Foto HBO
Jana Čížkovská (dramaturgyně ČT)
Letošní rok byl bohatý na dlouho očekávané další řady kriticky i divácky nadšeně přijatých seriálů. Osobně bych vedle Mindhuntera či BoJacka Horsemana vyzdvihla především třetí řadu britské The Crown (Koruna), opět z pera Petrea Morgana, kterému britská královská rodina dlouhodobě přináší výživnou inspiraci. Vzhledem k časovému posunu v ději se třetí sezóna představuje s novým, ale neméně atraktivním obsazením. V Buckinghamském paláci Claire Foy vystřídala Olivia Colman, Matta Smithe Tobias Menzies, stálým hostem bujarých večírků je místo Vanessy Kirby Helena Bonham Carter. Britské dějiny druhé poloviny 20. století dál hýbou životy těch, kteří jsou sami jejich hybateli, a Koruna je neotřesitelnou institucí. V pohledu Petera Morgana ale opět s klíčovým důrazem na to, že je tvořena veskrze lidskými, pochybujícími, malichernými, často nepříliš šťastnými, ale naprosto fascinujícími postavami.
I můj druhý vybraný seriál letošního roku je britská produkce. Dystopické Years and Years (Roky a roky) Russella T. Daviese sledují skrze jednu běžnou rodinu budoucí vývoj Británie a přeneseně i celého evropského kontinentu, který nemusí, ale docela dobře může nastat. V Rocích a rocích je brexit již minulostí, současností se stává totalita pod vedením dryáčnické premiérky v podání Emmy Thompson. Do seriálu vstoupíme jako do rodinné ságy s prvky sci-fi, vize budoucnosti je na rozdíl od ostatních dystopických seriálů mrazivá svou civilností, každodenním přijímáním malých zkázonosných změn, se kterými se jako jednotlivci prostě naučíme žít. „Nemůžeme se divit, jak je svět příšerný, protože přesně takový jsme ho sami stvořili.“
Uvedení izraelského politického seriálového thrilleru Our Boys (Naši kluci) provázela kontroverze kvůli zobrazení izraelsko-palestinského konfliktu. Seriál vychází ze skutečné události roku 2014, kdy byli uneseni a zabiti tři izraelští mládenci. Jejich smrt vyvolala odvetné kroky a došlo k únosu palestinského chlapce, jehož upálené tělo je později nalezeno při západním okraji Jeruzaléma. Kdo a především jací jsou „naši kluci“, ať již se jedná o Izraelce či Palestince? Hranice mezi spravedlností a násilným zvěrstvem, obětí a zločincem je v tomto vysoce aktuálním seriálu neobyčejně tenká.
Jarmila Křenková (filmová publicistka)
Seriál The OA patří k posledním ostrůvkům kreativity v netflixovském korporátu. To, že se tamní manažeři po strhující druhé sezóně rozhodli spolupráci s jeho autory Brit Marling a Zalem Batmanglijem ukončit, je jen jedním ze symptomů blížícího se boje o předplatitele mezi zavedenými a nově vznikajícími streamovacími platformami a definitivní konec dob, kdy byly na Netflixu k vidění i autorsky progresivní seriály od tvůrců přicházejících z nezávislé scény. Právě The OA se jen těžko srovnává s jakýmkoli jiným seriálem. Marling zde sama ztvárnila dívku Praire, krajně nespolehlivou vypravěčku, o které nevíme, zda je následovnicí Carlose Castanedy nebo někým, kdo dovede překračovat hranice mezi světy. Jisté je, že v překračování žánrových hranic dosáhli tvůrci The OA mistrovství. Právě druhá sezóna, v níž se v San Francisku současnosti setkávají interdimenzionální cestující, bují zde korporace, jež kapitalizují snění, a ruská diaspora vlastní orákulum v podobě obří chobotnice, byla vrcholem ujetosti, ale též vypravěčské suverenity.
Netflix byl pro mě paradoxně i zdrojem největší radosti v podobě třetích Stranger Things. Halloweenské dobrodružství se proměnilo v letní komedii o dospívání. Bránu do jiných světů tentokrát představují prázdniny a nejděsivějším monstrem se pro děcka z Hawkinsu, ze kterých se stali vykořenění teenageři, stává poznání, že na jejich konci už nic nebude jako dřív. Výjimečnost Stranger Things spočívá v tom, že se bratři Dufferovi nespokojili s opětovným nahozením stroje na nostalgii; dokážou s mytologií městečka Hawkins organicky pracovat a v pravou chvíli své postavy nechají jít.
Prozatím nejzářnější okamžiky kariéry zažívá Phoebe Waller-Bridge, z níž se po úspěchu jejího průlomového projektu Potvora a seriálu Na mušce stává showrunnerská hvězda první kategorie. Druhou sérii Fleabag (Potvora) považuji za nejvtipnější komediální seriál roku. Jeho autorka a protagonistka v jedné osobě ale zároveň umí v pravou chvíli tnout do živého. Cynická kavárnice, která se vlastní sestře nerozpakuje prodat sendvič za patnáct liber, „protože Londýn“, v první sérii řešila hlavně rodinné záležitosti. Ta druhá, která je snad ještě o něco lepší, je nihilistická romance bez happy endu, na jejímž konci v nás doznívá melancholie a smutek, jako bychom se právě rozloučili s dávnou kámoškou.
Martin Šrajer (filmový publicista)
Lisa Hanawalt, producentka a hlavní výtvarnice nihilistické koniny BoJack Horseman, ve svém prvním samostatném seriálu Tuca & Bertie pojednává o člověčích problémech s pomocí antropomorfizovaných opeřenců. Surreálná vztahová komedie se prolíná s feministickou kritikou strategií, pomocí kterých muži oslabují ženské sebevědomí. Zásluhou autorčiny citlivosti při nakládání s ožehavými ovšem nemusíte být třicetiletá samička tukana, abyste se dokázali ztotožnit s úzkostmi, které hrdinky zakoušejí. Pravdivý, hravý a v pojmenovávání bolestivých témat odvážný seriál Netflix bohužel zařízl po první sérii, což ukazuje, jak je navzdory vzrůstajícímu požadavku na diverzitu obsahu těžké podobně originální projekt uhájit.
V produkci Netflixu vznikla taky neobyčejně chytře strukturovaná procedurální detektivka Unbelievable (Neuvěřitelná), která ve dvou časových rovinách a osmi epizodách rekonstruuje vyšetřování vícero případů znásilnění. Přehledné a trpělivé rozkrývání zločinů je současně působivou polemikou o tzv. rape culture – kultuře, která normalizuje sexuální násilí. Minisérie se kromě vrstevnatého scénáře, který se úspěšné vyhýbá většině žánrových klišé, opírá o vynikající výkony několika hereček, především Merit Wever, jejíž inteligentní, soustředěná a chápavá detektivka během brilantně vystavěných dialogů stvrzuje, jak zásadní roli u přístupu k obětem podobných zločinů hraje empatie, důvěra a naslouchání.
Pokud jste byli okouzleni seriálem Fleabag (Potvora) a rádi byste víc kousavého humoru a další charismatickou hlavní hrdinku, určitě zkuste This Way Up. Seriál britské stanice Channel 4 sleduje jednu londýnskou učitelku, která po nervovém kolapsu zkouší dát znovu do kupy sebe i svůj život. Komička Aisling Bea si jízlivou postavu, která ani pod tíhou mnoha neuróz a traumat neztrácí smysl pro humor, napsala přímo na tělo a perfektně ji uzpůsobila svému naturelu. Temnější nádech This Way Up dodává fakt, že své postavy oproti jiným komediálním seriálům nevyčleňuje ze širšího společenského kontextu, ale naopak je nutí se s alkoholismem, nezaměstnaností nebo bytovou situací vypořádat.
