Natálie Drtinová (výtvarná redaktorka A2)
Bylo sympatické, že se ve stejnou dobu sešlo několik výstav, které na sebe navazovaly, jako třeba trio Queer Stories v bratislavském tranzitu, Feministická avantgarda 70. let a We Will Not Change Our Show, obojí v Domě umění v Brně. Otevření poslední zmíněné výstavy doprovázela skvělá performance maďarského kolektivu Phoenix, který se v rámci rezidentského pobytu v MeetFactory představil ještě několikrát během tohoto roku v Praze. Další pozoruhodnou rezidentkou MeetFactory byla Luisa Prado, která představila svou práci také jako součást velmi povedeného cyklu Multilogues on the Now v galerii Display. Snad právě i kvůli často vyostřenému prostředí a napětí uvnitř scény se mi dobře vzpomíná na události, které byly založené na spolupráci a budování něčeho nového. Jednou z takových událostí bylo i Symposium Ve věci umění, pořádané Tranzitem jako předvoj stejnojmenného bienále, které do Prahy přizvalo například Jonase Staala nebo Dmitrije Vilenského, zajímavá byla také přehlídka Friend of a Friend, propojující pražské galerie s galeriemi z různých koutů světa. V neposlední řadě stojí za zmínku výstavy jako Healing 2.0, The Third Half Lörinc Borsos,Tragodía Tai Shani nebo třeba skvěle koncipovaná fotografická výstava Ženy prodávající naději v Muzeu Romské kultury Lucie Sekerkové.
Andreas Gajdošík (umělec, vítěz letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého)
Nejvýznamnějším dílem posledního roku této smutné dekády je pro mne bezesporu projekt Únos Art Indexu skupiny Radical Artist Fraction. Bude snadné tuto moji volbu kritizovat jako tendenční, a to zejména vzhledem k politickým názorům a médiím uměleckého vyjádření, k nimž inklinuji. Takto přímý však nejsem. Na tomto uměleckém díle si cením zejména jeho estetických kvalit: portrétních fotografií úspěšných bílých lidí ve středních letech, které se při bližším pohledu jakoby snad až zpříma dotýkají duší a především životů většiny divaček a diváků. Radostný úsměv Petra Kellnera nám zvěstuje zprávu o zázraku zrození volného trhu v devadesátých letech. Rošťácký úškleb Zdeňka Bakaly uvádí do nekonečného universa možností superbohatých. Zatímco zadumaný pohled Roberta Runtáka nás konečně vrací zase zpátky na zem, do strastí běžného života, zda z peněz vydělaných na exekucích nakoupit spíše malbu, anebo malbu. Kombinace podmanivých portrétů, žluté barvy a geometrického přístupu je úchvatná. Cením si fontu, jelikož je moc krásný, technického zpracování a citátu Karla Marxe v HTML komentářích: „Kapitál je mrtvá práce, která ožívá jako upír jen tehdy, když saje živou práci, a žije tím více, čím více se živé práce naloká.“ Tak hlavně pozor, aby nezaskočilo!
Barbora Kleinhamplová (umělkyně)
Nerada bych v kontextu dění na umělecké scéně v letošním roce mluvila o konkrétních uměleckých dílech nebo výstavách, protože ta pro mne nebyla stěžejní. Za pozornost stojí spíš institucionální i individuální reakce na prohlubující se globální krizi na mnoha úrovních.
V tomto kontextu má podstatná část umělecké scény tendenci znovu pro sebe hledat smysl umění a kriticky přistupovat k současné praxi. Častěji můžeme pozorovat potřebu artikulovat svůj postoj a provázanost s různými formami aktivismu. Na mezinárodní i lokální scéně pro mne silně rezonovala témata duševního zdraví, klimatické krize, udržitelnosti práce v kulturním sektoru a odmítnutí kompetice.
V lokálním kontextu hodnotím kladně v rámci institucionální sebereflexe způsob, jakým Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCH) tematizovala uhlíkovou stopu provázející přípravu letošní výstavy finalistek a finalistů v Brněnské galerii. Dalším silným gestem byl protest studentů FAVU při otevření galerie Telegraph v Olomouci, kterou vlastní tamní šéf exekutorského úřadu Robert Runták. Studenti se ve svém prohlášení distancovali od finanční podpory z pochybných a neetických zdrojů. Situace působila naléhavě také proto, že vystavujícím umělcem, během jehož vernisáže k protestu došlo, je pro mnohé ikonický autor Václav Stratil.V Praze zaslouženou pozornost a rozsáhlé debaty a kritiku přineslo dění kolem Pudilovy Kunsthalle.
