Foto Facebook Borise Johnsona.
Dvanáctý prosinec 2019 byl špatným dnem nejen pro britskou Labour Party, která dle očekávání prohrála parlamentní volby, ale i pro většinu britských občanů. Mnozí z nich v horizontu měsíců zjistí, že odchod z Evropské unie jejich ekonomické a osobní problémy nevyřešil, část z nich se za několik let dost možná probudí v jiné zemi. Kam až mohou kdysi mocnou a za vzor dávanou zemi dovést dezinformace užívané konzervativním establishmentem, uvidíme v příštích letech.
Obrysy budoucího směřování Británie jsou dnes jasnější než kdykoliv jindy ode dne osudného brexitového referenda. Pohodlná většina v parlamentu zajistí Borisi Johnsonovi hladké přijetí brexitové dohody ještě před Vánoci a 31. ledna může vstoupit v platnost formální odluka od Evropské unie. V příštím roce se pak budou obě strany snažit dohodnout na podobě budoucích obchodních vztahů. Zda má šanci varianta umožňující Británii přístup na jednotný trh EU, bude záležet především na tom, jestli myslí Johnson vážně výlučnou kontrolu pohybu osob přicházejících do Británie, a tudíž imigrace, nebo zda po volbách z radikální antiimigrační politiky sleví. Strach z praktického uzavření se Evropě a přivítání amerického kapitálu, pokud jednání ztroskotají, je nicméně oprávněný.
Hlas pro zachování současného stavu
Dopady spektakulárního vítězství konzervativců na domácí politiku jsou těsně spjaté s brexitem. Z vágních předvolebních slibů založených na nahodilých číslech je těžké předpovídat cokoliv konkrétního. Strana před volbami sice deklarovala obdobné cíle jako labouristé, jejich brexitem diktovaná zahraniční politika však bude iniciovat růst nutný pro zlepšení financování veřejné zdravotní služby (NHS), sociálních služeb a školství jen těžko. Očekávat se proto dá zavádění pokoutných sektorových škrtů, čarování se statistikami a další podpora zapojení soukromého sektoru do státních odvětví ekonomiky.
Místo házení zaschlého bláta na Corbyna, z kterého výsledek voleb stejně udělal politickou mrtvolu, bychom měli upřít pohled ke způsobu, jakým Boris Johnson volby tak slavně vyhrál.
Většina Britů včera v podstatě hlasovala pro zachování statu quo, a to i v kdysi průmyslové severní Anglii. Zmodrala tzv. červená zeď. Strana Borise Johnsona porazila labouristy kandidující s nejodvážnějším a prakticky nejprogresivnějším programem ve své historii i v jejich tradičních baštách, tedy v oblastech nacházejících se dnes ve značném ekonomickém úpadku. Jak je to možné?
Odpověď je téměř jednohlasná: Jeremy Corbyn. Bezobsažným útočením na lídra labouristů nyní reagují na výsledky voleb nejen mnozí britští komentátoři přejímající předvolební argumentaci konzervativců, ale logicky také jeho spolustraníci. V momentě zveřejnění předpovědi fatálního výsledku mnozí z nich už odstartovali závod o uchvácení labouristické strany (obdobné reakce českých komentátorů nechme do debaty o ozvucích postsocialistického „huráliberalismu“). Objektivní hodnocení příčin porážky strany ve volbách je tak vzhledem k nepřehlednému mísení pojmů, dojmů a zájmů mnoha zainteresovaných stran obtížné.
Dezinformační ofenziva
Jako vodítko by neměl zapadnout především nemilosrdný verdikt neziskových organizací, jež sledovaly míru dezinterpretací objevujících se v předvolebních kampaních. Britské volby byly prvním velkým kláním poté, co Mark Zuckerberg oznámil, že Facebook nebude kontrolovat, zda jsou na sociální síti inzerované politické reklamy pravdivé. Podle organizace First Draft bylo ve sledovaném období 88 procent reklam na Facebooku zaplacených Konzervativní stranou zavádějících nebo mělo dezinterpretativní charakter. Naopak procento „problematických“ reklam Labour se rovnalo nule.
Vážnost role dezinterpretací šířených prostřednictvím oficiálních kanálů Konzervativní strany a bulvárního tisku ve volbách potvrzuje práce mnohých novinářů, na které by teď po volbách měli navázat s přesnou metodologií sociologové a politologové. „Vox populi“ se před volbami snažili ve svých reportážích zprostředkovávat třeba John Harris a John Domokos z Guardianu. V provinčních městech si povídali s lidmi všech věkových kategorií o tom, koho a proč budou volit. Velká část respondentů jít volit vůbec neplánovala. Mnozí starší lidé přiznávali dřívější podporu Labour party s tím, že kvůli příslibu vystoupit co nejdřív z EU a kvůli informacím kolujícím o předsedovi strany v bulváru a na internetu budou teď volit konzervativce. Nepočetná skupina podporující labouristy tak sestávala převážně z mladších lidí.
Harris s Domokosem mluvili také s lidmi angažujícími se v dobrovolnických organizacích (komunitních centrech, potravinových bankách), u nichž předem považovali podporu Labour party za samozřejmou. Opak se ukázal pravdou. Oslovení projevovali po zkušenostech z posledních let vůči pomoci ze strany státu totální skepsi. O detaily politického zápolení se nezajímali. Všichni politici byli podle nich stejnou měrou odrtžení od jimi žité reality.
Nečestné vítěžství
Na totální erozi důvěry v politiku mají bezesporu podíl jak konzervativci, tak labouristé. Můžeme ale za „nejhorší výsledek Labour party od roku 1935“ skutečně vinit pouze Jeremyho Corbyna? Po poslední volební kampani se totiž zdá, že by mohl proměňovat vodu ve víno a na cestách po Británii uzdravovat nemocné, a stejně by to nebylo dost. Konzervativní kouřová clona „uvolněného potenciálu“ Británie osvobozené z okovů Evropské unie, jejíž prosperitummůže zhatit jenom „nebezpečný terorista a komunista“, by v kombinaci s důvěrou podkopanou zklamáním na regionální a lokální úrovni přesvědčila i vyléčené.
Místo házení zaschlého bláta na Corbyna, z kterého výsledek voleb stejně udělal politickou mrtvolu, bychom proto měli upřít zrak ke způsobu, jakým Boris Johnson volby tak slavně vyhrál. „Největší volební úspěch Konzervativní strany“ od roku 1970 totiž nevyhrál čestně, ani důstojně. Za pět let by na to nemělo zapomenout ani budoucí vedení Labour party. Po včerejším odmítnutí nabídky radikální levicové proměny všech sektorů veřejného života jim ostatně ani nic jiného než zázraky nezbývá. Role politického programu je evidentně druhotná.
Autorka je historička a politická komentátorka.