Ruská osvobozenecká armáda, známá pod zkratkou ROA nebo pod slangovým označením „vlasovci“, si u nás v posledních dnech vydobyla mediální pozornost. Česká veřejnost si tyto vojáky spojuje zejména s jejich rolí při Pražském povstání z května 1945. Další skutečnosti spojené s těmito jednotkami jsou spíše neznámé nebo dokonce záměrně ignorované. Proto bychom se chtěli na následujících řádcích vlasovcům podrobněji věnovat.
Vznik Ruské osvobozenecké armády
Adolf Hitler a Heinrich Himmler byli od samého počátku východního tažení proti tomu, aby vznikla samostatná jednotka složená z etnických Rusů se samostatným velením. Příslušníci „východních národů“ proto nejprve sloužili v pomocných rolích a pouze jako přímá součást nacistických ozbrojených složek. Tyto jednotky vešly ve známost pod názvem Hilfswillige, zkráceně HiWi. Další útvary vznikaly později v rámci SS nebo Wehrmachtu, kde byly nicméně stále podřízené centrálnímu velení nacistických sil. Situace se zásadně změnila v roce 1944 kvůli krizi na východní frontě, kdy si nacisté od většího zapojení Rusů do boje „proti bolševismu“ slibovali obrat válečných událostí ve svůj prospěch.
Zdůrazňování dlouho zamlčovaných okolností osvobození a naopak potlačování dřívějšího důrazu na úlohu Rudé armády bylo sice po pádu diktatury KSČ přirozenou reakcí, ale přetrvávání této tendence ještě třicet let poté už vyznívá poněkud zoufale.
Jednotky ROA vznikly v listopadu 1944 jakožto vojenská odnož politické organizace známé jako Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR). Obě organizace byly propojeny osobou generála Andreje Andrejeviče Vlasova, který se stal zároveň předsedou komitétu i velitelem armády. Cíle tohoto hnutí byly definovány manifestem přijatým na oficiální konferenci, kterou hostil K. H. Frank na Pražském hradě. Dokument se vymezoval nejen vůči bolševické vládě v Rusku, ale i proti „západním imperialistům“, jak jsou zde nazváni západní spojenci. V textu se rovněž hovoří o boji proti neurčitým vykořisťovatelům. Už samotné jeho formulování doprovázely konflikty s nacistickým vedením, protože komitét ve svém textu nebral ohledy na vyžadovaný antisemitský podtext. Obecně nové „hnutí“ postrádalo nějaké ucelenější ideologické pozadí, což bylo dáno jeho vlastní podstatou. Manifest se tak může jevit také jako kompromis mezi bílou emigrací a zajatými sovětskými důstojníky, jejichž motivace k podobným aktivitám zůstává nejasná. Stejně tak mohlo jít o projev snahy naklonit si nacistický režim, který až do konce války vlastně nevěděl, jak se má k Vlasovovi a jeho mužům postavit.
Uskupení s kontroverzní minulostí
Vlasovova armáda byla zformována do tří pěchotních divizí, jejichž součástí bylo i letectvo a důstojnická škola. Vojáci ROA se v převážné části rekrutovali z řad sovětských zajatců a jejich motivace byly různé. Mnozí z nich jistě měli ideologické důvody, avšak většina se chtěla pouze dostat ze žalostných podmínek válečného zajetí, a vyhnout se tak mnohdy jisté smrti. Další pomyslnou skupinou, která se stala součástí ROA, byli příslušníci ruské bílé emigrace, která tím navazovala na občanskou válku s bolševiky. Do této armády byly rovněž včleněny již dříve vzniklé kolaborantské útvary, mezi které patřili například Pannwitzovi kozáci. Tyto útvary však byly součástí ROA pouze formálně a Vlasov nad nimi neměl prakticky žádnou kontrolu.