Na mezinárodní scéně mne upoutala především iniciativa finalistů Turnerovy ceny, kteří se rozhodli úplně odmítnout koncept jednoho vítěze. V Čechách pak laureát CJCH Andreas Gajdošík nabídl rozdělení finančního obnosu, spojeného s přípravou laureátské výstavy, mezi všechny finalisty, odmítl rezidenci v New Yorku a navrhnul, aby do nějaké bližší destinace jeli všichni finalisté. Jako přínosné hodnotím také vznik studentských studentských iniciativ pro klima na AVU, UMPRUM i FaVU.
Barbora Klímová (vedoucí Ateliéru environmentální tvorby FaVU)
Díky pedagogickému působení na FaVU VUT v Brně a díky sounáležitosti s místní uměleckou obcí mohu vnímat proklamativně prosazovaný etický rozměr v umění, důraz na společenství a popírání individualismu. Debaty o původu peněz při nakupování umění soukromými sběrateli, oceňování umělců, ekologická témata a podobně podle mě v tomto roce zastínily samotné umění. Nemyslím si, že by tato témata a s nimi související postoje umělců byly v umění zcela nové, ale jsou více vidět, i díky sociálním sítím. Pokud bych měla ze své perspektivy vyzvednout nějakou událost, tak je to zvolení Filipa Cenka děkanem Fakulty výtvarných umění v Brně. Filip střídá osobnosti děkanů, kteří fakultu vedli (v dobrém smyslu) na základě vlastních představ a (někdy radikálních) vizí. Předchozí děkan například sám označuje své období za transformativní. Filip vychází z dlouhodobé zkušenosti na FaVU ve spíše obslužných rolích. A jak ho osobně znám a jak se zatím projevuje, nebude mužem okatých gest, ale spíše drobných korekcí na základě empatického vhledu a vtáhnutí zúčastněných.
Eva Koťátková (umělkyně)
Jako nejpodstatnější vidím proměnu části uměleckého světa, který kriticky hodnotí vlastní mechanismy a víc a víc poukazuje na to, že svět umění není o nic etičtější, inkluzivnější nebo méně mocenské pole než jiné oblasti, ale je to zmenšená verze světa okolo, ve které probíhají podobné druhy vykořisťování, bezpráví, nekorektnosti atd. Řešením, jak být součástí takového světa, aniž by umělec čelil neustále morálním dilematům, jsou společné tlaky na změnu fungování uměleckých institucí, které v různé míře probíhají u nás i v zahraničí, i vznik spolků a iniciativ nabízejících různé nehierarchické formy spolupráce a sdílení napříč uměleckou scénou, ale i mimo ni.
Za podstatné považuji dosavadní aktivity řady organizací sdružených v rámci konceptu Feministické instituce, obdivuhodně aktivní ekobuňky na UMPRUM, AVU, FAMU a dalších školách, letošní zformování Umění pro klima, aktivity Mothers Artlovers, ale například i řadu performativně-edukačně-sdílecích formátů v ostravském Platu (například nedávná seznamka pro lidi se smutkem Jakuba Černého) nebo cyklus multilogů Hany Janečkové a Zuzany Jakalové, které v galerii Display otevřely témata radikálních podob péče a mezigenerační solidarity. Vážím si práce Otty Kouwena v Ateliéru radostné tvorby, jenž poskytuje zázemí umělcům, kteří jsou onálepkováni jako tvůrci s handicapem. A dotkl se mě projekt Prádelny Magdy Kwiatkowské v INI gallery, Spolupracuje na něm s organizací Jako doma, která v galerii nalezla dočasné útočiště, než se přestěhuje do nového prostoru.
Naopak mi chybí dobře zpracované výstavy umělců starší generace: to, že Národní galerie neudělala ještě výstavu například Evě Kmentové nebo Anně Zemánkové, je velká ostuda.
Obecně ale musím říct, že mě, přes všechny úzkosti, které současný vývoj asi nejen u mě vyvolává, opakovaně fascinuje, kolik pozoruhodných osobností i odvážných projektů tak malá umělecká scéna, jako je ta naše, každoročně generuje.
Kateřina Olivová (vedoucí Ateliéru performance na AVU)
Už od základu nevnímám jako důležité a užitečné vyzdvihovat jednotlivá díla, umělkyně nebo výstavy. A v souvislosti se svým letos čerstvým působením na AVU jsem nadšená z toho, že mohu být přítomná zrodu umění, že jsem přímo uvnitř a fascinovaně sleduji tvůrčí procesy mladých umělkyň a mám tu čest se k nim vyjadřovat, pomáhat jim a podporovat je. Blaží mě, že minimálně část umělecké scény couvá od individualismu a stále více se prosazuje kolektiv, komunita, nehierarchický přístup. Na mnoha školách vznikají skupiny zabývající se klimatickou změnou a reálným aktivismem a nejsou to pro ně jen prázdné trendy pojmy, ale každodenní činnost. Je úplně normální chodit protestovat a vyjadřovat nahlas svůj názor. Na všech možných vysokých školách se zabýváme etickými kodexy a genderovými programy. Umění může reálně měnit svět. To je ten nejdůležitější umělecký počin roku.
Anna Remešová (šéfredaktorka Artalk.cz)
V berlínském Hamburger Bahnhof jsem viděla instalaci umělkyně Pauline Curnier Jardin, vítězky letošního německého ocenění Preis der Nationalgalerie. Její součástí bylo video Qu’un Sang Impur o erotických touhách pěti žen po menopauze. A je to síla. Protagonistky mají stará, povislá těla, ale nečekaně menstruují. Nečekaná je i jejich erotizace, protože jsme si odvykli vnímat již neplodné ženy jako atraktivní. Jsou „off the market“, ale jak ukazuje Jardin, právě v těle, v němž se zbláznily hormony, které prožilo menopauzu, se skrývají utajované superschopnosti. I ženy po menopauze mají moc, mohou se mstít, mohou toužit, mohou si navzájem pomáhat, dotýkat se, být hlasité. Na konci videa tuto sílu úplně fyzicky vnímáme – je organická, radostná a taky trochu temná. Jsou to čarodějnice vymaněné z pohledu jiných (ve videu ztělesněných vězeňským dozorcem, který se na ženy dívá skrze malé kukátko ve dveřích jednotlivých cel), ženy, které nemají strach. Video vzbuzuje velmi intenzivní touhu po emancipaci. Tak nějak si představuju opravdu dobré umělecké dílo.
Jonáš Strouhal (performer, pedagog Centra audiovizuálních studií na FAMU)
V tomto roce, stejně jako v každém jiném od roku 1995, pro mě byla uměleckým vrcholem lidová tvořivost sdílená na internetu. Memy, fotky, gify, videa, statusy, útržky konverzací. Neustále se valící vodopád kuriózních kokotin, seriozních zamyšlení nad stavem světa, náhodných záznamů reality plných skrytých významů. Všechny tyto fragmenty tvořené a uploadované miliony lidí oproštěných od uměleckých ambicí, prezentované nenuceně, bez spektáklu a zbytečných keců, pro mě měly mnohonásobně větší sílu, byly originálnější a stimulovaly mě více než většina šablonovitých a upachtěných výstav tvořených na míru institucím, kupcům, instagramovým účtům a uměleckým blogům. S nástupem technologií, které zrychlily proudění informací, se dnes silné a cílené reflexe, jež byly dříve vlastní umění v galeriích, objevují mnohem častěji v prostoru internetu a sociálních sítí. Zbavené ambicí monetizace a strachu z neúspěchu vyznívají mnohem odvážněji a upřímněji než v galeriích.
Pavel Sterec (umělec, vedoucí Ateliéru intermédií na FaVU)
Rok 2019 byl plný finančně zasypaných výročí, na která se šroubovaly mnohé kulturní projekty – festivaly, oslavy, spektakulární defilé, a současně se představily nové, okázalé, privátní umělecké instituce. Myslím, že to v řadě lidí včetně mě vyvolalo potřebu spíše docenit skromnější diskursivní projekty, místa a iniciativy, podporující komunitu a kritické či environmentální myšlení. Byl to nepochybně celoroční výstavní, ale hlavně nevýstavní program galerií Etc., VI PER a Display. Intenzivní program kolektivu 4AM v brněnském prostoru Praha (rok 2019 byl zároveň poslední pod jejich vedením a je třeba jim za skvělou práci poděkovat). Z příspěvkových institucí Plato v Ostravě a na uměleckých školách po celé ČR nově vzniklé ekobuňky a další sociálně, politicky a environmentálně orientované studentské iniciativy.
Zbyněk Baladrán (umělec, teoretik, kurátor galerie Display)
Produkce umění následuje růstovou křivku produkce jakéhokoli jiného zboží a služeb. Jakmile se jedná o kulturu, mělo by to být nejspíš dobře, ale jak se už ptal kdysi Marcel Duchamp, co s tím vším budeme jednou dělat? Nezvyšuje se jen počet výstav, ale budují se i nová umělecká centra s ještě lepším zázemím a ještě vyššími ambicemi. Enormní produkce dosahují fotografické záznamy výstav distribuované v rámci narcistních PR strategií po sociálních sítích. To dává možnost vidět mnoho výstav, až takové množství, že nezbývá moc času o nich přemýšlet a člověk trpce zjišťuje, že jejich společenský dosah je stejně minimální. Pokud se ovšem nejedná o banán… Komodifikace umění tak hluboko prorostla naším myšlením, že nás pak dojímají i solidární gesta vítězů uměleckých cen.
Letos jsem přemýšlel například o filmech, uměleckých dílech a výstavách Alžběty Bačíkové, Ladi Gadžiové, Ivarse Gravlejse, Alexeje Klyukova, Kateřiny Konvalinové, Marie Lukáčové, Matěje Pavlíka, Lucie Rosenfeldové, Martina Zeta nebo Jiřího Žáka.
Z výstav bych zmínil alespoň 9. trienale sodobne slovenske umetnosti „Živo in mrtvo“ v Lublani od kurátora Víta Havránka. Experimentální pokus o rozlousknutí obtížně řešitelných rozporů týkajících se platnosti východisek avantgardy, funkce umění a vztahu internacionálního a lokálního. Málokterý současný český kurátor nebo kurátorka tak silně ovlivňuje mezinárodní umělecký diskurs jako Havránek, přesto nepochopitelně uniká pozornosti českých médií.
Anežka Bartlová (teoretička umění)
Mezi události roku 2019 osobně řadím především to, že se kritika současného politicko-ekonomického systému a jeho propisování do umění přesunula z okraje na viditelné místo na veřejnosti. Velkou radost mi udělalo množství institucí, které se přihlásily k Výzvě za vyhlášení stavu klimatické nouze v Praze a Brně. Tytéž instituce pak zčásti začaly s praktickými kroky, které reflektují stav klimatického rozvratu, v němž se nacházíme. Zároveň mám radost i ze sílící diskuse uvnitř umělecké scény (ale i v malých ostrůvcích mimo ni) o roli (nejen soukromých) peněz v kultuře: ať už šlo o „kauzu Vyšebrod“, která měla spolu s otázkou manažerských odměn podíl na odstranění ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, kritické hlasy směrem k artwashingovým aktivitám Roberta Runtáka a rodinného artbyznysu Petra Pudila, nebo kauzy zahraniční (kolem MET, Tate atd.). Myslím, že pro řadu lidí byl letošní rok probuzením z romantické představy, že je možné dělat umění a na zbytek světa kašlat.
Tereza Stejskalová (kritička a kurátorka v tranzit.cz)
Letos v létě jsem byla v Londýně, a tak jsem měla to štěstí vidět skvělé obrazy Faith Ringgold a Luchity Hurtado. Serpentine, ústřední londýnská galerie, věnovala dvě sólové výstavy umění dvou barevných žen ve vysokém věku a něco jim evidentně splácí. Je to asi i známka toho, že se Londýn kultivuje, politizuje, dekolonizuje, volí Labour party, akorát zbytek anglické společnosti to moc nezajímá. Instalace Candice Breitz v berlínském n.b.k. nesoucí název Labour byla o porodech. Viděla jsem ho s kamarádkou, která tím byla znechucená, a já byla taky rozpačitá. Jenomže pak se mi o tom i zdálo. Hodně jsem o tom všem přemýšlela a docela jsem přehodnotila svůj pohled na umění – také díky knize Hold it Against Me od Jennifer Doyle o emocích v umění. Zaujalo mě úsilí varšavského bienále a bienále v Oslu dělat velké výstavy jinak, subverzivněji k formátu bienále – už proto, že se sama v něčem podobném angažuji. Na lokální umělecké scéně to letos vřelo a ještě více se vyjevil traumatický vztah mezi uměním a etikou. Mezi lidmi, pro něž je umění nade vše, a mezi těmi, kteří vnímají umění jako neoddělitelné od politických a etických závazků (a k nimž počítám i sebe). Zdá se mi, že mezi těmito dvěma skupinami se rozevírá doslova propast.