Výzkumný ústav práce a sociálních věcí (VÚPSV) nedávno zveřejnil výsledky sčítání vybraných kategorií osob bez domova v České republice. To bylo provedeno během jednoho týdne v dubnu 2019. Výsledky sice nezahrnují všechny osoby bez domova (chybí některé kategorie „osob bez bytu“, například lidi přebývající v komerčních ubytovnách), přináší ale zásadní nová zjištění. Podle projektu, který vznikl pod vedením Olgy Nešporové, bylo v rámci sledovaných kategorií sečteno 23 800 osob – z toho 11 600 přespávalo venku, případně v noclehárnách pro osoby bez přístřeší. O postupu sčítání a jeho výsledcích jsme hovořili s dvěma z řešitelů projektu Petrem Holpuchem a Kristýnou Janurovou.
Lidé bez domova často nejsou nikde evidováni. Jak jste při sčítání postupovali?
Petr Holpuch: S Kristýnou Janurovou jsme už před několika lety vytvářeli pro Ministerstvo práce a sociálních věcí návrh metodiky sčítání osob bez domova v České republice a podílel jsem se i na sčítání osob bez domova v Praze v roce 2010. Takže jsem byl rád, že jsme měli možnost vytvořit teoretický rámec a nyní ho aplikovat v praxi. Záleželo přitom především na velikosti obce na tom, a zda tam už jsou etablované nějaké sociální služby. Vytvořili jsme čtyři scénáře, které už byly částečně vyzkoušeny ve světě, a jednotlivým obcím jsme nabídli, že si mohou vybrat ten, který jim nejlépe vyhovuje.
Naše celkové číslo – 23 800 osob – nezahrnuje všechny lidi v nevyhovujících bytových podmínkách. Nejsměrodatnější je nejspíš údaj 11 600 osob, které jsou bez střechy nad hlavou. Takový celorepublikový údaj tu ještě nebyl.
První scénář se týkal malých obcí, kde zpravidla fungoval nějaký sociální pracovník, který už měl přehled o lidech bez domova, většinou v řádu jednotek. Tomu jsme říkali „využití vlastní evidence“ – obce nám pouze předaly čísla. Druhý scénář byl pro větší obce, kde žádné služby nebyly, a neměly tudíž představu o číslech. Tam jsme použili sčítání na předem identifikovaných místech. To znamená, že nějakou dobou před samotným sčítáním bylo nutné zmapovat lokalitu. Využívali jsme místních sociálních pracovníků, kteří by měli mít přehled o tom, kde se lidé bez domova v dané obci vyskytují. Používali jsme i údaje policie. Samozřejmě tu byly určité obavy ze zneužití těch dat, takže jsme museli pracovníkům garantovat, že oni budou poslední instancí, která tu mapu bude mít v ruce, a že se jim bude hodit při jejich další práci.
A jak vypadala práce sčítacích komisařů v terénu?
PH: Na základě mapy se naplánovaly trasy a sčítací komisaři měli za úkol se během sčítacího týdne vracet na vytipovaná místa, dokud nepotkávali už jen ty samé lidi. Pomůckou byly zelené kartičky, na kterých byly z druhé strany kontakty na sociální pomoc v obci. Při osobním, kontaktním sčítání zadávali komisaři několik otázek, na základě kterých poznali, zda daný člověk spadá do naší cílové skupiny. Pokud ano, vyplnili o něm do svého sčítacího archu několik základních údajů typu gender, věk nebo délka pobytu bez domova a dali mu kartičku. Když se poté na ta místa vraceli, vždy se ptali: „Nedával vám už někdo v tomto týdnu takovou kartičku?“ A ti lidé si vzpomněli, že třeba něco takového dostali, takže jsme věděli, že byli už sečteni.
Jak to probíhalo ve větších městech? Tam asi nebylo možné se jen procházením stanovených tras setkat se všemi lidmi bez domova.