Antonín Tesař (filmový publicista)
Kdybych měl vyjmenovat trojku nejlepších seriálů roku, došlo by na obvyklé podezřelé: Succession (Boj o moc), Mindhunter a Černobyl. Do první pětky by se ale probojoval i seriál, který kromě nadšení u fanoušků animace a fantasy nevzbudil až tak velkou pozornost. Autorům loutkové série The Dark Crystal: Age of Resistance se ale podařilo vytvořit až mrazivou paralelu k současné společnosti. Parta monster s vizáží vypelichaných ptáků v něm plundruje ekosystém planety, aby si prodloužili život a podpořili mýtus o vlastní nesmrtelnosti. Na to, že jde v podstatě o pohádkové fantasy, zobrazuje seriál tahle témata hodně nekompromisně. Vedle toho, že čistě vizuálně je to jedna z nejhezčích podívaných, jaké letos v oblasti seriálové a vlastně i filmové tvorby vznikly.
Karel Veselý (hudební publicista)
Když se stala katastrofa v Černobylu, bylo mi devět let a informace, které se k lidem dostávaly skrze oficiální média, byly útržkovité a silně ovlivněné cenzurou i ideologií. Druhým zdrojem pak byla lidová tvořivost a její konspirační teorie šířící se šuškandou, které naplnily můj dětský mozek děsem z nukleární apokalypsy. Jako starší jsem o Černobylu hodně přečetl, ale seriál HBO a Sky předčil moje největší očekávání. Skvěle zachycuje tíseň z neviditelné radiace, dokonale pracuje s budováním atmosféry, každý díl je trochu jiný a tím, že zachycuje hrdinství obyčejných lidí, překročil černobílé ideologické syžety, s nimiž se obvykle referuje o životě ve východním bloku. Po každém díle jsem si dal ještě jako zákusek skvělý podcast se scenáristou Craigem Mazinem.
Fotbalový tým Sunderland AFC spadne z první anglické ligy a televizní dokumentární štáb se vydá do města na anglickém severovýchodě, aby zachytil jeho opětovnou cestu mezi elitu. Jenže místo bojů na výsluní druhé ligy sbírá celek v nové sezóně jednu porážku za druhou, mění trenéry, počítá zraněné hráče a s hrůzou vyhlíží další katastrofální sestup. Dokumentární seriál Sunderland ’Til I Die je fascinující sonda do fungování jednoho klubů v Anglii, ale vlastně i celé fotbalové kultury na ostrovech. Mozaika je složená z mikropříběhů fotbalistů, klubových činovníků i fanoušků, kteří nedají na klub dopustit, i když jde ke dnu. Seriál nadchne i někoho, kdo ostrovní fotbal sleduje vyloženě z dálky (nebo vůbec, jako já). Technicky vyšel v roce 2018, ale bylo to v polovině prosince, tedy po uzávěrce loňského přehledu.
Britská komička Phoebe Waller-Bridge je v roli Fleabag ze stejnojmenného autorského seriálu někdy pořádně otravná, jindy přehnaně sarkastická a občas máte chuť jí všechny špatné věci, které se jí dějí, tak trochu přát. Nakonec vás ale stejně okouzlí břitkou ironií, s níž glosuje svůj podělaný život. Prostě prolomí čtvrtou stěnu a začne mluvit k divákům. Jasně, je to privilegovaná holka ze střední třídy, která by prostě mohla lépe zvažovat svá životní rozhodnutí (Vyspat se s knězem? Jsou i lepší způsoby, jak strávit večer.) Jenže nakonec, neděláme všichni chyby a nemusíme se pak s nimi naučit žít? Někde pod tou ironií a sarkasmem je člověk, který se snaží žít nejlépe, jak umí. Z kategorie „napsal sám život“.