Jan Bělíček: Milion chvilek
Za třicet let od sametové revoluce se žádné iniciativě nepodařilo uspořádat v jednom roce dvě protivládní demonstrace, na nichž by se sešlo více než čtvrt milionu lidí. Spolku Milion chvilek pro demokracii letos ano. Celkem úspěšně přitom využil také třicetileté výročí od pádu komunistického režimu, jakkoli v tomto ohledu Mikuláš Minář a spol. místy balancovali až na hranici sametového cosplay. Kromě šikovně aktualizovaného odkazu sametové revoluce ale spolku pomáhala i stupňující se arogance premiéra Babiše, který zpochybňuje veškerá obvinění ze střetu zájmů i nadstandardního množství státních dotací, které pobírá jeho „bývalá“ firma Agrofert.
Milion chvilek nabádá k co největší angažovanosti v politickém životě.
Andrej Babiš zkrátka vzbuzuje vyhrocené emoce mezi velmi rozdílnými skupinami české společnosti. Zpravidla lidem vadí jeho prominentní role za bývalého režimu. Jiným se zase nelíbí Babišův populismus, jímž se prý zařazuje po bok Donalda Trumpa, Viktora Orbána nebo Jarosława Kaczyńského. Pravicové podnikavce rozčiluje EET, zvyšování minimální mzdy a slevy na jízdném, které podle nich pokřivují české tržní prostředí. Lidskoprávně zaměřené Čechy naopak vytáčí Babišův postoj k migraci, válečným uprchlíkům i to, jak ničí českou mediální realitu. Ekologicky uvědomělé voliče přivádí Babiš do varu svým chabým postojem ke klimatické krizi a bojem za jadernou energetiku na evropské úrovni. A levici se nelíbí, že české zemi vládne miliardář, který blokuje progresivní ekonomické změny. Spolku Milion chvilek pro demokracii se zatím daří držet tyto segmenty pohromadě. Děje se tak ale za cenu extrémní obecnosti až vágnosti jeho poselství. Konflikty, které mezi různými skupinami nevyhnutelně existují, se snaží vytěsňovat a je v tom relativně úspěšný. Otázkou ovšem zůstává, v co by mohlo takové hnutí vůbec přerůst, zvlášť když Andrej Babiš aktivity spolku naprosto ignoruje, a jeho volební preference přesto zůstávají stále stejné.
Milion chvilek pro demokracii je ale zásadním počinem tohoto roku ve dvou ohledech. Především dokázal přivést do ulic stovky tisíc lidí a daří se mu proměňovat zažitou představu české veřejnosti, že politika je něco, do čeho se slušný člověk nemá raději zaplétat, aby se neušpinil. Milion chvilek naopak nabádá k co největší angažovanosti v politickém životě. A za druhé se spolku daří oslovovat i lidi v regionech, kteří se připojují se svými lokálními protesty. Pokud se této strategie bude držet i v příštím roce, efekt by se mohl dostavit i na politické úrovni. Těžko ovšem odhadovat jaký – vzhledem k poměrně neurčité a vágní povaze protibabišovských protestů.
Apolena Rychlíková: Krize bydlení
Krize bydlení se v České republice prohlubuje a řešení je v nedohlednu. Nájmy nerostou jen v Praze, ale i v dalších krajských městech. Na vlastní byt si Češi v průměru vydělávají nejdéle v Evropě – celých jedenáct let (za předpokladu, že neutrácejí za vůbec nic dalšího), Pražané dokonce čtrnáct. Roste počet důchodců na ubytovnách a bydlení je první velkou sociální bariérou pro studenty, kteří odcházejí na vysokou školu do jiného města. Mladé rodiny mají extrémně ztížené podmínky a problémy s bydlením dopadají na širokou střední třídu. Airbnb kuchá hlavní město, zvyšuje hladinu nájmů a ničí životy starousedlíků. Tam, kde dřív byly služby pro lidi, jsou dnes půjčovny zavazadel, předražené kavárny, turistické obchody. Už dávno navíc neplatí, že se dá výrazně levněji bydlet mimo centrum – i na sídlišti Písnice už za nájem třípokojového bytu dáte v základu osmnáct tisíc. A jsou to právě nájemníci, kteří se ocitli na seznamu nejvíce ohrožených druhů: smlouvy jsou až na výjimky uzavírány na rok a jistota, že budu moci delší dobu bydlet na místě, kde třeba mé děti chodí do školy, je nulová.