PH: K tomu jsme měli další dva scénáře. Scénář číslo tři byl vlastně obdobou toho druhého, ale pokud v obci fungovaly nějaké nízkoprahové služby, někdo po celou dobu seděl v noclehárně nebo jiném zařízení a každého uživatele té služby oslovoval stejně jako na těch vytipovaných místech a předával jim zelené kartičky. Zároveň jsme se lidí ptali, zda obvykle přespávají i u známých nebo zda nemají vlastní byt, s čímž se setkáváme právě ve větších městech. Například starší lidé často bydlení mají, ale chodí třeba na polévku zdarma. Takže jsme získávali i údaje o dalších lidech, kteří dané služby využívají, což může také být pro jejich poskytovatele užitečné. Ale paralelně se sčítáním v noclehárnách chodili sčítací komisaři i v terénu.
Poslední scénář se týkal jen těch největších měst, kde jsme kvůli počtu osob bez domova museli volit sofistikovanější postup, tzv. metodu capture-recapture. Ta má velké výhody, ale i velké nevýhody. Je to vlastně metoda odhadu populace ze vzorku, nikoliv přesné sčítání. V podstatě jde o dvě fáze – napřed vyrazíte po předem určených trasách do terénu a zkontaktujete co největší počet lidí bez domova způsobem, který jsem už popsal, přičemž oslovení lidé dostanou kartičku. Poté, o dva dny později, se v podstatě stane to samé, s trochu upravenými trasami a časy návštěv sčítacích komisařů, aby se maximalizovala náhodnost. V druhé fázi hrálo roli, zda kontaktované osoby dostaly kartičku před dvěma dny. Takto jsme získali tři údaje: počet lidí, kteří dostali kartičku první den, počet lidí, kteří byli započteni až napodruhé, a počet osob, které na které jsme narazili dvakrát. Na základě těchto tří údajů bylo možné vypočítat odhad celkového počtu osob bez domova. Jelikož například v Praze jsme měli skutečně robustní vzorek, nepřesnost výsledného údaje se pohybovala v rozmezí cca stovky lidí.
Ve zprávě, kterou jste zveřejnili, rozlišujete mezi osobami bez střechy a bez bytu. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Kristýna Janurová: Jedná se o dvě hlavní kategorie sčítaných osob, vycházející z celoevropské klasifikace ETHOS, která má dílčí podkategorie uzpůsobené místním specifikům. Bez střechy jsou všechny osoby přespávající venku, v nějakých provizorních přístřešcích, pod mosty, v maringotkách, ve stanech – tedy všichni ti, které bychom hovorově nazvali bezdomovci nebo lidmi z ulice. Do této kategorie spadají i lidé, kteří pravidelně nebo nárazově využívají možnosti přespat v noclehárně. Ta neslouží jako zařízení pro delší pobyt, jelikož ti lidé tam nemohou zůstávat přes den, nemohou si tam nechat věci. Osoby bez bytu jsou trochu složitější kategorií. Jsou to lidé, kteří nemají žádné stabilní ubytování, nemají pronájem nebo nevlastní žádnou nemovitost, ve které by mohli dlouhodobě žít, ale jsou v nějaké instituci. Na jedné straně to jsou instituce, které se specializují na poskytování ubytování lidem v obtížných situacích, jako jsou azylové domy nebo různé jiné typy podporovaného bydlení, například domy na půl cesty, sloužící zejména mladým lidem, kteří opustili dětský domov. A pak tu jsou nemocnice a věznice, kam se lidé samozřejmě dostávají nejen proto, že jsou bez domova, ale někteří se tam vyskytují právě i proto, že neměli kam jinam jít.
Ve zmíněné evropské klasifikaci jsou za lidi bez bytu považovány i osoby v komerčních ubytovnách, ty ale nebyly do vašeho výzkumu zahrnuty. Proč?
PH: Náš projekt byl reakcí na konkrétní zakázku Ministerstva práce a sociálních věcí a dohodli jsme se, že lidé na ubytovnách budou sčítáni odděleně. Na toto sčítání bylo vyhlášeno i vlastní výběrové řízení.
Platforma pro sociální bydlení ve zprávě za minulý rok uvádí značně jiná čísla – 54 000 domácností v bytové nouzi. Proč jsou tyto odlišné od vašich výsledků?
KJ: Čísla Platformy mají širší záběr, zahrnují i další kategorie jako například nejisté bydlení, které jsme my podle zadání nezohledňovali.
PH: Je potřeba zdůraznit, že naše celkové číslo – 23 800 osob – nezahrnuje všechny lidi v nevyhovujících bytových podmínkách v Česku. Nejsměrodatnější je nejspíš údaj 11 600 osob, které jsou bez střechy nad hlavou. Takový celorepublikový údaj tu ještě nebyl. Kdybychom do našeho projektu zahrnovali i komerční ubytovny, nutně bychom došli k číslu vyššímu o desítky tisíc lidí, a kdybychom k tomu přičetli i široce definované nejisté bydlení, mohlo by se jednat o dalších 100 tisíc. Ale je to samozřejmě vždy složité, protože mezi člověkem, který má bydlení, a člověkem, který spí pod mostem, leží kontinuum se spoustou různých odstínů. Druhou věcí je, že odhady Platformy pro sociální bydlení se neopírají o reálné sčítání.
V čem jsou tedy vaše údaje nové?
PH: Základem našeho projektu bylo poznat skupinu lidí, kteří jsou nejvíce sociálně vyloučení, tedy osoby žijící venku. Myslím, že MPSV si oddechlo, že má poprvé k dispozici reálný údaj, o kolik osob žijících v tom největším vyloučení se jedná. Samozřejmě tu máme řadu problémů, jako je nejisté bydlení, komerční ubytovny atd., ale ti lidé jsou alespoň částečně podchyceni, jelikož i do komerčních ubytoven chodí sociální pracovníci a mohou s těmi lidmi nějak pracovat. Ale nejpalčivějším problémem jsou případy, kdy člověk spí někde venku, má oteklou nohu, ale nikam s tím nechodí, a podobně.
Ve vašich údajích figuruje i 2600 dětí bez domova. Na ulici se u nás naštěstí s dětmi nesetkáváme, co si tedy pod tímto číslem máme představit?
KJ: Je možné, že se občas na ulici vyskytne někdo šestnáctiletý, sedmnáctiletý, ale jde o výjimky. V zásadě jsou to z velké většiny děti v azylových domech, případně pak v obecních ubytovnách, kde žijí rodiče s dětmi. Někteří mladiství pak bydlí v domech na půl cesty.
Sčítání v institucích bylo určitě jednodušší než v terénu. Setkali jste se i tam s nějakými metodologickými výzvami nebo problémy?
KJ: Já jsem zajišťovala sčítání ve věznicích a zdravotnických zařízeních, azylové domy měla na starosti kolegyně. Ve věznicích jsme měli velkou výhodu, že s námi ochotně spolupracovalo Generální ředitelství vězeňské služby, takže jsme v podstatě ta data dostali už zpracovaná. U zdravotnických zařízení to bylo složitější. Samozřejmě se tam ale s lidmi bez domova setkávají, a to jak s lidmi z ulice, tak s lidmi v nějaké složité sociální situaci, případně s postižením, kteří v daném zařízení zůstávají déle, než by jejich zdravotní stav vyžadoval, protože se prostě nemají kam vrátit. Buď je rodina zavrhla, nebo už nikoho neměli, nebo jim třeba jediná blízká osoba během hospitalizace zemřela. Jsou to tedy lidé, kteří by mohli nemocnici, psychiatrickou léčebnu, případně i LDN opustit, kdyby měli dostatečné zázemí, kam by se se svou diagnózou mohli vrátit. To je v těch zdravotnických zařízeních asi nejpalčivější problém, co se týče lidí bez domova. Samotné sčítání ale nebylo jednoduché. V každém zařízení měl personál jiné možnosti a kapacity a údaje byly různě přesné. V menších nemocnicích často fungoval sociální pracovník, který měl přehled o osobách bez domova, ve větších nemocnicích se jednalo spíše o odhad. A jinde nám třeba sdělili počet osob s adresou bydliště na městském úřadě. Nicméně víme, že ne všechny lidi s takovou adresou lze považovat za osoby bez domova – tento mechanismus se využívá účelově i k různým daňovým únikům, takže takové číslo bylo možné brát pouze orientačně.
Dá se tedy říct, že část pacientů zdravotnických zařízení, kteří nemají stabilní bydlení, je v těchto zařízeních spíše ze sociálních než zdravotních důvodů?
KJ: V rámci tohoto sčítání nebylo úplně možné vyčíslit, kolik takových případů je, ale určitě se jedná o problém, se kterým se české nemocnice potýkají, a to jak v běžných nemocnicích, tak v psychiatrických léčebnách a na LDNkách.
Máte představu, jakou část vašich výsledků tvoří osoby, které jsou bez domova dlouhodobě, a z jaké části jde o přechodné případy?
PH: Z dat vyšlo, a to byl překvapivý výsledek, že existuje propast mezi těmi, co spí venku, a těmi, co využívají nějaké služby. Pro ty, co spí venku, je typické dlouhodobé bezdomovectví, zatímco lidé využívající noclehárny a jiné služby uváděli většinou kratší čas bez domova. Samozřejmě je otázka, co je příčina a co následek. Je možné, že když se někdo propadne na ulici, nejprve se od toho distancuje a na naše šetření by třeba odpovídal: Ne, já nejsem bez domova, já jsem jen v těžké životní situaci. Ale postupem času se učí na ulici žít, zajišťovat si místo k přespání, obživu atd., a čím víc získává tyto schopnosti, tím méně pak už chce těch dvacet korun dát na noclehárnu a radši si za ně koupí něco jiného. Druhým výkladem by ale mohlo být, že se jedná o jiný typ lidí, že na ulici jsou převážně lidé, kteří jsou opravdu extrémně sociálně vyloučení a už nezvládají kontakt ani se sociálními pracovníky.
KJ: U azylových domů pak byl častější krátkodobý pobyt bez domova, což může svědčit o tom, že lidé tam mají přístup k nějakým sociálním službám a případně i snahu se navrátit do běžného života.
Nejvíce osob bez domova bylo v Moravskoslezském kraji. Čím to vysvětlujete?
PH: Moravskoslezský kraj má nejvíce obyvatel, takže se jedná o čistě početní záležitost. Zajímavější je sledovat počty na tisíc obyvatel, tam je ovšem Moravskoslezský kraj také na předních místech. Bez střechy je ale nejvíce lidí v Praze. Ze statistik nám jako jediný průkazný vztah vyšlo, že čím větší obec, tím víc lidí bez domova. A je celkem jedno, ve kterém kraji to je. Samozřejmě tu jsou další faktory, ale nezdály se až tak podstatné. V krajích jako ten Moravskoslezský či Karlovarský žije větší část obyvatel v obcích nad 20 tisíc lidí, zatímco třeba v Jihočeském kraji jsou typicky malé obce, takže tam potom mají i malý počet lidí bez domova.
V čem mohou tato čísla být pro MPSV, případně pro obce užitečná?
PH: Je důležité, že máme konkrétní čísla, která mohou legitimovat určité kroky v sociální politice. Například na úrovni obcí, když někdo v minulosti přišel s nějakým inovativním návrhem, neměl možnost se odvolat na čísla, a tudíž třeba vyčíslit náklady a dopady, což často mohlo vést ke ztroskotání těchto opatření. Obce navíc mohou ta čísla používat pro své komunitní plánování. Obce se proto do sčítání zapojovaly dobrovolně a řada z nich byla opravdu velice ochotná. Jsem moc rád, že se podařilo jít touto cestou místní spolupráce, a ne tak, že vyšleme výsadky pracovníků z Prahy.
KJ: A tím, že ten postup byl sjednocený a ta data se nasbírala ve stejný čas, dají se i s velkou mírou přesnosti mezi jednotlivými obcemi srovnávat, takže třeba podobně velké obce mohou porovnávat různá řešení.