Asi nejproblematičtější součást ROA představovala útočná brigáda SS R.O.N.A (Ruská osvobozenecká národní armáda), rovněž známá podle jména svého velitele jako Kaminského brigáda. Tato jednotka se přímo podílela na akcích spojených s masovým vyvražďováním, holokaustem a zejména s potlačením Varšavského povstání v roce 1944. Z této operace si brigáda odnesla velice negativní pověst pramenící z jejího chování k civilnímu obyvatelstvu, zejména při rozšíření nekontrolovatelného drancování a vraždění. Kaminského muži měli na svědomí i Ochotský masakr, při kterém přišlo o život okolo deseti tisíc obyvatel Varšavy. Sám Kaminskij byl po potlačení zatčen a obratem zastřelen pro obvinění z krádeže majetku třetí říše. Spekuluje se, že toto obvinění bylo založené na chování příslušníků brigády pod jeho velením, které se protivilo dokonce i velení SS. Mužům z jeho brigády bylo řečeno, že jejich velitel padl při přepadení polskými partyzány. Jeho muži se poté přesunuli na Slovensko, kde se zapojili do potlačování Slovenského národního povstání. V září 1944 byli nakonec včleněni do 1. divize ROA (Wehrmachtem značené jako 600. pěší divize), což se týkalo také častí 30. granátnické divize SS (označované též jako 2. ruská) a běloruské divize SS. Do formování Vlasovových jednotek byli zahrnuti spolu s již zmíněnými útvary HiWi. Právě vojáci této 1. divize ROA zasáhli později pod velením generála Buňačenka do Pražského povstání. Nejen jejich pozdní nástup k boji proti nacistické třetí říši, ale zejména jejich předchozí působení na frontě a v zázemí, činí z jejich nezištné pomoci Pražanům věc přinejmenším ožehavou.
Ne tak úplně šťastná investice
Vzhledem ke zprávám o bojovém nasazení „kolaborantských“ jednotek složených z národů Sovětského svazu na frontě se jeví jejich bojová hodnota jako mizivá. Kaminského brigáda byla například známá svojí špatnou bojovou disciplínou, kterou vynahrazovala o to větší brutalitou. Již dříve zmíněný zásah do Varšavského povstání tomu také odpovídal. Podobně na tom byly i jiné ruské jednotky SS a HiWi. Nacistické velení nicméně dokázalo jejich nevázanost a agresi využít a směřovalo je na „špinavou práci“. Většinou se jednalo o policejní dozor doprovázející operace proti partyzánům, ale zejména genocidní akty a další válečné zločiny. Co se týče samotné 1. divize ROA, tato jednotka prodělala svůj bojový debut na řece Odře v březnu roku 1945. Její bojové nasazení neskončilo ničím menším než totálním fiaskem. Důvody, které k tomu vedly, jsou různé. Sami vlasovci se odvolávali na nedostatečnou výzbroj a nedokončené formování svých jednotek, zatímco velení Wehrmachtu si naopak stěžovalo na jejich nedostatečnou disciplínu a bojovou morálku. Tak či onak, vstup ROA do bojů nepřinesl kýžený zvrat, protože na východní frontě byla Rudé armádě jen slabým soupeřem.
Záhadné velení
O většině velitelů ROA máme podrobné informace hlavně z období jejich působení v Rudé armádě. Od momentu zajetí přes počátek kolaborace až do vstupu do ROA máme o jejich osobnostním a jiném vývoji jen minimální zprávy.
Ponechme v tuto chvíli stranou postavu generála Vlasova a podívejme se spíše na případ generálmajora Sergeje Kuzmiče Buňačenka. Buňačenko byl rumunskou armádou zajat v hodnosti plukovníka během bojů na Kavkaze v roce 1942. Kolaborovat se rozhodl zhruba po roce zajetí. Jaké motivy ho k tomu dovedly, s jistotou nevíme, ale mohlo se jednat o výsledek snahy uniknout nuzným podmínkám zajetí. Po přechodu na druhou stranu Buňačenko působil v důstojnické škole pro východní dobrovolníky a následně se stal velitelem pluku, se kterým se ve Francii účastnil bojů proti spojencům. Za svoji činnost byl pak vyznamenán železným křížem II. třídy.