Na vlastní byt si Češi v průměru vydělávají nejdéle v Evropě.
Přese všechno, co o krizi bydlení víme, se nenajde politická strana, která by se jasně postavila za ty, kteří touto krizí trpí. Takových lidí přitom není málo, ale oproti developerům a jejich silné lobby nedisponují možnostmi, jak se ozvat, a tak musíme dokolečka poslouchat tytéž výmluvy: že se málo a pomalu staví (co na tom, že kancelářských a administrativních budov přibývá), že všechno vyřeší volný trh a větší deregulace (jako by snad v Česku mohlo být bydlení ještě víc v rukou soukromého kapitálu), že bydlení není žádná samozřejmost, ale zásluhová věc. Stát a politické reprezentace se péče o jeden ze základních pilířů důstojného života úplně vzdaly. Většinová výstavba dnes leží na soukromém sektoru a ten logicky chce maximalizovat svůj zisk. Byty se staví, ale jen pro ty, kteří na ně mají – a vzhledem k tomu, že skoro polovina nových bytů se kupuje bez hypotéky, o normálních občanech nemůže být řeč. Nové developerské projekty (často unifikované a bez veřejné infrastruktury) mnohdy zejí prázdnotou a slouží jako úložna peněz. A tak zatímco se sociální nůžky mezi těmi, kteří nemovitosti vlastní, a těmi, kteří ne, dál rozevírají, politici se tváří, že je všechno v pořádku, a zisky developerů a investorů rostou. A z dotazu „Nevíte někdo o bytu k pronájmu za snesitelnou cenu?“ se nejen mezi „kosmopolitní třídou“ stává hořký evergreen.
Saša Uhlová: Asociální politika Jany Maláčové
Když se ministryní práce a sociálních věcí stala absolventka London School of Economics Jana Maláčová (ČSSD), zavládlo v první chvíli na levici nadšení. Relativně mladá ministryně byla příslibem, že se konečně budou řešit sociální otázky koncepčně a z opravdu levicových pozic. Svitla tak naděje na sociální politiku, která bude skutečně odpovědná a nebude vytvářet do budoucna dluh v podobě sociálně deprivovaných skupin obyvatel. Rok a půl jejího působení ale ukázal, že nic není vzdálenějšího pravdě. Ve skutečnosti Maláčová demontuje základní systémové podpůrné mechanismy, je ryze restriktivní a k potenciálním příjemcům dávek a podpory v nezaměstnanosti a priori přistupuje jako ke zločincům.
Maláčová demontuje základní systémové podpůrné mechanismy, je ryze restriktivní a k potenciálním příjemcům dávek a podpory v nezaměstnanosti a priori přistupuje jako ke zločincům.
Především Maláčová rezignovala na dvě důležité systémové změny. První z nich je sjednocení systému péče o ohrožené děti a rušení kojeneckých ústavů. Česká republika tak nadále zůstává jednou z posledních zemí v Evropě, které dopouštějí deprivaci dětí ve věku, kdy jsou v tomto ohledu nejzranitelnější. Druhým jejím osudným rozhodnutím je rezignace na zákon o sociálním bydlení. V situaci, kdy se potýkáme s krizí bydlení, v době, kdy je tři čtvrtě milionu lidí v neřešitelné situaci kvůli exekucím, kdy i lidé, kteří pracují legálně, mají problém zaplatit nájem a kdy se celá řada obcí nemá k tomu, aby se problémy s bydlením svých občanů zabývala, je toto rozhodnutí zcela nepochopitelné.
Místo toho začala ministryně hrát na populistickou notu a podporuje představy o zneužívání sociálních dávek. Tu navštíví předlické ghetto, aby se pak vyjádřila do médií, že si dokáže představit, že bude stropovat porodné a přídavky na určitém počtu dětí nebo že sníží dávky lidem, jejichž děti nebudou mít školní docházku alespoň 80 procent. V tomto duchu pak připravuje zákony – chce sjednotit příspěvek a doplatek na bydlení, takzvanou revizi dávek. Vzhledem k tomu, že dávky v dosavadní podobě cílily na různé skupiny obyvatel, dopadne jejich sloučení jak na nižší střední třídu (důchodce, samoživitelky), tak na ty nejchudší, kteří bydlí na ubytovnách a o dávku přijdou mnohdy úplně. Všechny restrikce týkající se dávek na bydlení přitom ukázaly, že nepotírají obchod s chudobou. Lidé, kteří o ně přišli, anebo jich dostávají méně, se pouze více vzdalují možnosti dostat se ze svých dluhů a problémů a začít legálně pracovat. Vláda navíc nemá pro tyto lidi žádné východisko, když na sociální bydlení rezignovala. Své asociální kroky schovává ministryně za to, že se snaží vytvářet dojem, že toho dělá spoustu pro rodiny s dětmi. Jenže se jí ani nepodařilo prosadit, aby rodiče, kteří v současné době už vyčerpali stávající rodičovský příspěvek, měli stejně jako ostatní nárok na jeho navýšení.
K dalším neuvěřitelným nápadům pak patří odebrání dozoru a financování sociálních služeb krajům a jejich přiřazení pod ministerstvo. Systém, který se zde dlouhé roky budoval a který v některých krajích (např. olomouckém, zlínském a moravskoslezském) funguje dobře, tak bude celý překopán. Dohlížet z pražského ministerstva na potřeby v krajích bude mnohem méně efektivní, změny navíc vytvářejí nejistotu pro poskytovatele sociálních služeb. Centralizace se může jevit výhodná ministerstvu, sociálním službám v krajích však nepomůže.
Maláčové ministerstvo také bojuje s člověkem, který se odvolal kvůli sankčnímu vyřazení z evidence Úřadu práce, když nechtěl do práce dojíždět tři, respektive čtyři hodiny. Když mu dal krajský soud za pravdu, ministerstvo podalo kasační stížnost a Nejvyšší správní soud svým rozsudkem zrušil rozhodnutí krajského soudu a vrátil mu věc k novému řízení. Ministerstvo tak aktivně bojuje za precedens, podle něhož musí člověk přijmout práci, za kterou bude cestovat s několika nejistými přestupy až čtvrtinu dne. Avizované zpřísňování sankčního vyřazování z Úřadu práce (včetně odebírání dávek) pak na precedens plynule navazuje a dále zdokonaluje šikanu nezaměstnaných. Jde zkrátka o asociální, nesystematickou a chaotickou politiku, která nemá žádnou logiku kromě jediné: že na chudý lid musí být přísnost.
Pavel Šplíchal: Nástup klimatického hnutí
Oproti svým protějškům v Austrálii, USA nebo Německu je české klimatické hnutí co do počtu podporovatelů a účastníků demonstrací a přímých akcí pořád dost malé. A to v situaci, kdy klimatická změna přestala být vědeckou abstrakcí, ale kvůli suchu a vymírání lesů je i v Česku konkrétní realitou. Poměrně nepočetné klimatické hnutí se ovšem dokázalo uplynulý rok hned několikrát výrazně aktivizovat a dát o sobě vědět.
Politici, novináři a veřejné osobnosti burcují proti „klimatickému běsnění“, které prý má Evropu dovést až k rozvratu v podobě nekonkurenceschopnosti.
Dvoudenní, spíše symbolická, blokáda chvaletické uhelné elektrárny proti výjimkám na vypouštění rtuti a dalších škodlivin do ovzduší přitáhla pozornost k tomuto tématu. Středoškolské stávkové hnutí Fridays for Future pak několikrát zaplnilo pražské a brněnské ulice a ohlas mělo i v řadě dalších měst. Vysokoškoláci sdružení pod hlavičkou Univerzity za klima zase okupovali – i jako připomenutí listopadových události v roce 1989 – nejdříve Filozofickou fakultu a poté i rektorát Karlovy univerzity. Ve vysoké politice pak klimatické požadavky podporují Piráti v Poslanecké sněmovně i na pražském magistrátu.
