Pro algoritmy jsme rostliny. Se Špelou Petrič o střetávání i spojenectví umění a vědy

Slovinské novomediální umělkyně Špely Petrič jsme se ptali, proč se ve své tvůrčí práci zaměřuje na svět rostlin a také v čem se liší přístupy vědy a umění k interdisciplinaritě.

Získala jste doktorát z biomedicíny. Proč jste vědu opustila ve prospěch umění?

Zabývala jsem se výzkumem a učila studenty, zapadla jsem tedy do vědecko­-výzkumného prostředí, ale uvědomila jsem si, že mě to neuspokojuje. Cítila jsem, že věda ztrácí kontakt se zbytkem společnosti, a dospěla jsem k závěru, že vědecká epistemologie je performativní a že dělat vědu znamená hlavně provádět předem dané postupy a dosáhnout určitého postavení ve společnosti. Vždycky jsem se zajímala o literaturu, byla jsem fascinována kritickými studiemi, filosofií a uměním, ale moc jsem se v tom neorientovala.

Místo abych plakala nad ztrátou výsostného postavení člověka, mě zajímá, zda bychom v této zploštělé ontologii nemohli najít nové spojence.

Lublaňská galerie Kapelica, která v devadesátých letech začala performativním uměním, poté se zaměřila na robotiku a performativní výzkum, a nakonec se pustila do bioartu, hledala v době, kdy jsem přemýšlela o odchodu z vědy, někoho, kdo by chtěl pracovat s biotechnologiemi v umění a měl vědecké zázemí. Uvědomila jsem si, že mi tato oblast umožňuje zabývat se otázkami, které považuji za skutečně podstatné, že mi dovoluje zpochybnit nejen meze mých znalostí, ale také postupy, na něž spoléhám při vnímání a chápání, a že mi pomáhá vidět limity vědeckého poznání.

Připadá mi frustrující, jak často se umění uzavírá samo do sebe. Vaše cesta od vědy k umění je poměrně neobvyklá…

Abych byla upřímná, také mě to v něčem frustruje. Mám například problém s frází o vztahu umění a vědy. Jejich propojení je sice důležité, ale tyto dvě oblasti mají velmi elitářský status a jsou považovány za nejvyšší metu, jíž lze ve společnosti dosáhnout. Autoritu vědy nepřestávám zpochybňovat a domnívám se, že právě umění nám umožňuje přijít s odlišnou perspektivou, myslet jinak a zkoušet různé věci. Stále věřím, že v uměleckém prostředí je méně překážek k prezentaci různých názorů, ale bylo by iluzorní myslet si, že je v uměleckém světě možné cokoli.

V umění se dnes velmi cení interdisciplinarita. Jak se k ní staví věda?

Věda sice interdisciplinaritu podněcuje, zároveň ale existuje konsensus o tom, jaké jsou její cíle a metodologie – jde o dosažení objektivních vědomostí pomocí vědecké metodologie. Umělci mají oproti tomu sklon přicházet s novými cíli a zpochybňovat zajetá pravidla. Pokud jde o interdisciplinární spolupráci, je více méně založena na osobní rovině, vyžaduje tedy trpělivost, zvídavost a otevřenost. Uvědomila jsem si, že nejde ani tak o téma, které zkoumáte, ale o interakce a vztahy s dalšími vědci, organismy i neživými materiály, a sama se to snažím akcentovat. Není ovšem mnoho vědců, kteří nejsou úplně přepracovaní a vyčerpaní zásadou „publikuj, nebo buď zapomenut“.

Porozumí vašim projektům i člověk, který se ve vědě příliš neorientuje? Zdá se mi, že jsou poměrně komplikované.

Mám řadu projektů, které nejsou tak náročné, třeba některé participativní performance, ale nejsou tolik ceněné. Jsem onálepkovaná jako umělkyně orientovaná na biotechnologie, takže jiná má díla nejsou zařazována do festivalových programů a podobně. Moje umělecko­-vědecké projekty přitom bývají mylně vykládány. Jako příklad můžu uvést dílo z roku 2016 nazvané Fytoteratologie, s podtitulem Rostlinno­-lidská monstra. Šlo o to prostřednictvím přenosu genetického materiálu mezi člověkem a rostlinou problematizovat intimitu, konkrétně se jednalo o ektogenezi, tedy o umělé zrození rostlin v inkubátoru za použití hormonálního prostředí vytvořeného člověkem, tedy mnou. Jinými slovy, rostlinná „miminka“ byla lidským produktem a díky mnou poskytnutým lidským hormonům obsahovala i jakousi „lidskou esenci“. Důraz jsem přitom kladla na neheteronormativní touhu po dětech a na aspekt péče. Ten se ale nakonec úplně vytratil kvůli estetice původní metodologie: jde o sterilní prostředí, bez plísní a bakterií, a také bez dotyku. Podstata díla tak zůstala skryta v symbolickém systému, který vyžaduje znalosti molekulárního biologa.