Pražské povstání
Mluvit v souvislosti s Pražským povstáním o vlasovcích je samo o sobě zavádějící. Jedná se o dobově nepřesné označení vztahující se na většinu rusky mluvících vojáků nacistických sil, kteří byli obávanými protivníky hlavně v partyzánských oblastech, kde působili zhusta jako provokatéři. Na druhé straně až příliš obrací naši pozornost k osobě generála Vlasova. Pokud máme na mysli příslušníky ROA pomáhající Pražanům při povstání, musíme si uvědomit, že jejich účast byla důsledkem rozhodnutí nižšího stupně velení, konkrétně generála Buňačenka. Sám generál Vlasov se postavil proti tomuto rozhodnutí, ale vzhledem k situaci to nemělo na spád událostí žádný vliv. Mnohá literatura dokonce hovoří o tom, že generál Vlasov byl pouze nominálním velitelem a faktickou moc nad jednotkami ROA drželi velitelé divizí. Motivace ke změně stran byla jasná. Cílem bylo zvrátit na poslední chvíli již jasnou porážku, uniknout sovětské pomstě a otevřít si alespoň částečnou záchranu cestou do amerického zajetí.
Oblíbené tvrzení, že ROA osvobodila Prahu, je poněkud nepřesné. Osvobození Prahy bylo výslednicí souhry několika faktorů. Rozhodující úlohu v ní sehráli bojující Pražané v čele s velitelem ozbrojeného odboje Karlem Kutlvašrem, jejich náhodní „vlasovečtí“ spojenci, stejně jako nezvratný postup Rudé armády a definitivní zhroucení třetí říše. Příslušníci Buňačenkovy 1. divize Ozbrojených sil KONR, jak bychom měli správně vlasovce uvádět, zastavili v rozhodující chvíli postup nacistických útočných jednotek do Prahy z jihovýchodního směru. Cenná přitom byla jak jejich zkušenost z východní fronty a znalost nacistické strategie při potlačování městských povstání, tak přetrvávající bojová síla. Samotní povstalci ovšem vlasovce vnímali sice jako cenného, ale stále problematického spojence. Zejména kvůli očekávanému vstupu Rudé armády do města se jej proto bez problému v závěru povstání sami zřekli.
Dvě politiky paměti
V ruském, potažmo sovětském narativu druhé světové války zaujímají kolaborantské útvary logicky místo jasných nepřátel. Je potřeba si uvědomit, že německá armáda nevtrhla v roce 1941 do Sovětského svazu s cílem osvobozovat jeho národy, ale s cílem jejich likvidace, zotročení a vytvoření nového životního prostoru pro svoji „panskou rasu“. Z ruského pohledu tak není válka s Německem jen otázkou obrany vlasti, ale otázkou života a smrti. V kontrastu s reálným nacistickým konáním na východě jsou deklarace o osvobození národů Ruska jen nicotnou frází. V případě ROA šlo o prázdná slova, která byla dle historika Jana Rychlíka jen vějičkou s cílem získat masovou podporu. Je pak jasné, že kdo se v kontextu tohoto boje o přežití postavil na stranu nepřítele, byl považován za zrádce bez jakéhokoliv slitování.
Ke konzervování podobného pohledu na tuto problematiku nicméně rovněž přispívá přetrvávající důraz putinovského Ruska na obraz vítězství ve druhé světové válce, který je základní součástí nové státní ideologie. Nehledě na to, že kolaborace národů bývalého Sovětského svazu s Němci je na druhé straně často využívána extrémními nacionalisty a neonacistickými skupinami pro účely jejich vlastní propagandy. Jednou z těchto skupin byla Národně revoluční fronta (ukončila činnost v roce 1999), na niž dnes navazuje Národně demokratická aliance. Ilja Viktorovič Lazarenko, jedna z vůdčích postav této politické strany, se pravidelně hlásí k odkazu kolaborantů z druhé světové války. Z toho důvodu je pro ruskou stranu byť sebemenší zmínka o jakékoli pozitivní roli ROA předem naprosto nepřijatelná. Podobná argumentace je obratem odmítnuta jako fašistická, což posiluje ze sovětských časů přetrvávající nepřátelství vůči Západu, které se v současné ruské státní ideologii propojuje s pocitem ohrožení pozice Ruska v jeho bývalé mocenské sféře ze strany nově samostatných států.
Opakované rozjitření tuzemské veřejné diskuse okolo kontroverzních témat konce druhé světové války ovšem napovídá, že ani naše společnost se s vlastní minulostí doposud dostatečně nevyrovnala. Jak už jsme uvedli v článku pro Deník N, polistopadová historiografie a politika paměti se extrémně vymezily proti výkladu dějin, jak jej prosazoval minulý režim. Zdůrazňování dlouho zamlčovaných okolností osvobození a naopak potlačování dřívějšího důrazu na úlohu Rudé armády bylo sice po pádu diktatury KSČ přirozenou reakcí, ale přetrvávání této tendence ještě třicet let poté už vyznívá poněkud zoufale. Historici při splácení dluhu minulých desetiletí sice oprávněně obrátili svoji pozornost například směrem k odboji či západní frontě, bohužel při tomto svém úsilí ale zapomněli vytvořit vyvážený a přesvědčivý nový výklad osvobození jako celku. Proto je tuzemská veřejná debata tak snadno kolonizována jednostrannými tvrzeními, která se polarizují na základě sympatií či antipatií k současnému Rusku a jeho sovětské minulosti. Důsledkem toho je také poslední faux pas s „vlasoveckým“ pomníkem.
Pandořina skříňka
Činnost Vlasova a jeho mužů je nutné brát v kontextu druhé světové války a nacistické politiky na Východě obecně. Pro tento kontext je důležité i problematické složení ROA a činnost jejich vojáků v letech předešlých. Chceme-li postavit pomník vojákům ROA nebo jejich velitelům, dostáváme se do tvrdého rozporu s dosavadním morálním imperativem druhé světové války. Ruská osvobozenecká armáda vznikla ve spletitém prostředí východní fronty, při jehož výkladu lze doposud jen stěží rýsovat přesné hranice mezi dobrem a zlem, a navíc nepatřila nikdy mezi československé spojence. Jen na okraj lze uvést, že se dodnes objevují spekulace o účasti příslušníků ROA na masakru obyvatel volyňského Českého Malína.
Nemůžeme si tedy myslet, že každý nepřítel našeho nepřítele je obratem ruky hrdinou bez poskvrny. To samozřejmě nic nemění na faktu, že povstalci pomoc Buňačenkových jednotek pod tlakem extrémních podmínek konce války zcela pochopitelně uvítali. Hodnotit ale historii o mnoho desítek let později podobným způsobem, kde účel světí jakékoliv prostředky, je nejen omezené, ale navíc velmi nebezpečné. Samotný boj vlasovců proti Stalinovi a nakonec i proti Hitlerovi totiž nemůže zastřít obecný podíl těchto jednotek na jiných zločinech proti lidskosti.
Nekritický přístup pak může otevřít Pandořinu skříňku rehabilitace činnosti ještě problematičtějších uskupení, než jakým byla ROA. Proto bychom měli být nanejvýš opatrní v tom, co ohledně komemorace druhé světové války podnikáme. V kontextu nedávného sporu o odstranění sochy maršála Koněva se totiž jedná o pověstné vyhánění čerta ďáblem, aniž bychom se tímto přirovnáním chtěli přiklánět na jakoukoli stranu. Jednoduše řečeno, po odstranění jedné rozporuplné sochy bychom zbudovali jiný, neméně rozporuplný pomník.
Aktuální kontroverze nad pomníky můžeme chápat jako pomyslný spor o výklad dějin, ale neměli bychom se vzdávat dosavadních morálních mantinelů. Oběma stranám dlouhodobě chybí citlivost pro odlišný kulturní kontext, a tak se debaty zákonitě musí míjet. Podobně jako nejsou současní ruští představitelé schopni pochopit, čím vadí normalizační socha maršála spojovaného s invazí ze srpna 1968, nejsou tuzemští politici schopni obsáhnout ožehavost „kolaborantů“ za „velké vlastenecké války“. Obě strany se namísto diplomacie chovají jako sloni v porcelánu. Proto je na místě spíše vybudování pomníku padlým na Olšanských hřbitovech než zbytečné přilévání oleje do ohně, kterým si řeporyjský starosta snaží po vzoru dejvických radních jen nahnat laciné politické body.
Autoři jsou historici.