V případě „klimatického hnutí“ u nás nelze mluvit jen o jedné organizaci ani o jednom názorovém proudu. Fridays for Future jsou ve svých požadavcích radikálnější než Piráti a ještě radikálnější než Fridays for Future je hnutí Limity jsme my, jehož příznivci kromě demonstrací v ulicích neváhají v rámci Klimakempů vlastními těly blokovat fosilní infrastrukturu.
Snad ještě silnější vzestup ale v Česku v reakci na klimatický rozvrat zažívá reakční antiklimatické „hnutí“. Politici, novináři a veřejné osobnosti burcují proti „klimatickému běsnění“, které prý má Evropu dovést až k rozvratu v podobě nekonkurenceschopnosti. Protiekologická mediální ofenzíva je z části vedena médii přímo spojenými s miliardáři podnikajícími s fosilními palivy, případně politiky, u kterých se dá předpokládat vřelý vztah k tomuto odvětví. Jejich argumenty proti zelenější politice a energetice se skládají z popírání vlivu člověka na klimatickou změnu a ze zpochybňování možnosti nefosilních energetických alternativ. Jiným typem reakcí na požadavky klimatického hnutí je odmítání možnosti, že by Česká republika, popřípadě celá Evropa, vůbec měla sílu něco změnit, a nezbývá nám tedy nic jiného než se přizpůsobit – bez výrazné restrukturalizace ekonomiky.
Matěj Schneider: Když český miliardář hájí čínské komunisty
Nejbohatšího Čecha Petra Kellnera bylo tento rok všude habaděj. Ať už šlo o kontroverzní sponzorskou smlouvu s Univerzitou Karlovou nebo o koupi televize Nova, Kellner na nás letos vyskakoval zpoza každého rohu. Nejkomičtější a zároveň nejděsivější kauza ale přišla až na sklonku roku, když kolegové z Aktuálně odhalili rozsáhlou PR kampaň, jejímž cílem bylo vylepšení obrazu Čínské lidové republiky v ČR a kterou hradil právě Kellnerův Home Credit.
Jestli jste si mysleli, že pokoutné hájení Číny probíhá bůhvíjak ve skrytu a krypticky, byli jste na omylu.
Vše měla na starost firma C&B Reputation Management, jejíž spolumajitel Tomáš Jirsa zároveň operoval jako vydavatel primárně pravicově laděného serveru Info.cz, kde působil například i jako spolumoderátor podcastu Insider. Ihned po provalení kauzy Jirsa svoji činnost v médiu ukončil a Info.cz si nad ním rychle pokusilo umýt ruce. Šéfredaktor Michal Půr prý nic netušil. Jestli jeho čisté svědomí potvrzují i faktury, na kterých Aktuálně zakládalo svoji investigativu, není v tento moment jasné. Právě Půr teď chce Info.cz odkoupit od mediální skupiny Czech Media Invest, která patří Patriku Tkáčovi, Danielu Křetínskému a Romanu Korbačkovi.
Přes C&B Reputation Management měl Home Credit podporovat i provoz webu Sinoskop.cz, který de facto funguje jako pročínská protiváha kritického webu Sinopsis, jejž provozuje Univerzita Karlova. Jirsova firma C&B měla spolupracovat také s širokou škálou politiků od Trikolory Václava Klause ml. přes poslance za ODS Jana Skopečka po velvyslance v Číně Vladimíra Tomšíka. Dále měla fakturovat text všudypřítomného ekonoma Lukáše Kovandy, pracovala prý zdarma pro předsedu Českomoravské konfederace odborových svazů Josefa Středulu a byla napojená i na moderátora Luboše Xavera Veselého.
Komických elementů je na kauze celá řada. Jednak je tu napojení ostře konzervativního drzého média na obhajobu čínského komunistického režimu. Druhou věcí je úzkostlivě pečlivé fakturování položek jako „oslovení L. Kovandy pro převzetí jeho článku na web sinoskop.cz“ – jestli jste si mysleli, že pokoutné hájení Číny probíhá bůhvíjak ve skrytu a krypticky, byli jste na omylu. Jinak ale všechno příliš ke smíchu není a můžeme se jenom obávat, k čemu se Petr Kellner ve své noblese zavázal.