V následujících letech budu pracovat na rostlinném robotovi – takzvané rostlinné umělé inteligenci. Jde o probádání limitů algoritmických technologií. Půjde o rostlinnou verzi kyborga Donny Haraway. Zajímá mě, jak rostliny zakouší slast, díky čemu prospívají. Námi vytvořená umělá inteligence bude z rostlin získávat data a jejím úkolem bude zasahovat do jejich prostředí. Už to znamená změnu paradigmatu – namísto využití rostlin je zde snaha jim prospět. Rostliny jsou v západní kosmologii marginalizovanými organismy už od dob Aristotelových, což nám umožnilo zacházet s nimi jako s pouhým materiálem.

Marginalizace rostlin je tedy důvodem, proč jim poskytnout péči umělé inteligence? Ale není tato péče nebezpečná?

Když se podíváte na algoritmické technologie, například jednoduché interakce s Facebookem nebo Googlem, a na to, co bylo na­psáno o dohledovém kapitalismu, manipulaci voleb či ekonomických následcích, je jasné, že v těchto případech jsou informace měněny v komoditu a algoritmům je úplně jedno, odkud pocházejí. Z hlediska algoritmů jsme tedy všichni „rostlinami“ – v tom smyslu, že se vůči algoritmům nacházíme v obdobné situaci jako rostliny vůči nám. Místo abych plakala nad ztrátou výsostného postavení člověka, mě zajímá, zda bychom v této zploštělé ontologii nemohli najít nové spojence. Píšu­-li algoritmus, jehož smyslem je potěšení rostlin, snažím se dokázat, že existuje možnost, že by algoritmy mohly brát v úvahu i lidské touhy a slast nehledě na to, zda jsou využitelné pro trh. Nejde zkrátka jen o rostliny, ale o nás všechny, abychom nebyli jen manipulovatelným zdrojem života bez jakýchkoli etických hledisek. Jde o boj se statem quo.

Na mysli ovšem máme lidské pojetí slasti. Jak můžeme pochopit ne-lidské bytosti, jde-li nakonec vždy o lidskou interpretaci tohoto fenoménu?

Jde spíše o průběžné zkoumání než o nalezení „pravdy“. Jak ve vědeckém výzkumu, tak ve svých uměleckých dílech jsem dříve zápasila s otázkou antropomorfizace. Jak zabráníte tomu, abyste vůči jiné bytosti nebyli předpojatí, když se můžete spoléhat pouze na svou zkušenost? Snažila jsem se proto všem předsudkům vyhýbat – a upřímně řečeno, měla jsem při tom rozporuplné pocity. Pak jsem ale sledovala praxi některých kolegů, kteří se přiblížili animistickému přístupu nebo přístupu na základě vnímání, cítění a soubytí. Uvědomila jsem si, že pociťují daleko větší uspokojení a radost z práce, zatímco já nic takového nazpět nedostávám. Přitom se považuje za nejvyšší formu etiky, když vám nezaujatost a lhostejnost umožní provádět jiným organismům leckdy hrozné věci. Začala jsem se tedy více zajímat o důsledky vztahů, nejen o jejich epistemologické základy. I když se dopustíte antropomorfizace a pravdu o daném organismu trochu zkreslíte, můžete s ním díky tomu zacházet s větší laskavostí a úctou. Etika nezaujatosti působila příliš dlouho a příliš silně. Potěšení rostlin nezkoumám proto, že bych čekala, že přijdu s nějakým řešením. Dělám to s nadějí, že se přede mnou objeví nějaký nový způsob vztahování se ke skutečnosti, který lze sdílet s ostatními.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.

Text vyšel v A2 č. 25/2019. Číslo s tématem Bioart je aktuálně v prodeji.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies