Michal Kašpárek (šéfredaktor webu Finmag.cz)

Publikace Vítězslava Sommera Řídit socialismus jako firmu. Technokratické vládnutí v Československu 1956­–1989 je fascinující čtení o více či méně úspěšných pokusech převést svět na neutrální řeč čísel a optimalizovat ho. I když se autoři zaměřují na šedesátá léta a normalizaci v Československu, kniha popisuje, kde se vlastně ideál technokracie vzal a jak se v zahraničí i u nás vyvíjel, a nabízí vodítka pro přemýšlení nad současností. Zvlášť jsem ocenil kapitolu o urbanismu, která s pomocí citací z dobového tisku ukazuje, jak se přemýšlelo o sanaci historických měst a jejich nahrazení paneláky a čtyřproudkami nebo proč sídlištní realita zůstala za velkolepými plány.

Marie Heřmanová (sociální antropoložka)

Tématem doby je klimatická změna, zánik liberální demokracie a kolektivní pocit frustrace z blížící se apokalypsy, já jsem si ovšem četla hlavně sama o sobě – můj rok 2019 byl rokem čtení intimních, upřímných, poetických i drsných úvah, zpovědí a myšlenek na téma ženství, feminismu, normativity genderových rolí a křehkosti vlastní identity v době selfíček. A dost mi to pomohlo, takže posílám dál. Pokud bych měla vybrat jednu jedinou věc, pak je to Trick Mirror: Reflections on Self-Delusion, knížka esejů redaktorky New Yorkeru Jii Tolentino. Esej nazvaná Self-optimization by měla být povinnou četbou a pro mě osobně byla skoro až terapeutická: naprosto přesně totiž popisuje pocit odporu k tomu, co se považuje za ideální ženu a zároveň fascinaci tím samým, která nás nutí dělat vpravdě absurdní věci a myslet si, že je děláme rády. Tolentino píše o Zuckerbergovi, Trumpovi, internetu a reality shows stejně jako o drogách, vlastních pochybnostech a náboženské extázi. Nepochybuju, že její psaní relevantní víceméně pro každého, ale pro mě v něm bylo něco až extrémně osobního.

The Argonauts od Maggie Nelson sice vyšli už dříve, ale česky vůbec a mě jejich letošní čtení uchvátilo natolik, že tady nemůžou nebýt, už proto, že se s prvně zmíněnou knížkou skvěle doplňují. Těžko se na to uplatňuje nálepka „nonfiction“, nicméně fikce to není. Spíš něco mezi deníkem ženy, jejíž partner/ka je transgender, osobní zpovědí a břitkou společenskou kritikou. Ze všeho nejvíc je ale kniha určitou love story, která mi v našem zahnilém heteronormativním rybníčku českého diskursu o sexualitě pomohlo přežít. A je to tak krásné, že jsem si každé druhé slovo chtěla podtrhnout a vrýt do paměti, nonfiction poezie.

Další už se nevejdou, ale je jich mnoho: Meghan Daum, Sheila Heti nebo Lisa Taddeo, abych aspoň vyjmenovala autorky, které letos publikovaly. Aneb ženy píšou o ženách a číst to je zkušenost, kterou nelze nazvat jinak než jako osvobozující.

Petr Kupka (bezpečnostní analytik)

Antropologové Rivke Jaffe a Martijn Oosterbaan připravili sborník Most Wanted: The Popular Culture of Illegality, který je zároveň katalogem ke stejnojmenné výstavě, která probíhá až do 1. března 2020 v muzeu Volkenkunde v holandském Leidenu. Sborník je povedenou kolekcí příspěvků o produkci sociální a politické autority gangsterů skrze populární kulturu. Krátké příspěvky různých autorů provádějí čtenáře všemi kouty světa od USA a Brazílii přes Haiti a Sicílii až po Indii a ukazují (často násilný) konflikt mezi nedokonale fungujícími státními zřízeními a alternativními formami vlády o podobu lidové kultury, jejíž součástí je ikonizace hrdinů a zločinců. Obě strany si hrdiny a zločince představují jinak, obě strany své ikony udržují různými způsoby při životě a ty konkurenční se snaží potlačit. V tomto konfliktu však dochází i k překvapivým estetickým fúzím. Ikoničtí zločinci se přes noc mohou stát ikonickými politiky a naopak. Jsou zcela zaměnitelní. Publikace ukazuje, jak jsou kategorie „zločinců“ a „hrdinů“ nejednoznačné a kontextuálně podmíněné. To dokládá i zkušenost kurátora výstavy Roberta Luise Martina, který jednom z příspěvků v knize popisuje obtíže při hledání „zločineckých“ artefaktů v rozsáhlém katalogizačním systému nizozemského Národního muzea světových kultur (Nationaal Museum van Wereldculturen). Svou zkušenost popisuje lapidárně: „Jako by zločin neexistoval.“

Michaela Pixová (sociální geografka)

Pro samý aktivismus v rychle se rozšiřujícím klimatickém hnutí v Česku mi na čtení nezbývá moc času. Mohla bych vyjmenovat celý seznam knih, které bych si ráda přečetla (nebo dočetla), kdybych měla nervy být konfrontována se zkázou klimatické změny i ve svém čím dál vzácnějším volnu. K těm knihám by zcela určitě patřily například Uninhabitable Earth od Davida Wallace-Wellse, Falter od Billa McKibbena nebo On Fire: The Burning Case for a Green New Deal od Naomi Klein. Rozečtenou mám knihu Everything Is Fucked od Marka Mansona, která je takovým lehce stravitelným filosofickým rozborem konceptu „naděje“ a emocí s ní spjatých v lidském uvažování a konání.

Pokud bych měla této ankety zcela utilitárně využít k tomu, abych alespoň teoreticky nadchla víc lidí pro klimatický aktivismus, doporučila bych Vzpouru proti zkáze od Jeremyho Brechera. Nejde o kdovíjak příjemné čtení či skvělý literární počin. Je to spíše kniha, kterou by si v kontextu probíhající klimatické krize měl přečíst úplně každý. Hlavní pointou knihy je vyburcovat lidi a ukázat jim, že své zoufalství z toho, že vlády a korporace nedostatečně řeší klimatickou krizi mohou překonat, pokud začnou kolektivně jednat. Klíčové je přitom zastavit fosilní průmysl a jeho propojení s vládní politikou. Autor čtenářům ukazuje, že klimatickou krizi za ně nevyřeší polici, vědci ani nikdo jiný, jak se mnozí často mylně domnívají. Veřejné zájmy mnohdy nejde prosadit jinak než prostřednictvím širokých sociálních hnutí. Podle autora je nyní absolutně nezbytné vybudovat silné celosvětové klimatické hnutí. Bretcher představuje hned několik strategií, s jejichž pomocí mohou sociální hnutí docílit odklonu od fosilních paliv. Některé jsou ve stávajícím systému za hranou zákona. Podle Bretchera jsou však nyní ilegální formy ochrany lidstva před klimatickou zkázou zcela legitimní a jako takové by je měla vnímat i společnost. Není přece možné, aby fosilní korporace beztrestně vydělávaly na ničení obyvatelnosti této planety, zatímco ti, kteří se snaží chránit život na Zemi čelí represím, policejnímu násilí a tvrdým postihům. Takový svět je postavený na hlavu a smyslem knihy je upozornit na to a inspirovat lidi k akci.

Ondřej Slačálek (politolog)

Ve vztahu k našim nejbližším zemím, tzv. Visegrádu, jsme neuvěřitelní ignoranti. Změní to partnerství Prahy s dalšími „opozičními městy“, tedy Varšavou, Budapeští a Bratislavou? Mohla by k tomu přispět četba dvou pozoruhodných knih: Repatriating Polanyi: Market Society in the Visegrád states od Chrise Hanna a Brave New Hungary: Mapping the „System of National Cooperation“ editorů Jánose Matyase Kovácse a Balazse Trencsenyiho. Ale vzhledem k tomu, jak české prostředí dokázalo zazdít už tolik pozoruhodných středo- a východoevropských hlasů či autorů píšících o tomto regionu odjinud (namátkou Jan Sowa, Agnes Gagyi, David Ost…), jsem spíš skeptik.

V českém kontextu zaujme několik historických titulů. Jednak Popsat, pozorovat, stvořit, kniha Pavla Himla pojednávající o vztahu policie a vzniku moderního státu na přelomu 18. a 19. století, jednak dva výsledky výzkumu technokratů, odbornických elit ve státněsocialistické diktatuře a krátce po ní: Architekti dlouhé změny editora Michala Kopečka a Řídit socialismus jako firmu Vítězslav Sommera a kolektivu jsou odvážným průhledem do prostoru, odkud už dějiny „minulého režimu“ (ale ani toho současného) nikdy neuvidíme stejně.

Kateřina Smejkalová (politoložka)

Mezi nejobjevnější knihy letošního roku řadím The Age of Surveillance Capitalism od Američanky Shohanny Zuboff. Je zřejmé, že nás zatím překotné technologické změny nestaví ani tak před hrozbu krvelačných robotů vybavených umělou inteligencí, kteří by chtěli zahubit lidstvo, jako spíš před velmi subtilní, ale o to přelomovější změny ve fungování globálního ekonomického systému v důsledku vzestupu technologií zaměřených na sběr, vyhodnocování a zpeněžování digitálních dat, zejména tzv. digitálních platforem. Před časem už proměněnou podobu globálního kapitalismu pronikavě popsal Nick Srnicek jako kapitalismus platforem, Zuboff nyní ve své knize zdůrazňuje trochu jiné, neméně důležité mocenské aspekty téhož a nazývá globální ekonomické uspořádání kapitalismem kontroly.

Barbora Bírová (sociální antropoložka)

Tento rok mám extrémny problém nájsť len jednu zásadnú knihu. Rada by som odporúčala hneď niekoľko titulov, no upozorním aspoň na dva.

Pripomínať domáce diela, ktoré napriek svojej urgencii nemajú v slovenskom ani českom prostredí adekvátne zastúpenie, považujem za dôležité, preto by som ako prvú spomenula zbierku esejí Iné telá. Edícia .txt v ktorej zbierka vyšla je výsledkom kolaborácie umeleckého kolektívu APART, výskumného a umeleckého združenia Display a kultúrno-spoločenského časopisu Kapitál. Knihu otvára esej Teória chorej ženy, ktorý napísala americká umelkyňa kórejského pôvodu Johanna Hedva: „Chorá žena je trans černoška s panickými záchvatmi na verejných záchodoch so strachom z násilia… je dieťa rodičov, ktorých indiánska história bola vymazaná… je bezdomovec, s akoukoľvek chorobou bez prístupu k liečbe… je päťdesiatročný gej, ktorého znásilnili ako tínedžera a zostal ticho a zahanbene, veriac, že muži nemôžu byť znásilnení… je postihnutá žena, ktorá nemohla prísť na prednášku o právach postihnutých, pretože sa konala v priestore bez bezbariérového prístupu­… je niekto, komu diagnostikovali chronickú chorobu, komu rodina a priatelia sústavne hovoria, aby viac cvičil…“

Druhý vybraný titul je Chvála lásky od francúzskeho filozofa Alaina Badioua, ku ktorému snáď stačí ako lákadlo len táto citácia: „Reakcionársky projekt je vždy obranou ‚našich hodnôt‘ a hádzaním ľudí do formy globálneho kapitalizmu, ktorý má predstavovať jedinú možnú identitu. Témou reakcie je vždy brutálny odkaz na identitu v akejkoľvek podobe. A teraz, keď logika identity víťazí, láska je v ohrození. Spôsob, akým ju priťahuje odlišnosť, jej sociálny rozmer a jej divoká, či dokonca prudká povaha sú ohrozené. Oni propagujú lásku bez rizika, ktorá je v súlade s bezpečnostnými opatreniami. Preto je teraz potrebné, aby sme bránili subverzívny a heterogénny vzťah lásky k zákonu. Na tej najminimálnejšej úrovni zamilovaní ľudia rozdielnosti dôverujú, nepodozrievajú ju. Reakcionári vždy v mene identity nedôverujú odlišnosti – je to ich všeobecné filozofické východisko. Ak sa však my chceme rozdielom a ich vplyvom otvoriť, aby sa z celého sveta stalo spoločenstvo, potom sa jednotlivci musia snažiť lásku ochraňovať. Kult identity a opakovania je nutné spochybniť láskou toho, čo je odlišné, jedinečné, neopakovateľné, nestále a cudzie.“ Uznajte, aké príznačné!

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies