Queer kovboj Orville Peck, Lil Nas X a další. Proč byl letos pop posedlý Divokým západem? 

Populární hudebníci v čele s rapperem Lil Nasem X, zpěvačkou Solange a queer kovbojem Orvillem Peckem letos přepsali mytologii, která pomáhala Americe zkreslovat vlastní historii. 

„Hello, I’m Orville Peck,“ představuje se při koncertech podobně, jako to dělal Johnny Cash, a jeho letošní průlomová deska Pony je přiznanou poctou legendám country. Hudba kanadského písničkáře Orvilla Pecka čerpá i z temně křehkých rokenrolových balad Roye Orbisona – je o lásce, samozřejmě nešťastné. Možná nejlépe ji vystihuje škatulka městský western noir. Postavy z jeho textů kouří červené marlborky, křižují nevadské pouště, ale také se jim do očí vpaluje světlo pouličních lamp, které umocňuje odcizení člověka.

Vlastně nic nového, kovbojský cosplay v sobě ale skrývá subverzivní linku: zásadní je identita, skrze niž Orville Peck promlouvá. „V mé tvorbě je hodně teatrálnosti a má to svůj účel. Je to ironické, ale současně věřím, že jde o nejupřímnější a nejotevřenější věc, kterou jsem zatím jako zpěvák dělal,“ přiznal pro Vice hudebník, který si často jako předskokany vybírá drag queens.

Škraboška s koženými třásněmi a červeným kloboukem, pak další škraboška s třásněmi ze stříbrných řetízků nebo růžová klasika s latexovou maskou. Ať už sahají až na zem nebo sotva zakrývají vousatou bradu, Orvillu Peckovi do tváře nikdy neuvidíte a totožnost si podle svých slov chrání z dobrých důvodů. Být gay kovbojem v Americe pořád není příliš bezpečné. Ví se o něm jenom málo. Proslýchá se, že jde o bývalého dětského herce, který se následně zapojil do hlučné punkové scény a hrál v kapelách jako Eating Out nebo Nü Sensae. Peck to ale nikdy nepotvrdil.

„Vyrůstal jsem jako odpadlík,“ popisoval pro The Guardian písničkář, který si podle svých slov hudbou vydělává na terapie. „Své pocity jsem si přeložil do country a vypadla z toho tahle osamělá figurka kovboje.“ Jeho úspěch není nic malého, je důkazem kulturní proměny: populární hudba v roce 2019 přepsala kovbojskou mytologii. Svoboda už letos nebyla díky Peckovi, globálnímu hitu Old Town Road od rappera Lil Nase X nebo zpěvačce Solange, která vyzdvihuje tradici černého rodea na albu When I Get Home vyhrazená jen sebejistým bílým mužům a standardní maskulinitě.

Svoboda a arogance kovbojů

Postava osamělého kovboje má v amerických dějinách pevné místo. Pomocí těchto hrdinů se vysvětluje vše od osídlování Ameriky a stavby železnic až po válku ve Vietnamu, o které vojáci mluvili při misích jako o hře na „kovboje a indiány“. Mýtus – popisující proces vrcholící v 19. století, během něhož se formovaly nové hranice amerických států – se propsal do všech aspektů moderního amerického života od paperbacku po reklamy na cigarety s osamělým Marlboromanem, který oživil postavu kovboje v druhé polovině 20. století. V představách o kovbojských příbězích se pere příroda s civilizací a individuální svoboda se společenskými normami. Když se bývalý hollywoodský herec Ronald Reagan spojil při prezidentské kampani s populárními filmovými kovboji Johnem Waynem a Clintem Eastwoodem, sázel na jistotu. „Doopravdy to nebyla svobodná země bez zákonů, obývali ji poklidní farmáři a obchodníci, ale lidé mýtu uvěřili,“ řekl v roce 1981 americký historik pro deník New York Times: „Reagan přišel, aby tyhle věci ztělesnil; jsou to sice lži, ale je to jedno, protože lidé jim uvěřili.“

Proč byl tento moderní folklór nebezpečný, vysvětluje v knize Gunfighter Nation: The Myth of the Frontier in Twentieth-Century America kulturní teoretik Richard Slotkin: „Bipolární rozdělení demografie westernu na kovboje a indiány (jenom příležitostně Mexičany) bylo nepatrně rozšířeno v šedesátých letech a mohl za to krátkodechý proud občanskoprávních westernů. Ale ani tehdy nebyli například černí kovbojové, vojáci a honáci reprezentovaní v takové míře, která by odpovídala skutečným číslům v populaci tehdejšího Západu.“ Slotkin v knize o vlivu „divokého Západu“ na kulturu a politiku připomíná, že na další minority jako Němce, Židy, Italy, Číňany nebo Japonce nedošlo vůbec: „Jejich vymazání z westernového žánru přispělo k mytologizaci naší historie a k neschopnosti zachytit mnohojazyčnou, multikulturní a multirasovou povahu moderních Spojených států.“

V poslední době se to mění a vrcholem emancipačních snah byl právě rok 2019. Jak připomíná hudební novinářka Michelle Kim v článku pro Pitchfork, všude možně se psalo o fotografickém projektu dokumentujícím černou kovbojskou kulturu a po sociálních sítích se jela vlna „yeehaw“, v rámci níž se šířily fotky známých afroamerických celebrit v kovbojském oblečení – mezi nimi byly taky rapperky Lil Kim nebo Mary J. Blige. „Tenhle archiv černošských kovbojů a kovbojek nebyl jenom krásný, pro mnohé to byl objev něčeho nového,“ vyzdvihuje Kim kulturní význam tohoto projektu. Přirozeně to ovlivnilo i populární hudbu a nešlo jenom o virální hit Old Town Road od rappera Lil Nase X.

Zpěvačka Solange v doprovodném filmu k  letošní oceňované desce When I Get Home pózuje v honáckém klobouku a jinde jsou vidět záběry z černošského rodea. „První kovboj, kterého jsem kdy viděla, měl černou barvu pleti. Neustále musíme přepisovat černou historii, proto jsem chtěla na albu zvýraznit tuhle opomíjenou kulturu, která mě formovala. Nešlo jenom o estetiku,“ připomněla v jednom z rozhovoru Solange, proč je důležité vyprávět ve stínu stojící verzi historie.

Japonsko-americká zpěvačka Mitski názvem páté studiovky Be the Cowboy z roku 2018 pokládá otázku, co to znamená být dnes kovbojem – a kdo může takovou roli zastávat. „V kovbojství je tolik arogance a svobody, že mě to přirozeně jako asijskou ženu přitahuje. Když vejdu do místnosti, jako bych se musela omlouvat za svou existenci,“ přiznala Mitski v rozhovoru pro talk show Trevora Noah. Přičemž alba zpěvačky, o níž se píše jako o největší naději kytarové hudby, připomínají autoterapii a jsou pojata formou intimních deníčků z doby vyrůstání, kdy jí největší traumata způsobila střední škola: podle svých slov kvůli původu těžko zapadala do kolektivu a první lásky jí přinesly úzkosti z nemožnosti naplnit ideál americké krásy. Ve svých videoklipech strhávala symboly země a nyní největší mýtus obrací ve svůj prospěch. A není sama.

Uvnitř pláču, yeehaw

Ani v hudbě kovboje Orvilla Pecka se neozývá ostřílenost, okázalá statečnost a sebejistota filmových kovbojů, kteří nikdy neminou cíl – místo toho charismatickým barytonem vypráví o zranitelnosti jako vystřižené z písní Roye Orbisona nebo náladou připomínají snímek Půlnoční kovboj, v němž se venkovský kluk v New Yorku po nocích prodává, aby měl na nájem. Peck v baladě Big Sky, melancholicky dobarvené drnkáním na banjo, vzpomíná na minulé lásky, boxery a motorkáře, do nějž se zamiloval. V bezmála gotickém songu Dead of Night zase zpívá o útěku dvou milenců na korbě pickupu a v refrénu ukazuje obdivuhodný rozsah svého hlasu, když z hlubokého tónu přechází do falzetu. Občas tu jsou slyšet výstřely, a dokonce i výkřiky „yeehaw“, ale spíš tlumené – i takto dává Peck najevo svůj smutek.

Orville Peck není první country zpěvák, který je queer. Jak sám říká, navazuje na sedmdesátkovou kapelu Lavender Country, o níž se píše jako o prvním otevřeně „teplém“ country. „Tehdy jsem si uvědomil, jak může být country subverzivní,“ vzpomínal pro časopis Billboard Peck, kterému nahrává doba. Peckovo country je sice hudebně tradiční a postavené na přiznaných citacích z jiných žánrů, ale v jistých chvílích začne balady něco rozedírat –skladba Kansas (Remembers Me Now) například končí zvukem ztrácejícího se signálu rádia, jindy se ozve punkovější kytarová pasáž a upomene na jeho kořeny v DIY scéně.

Dává proto smysl, že si Orvilla Pecka vybrali autoři soundtracku seriálu Watchmen Trent Reznor  a Atticus Ross (a není to jen kvůli škrabošce) – seriál vychází z kultovního komiksu Alana Moorea, ale staví na historických událostech masakru v oklahomské Tulse, kde bílá většina ve 20. letech vyvraždila „černoškou Wall Street“ ve čtvrti Greenwood. Strážci zákona tu jsou maskovaní hrdinové, kteří se střetli s modernitou a vyspělými technologiemi, aniž by opouštěli své kořeny: koně s ostruhy na nohou, kovbojský klobouk nebo jižanský přízvuk. Tihle novodobí kovbojové (a kovbojky) ale už důsledně bojují proti rasismu, hájí jinakost a brání ohrožený liberální stát.

Nejenom to svědčí o tom, že kovbojové zažívají svou popkulturní chvíli: nejsou to totiž jenom populární seriály jako Watchmen a Westworld, ale také jedna z nejúspěšnějších videoherních frančíz Red Dead Redemption, co dnes sledují miliony fanoušků. Kovbojská mytologie se ale už nevrací, jako třeba v reaganovských letech, ve formě čisté nostalgie – překládá se do současného jazyka, vyplňují se bílá místa v historii a napravují křivdy, jež kovbojové spáchali. S novými možnostmi streamování se už rozpadají zastaralé struktury filmových studií a velkých vydavatelství a výrazně slábne americký kulturní imperialismus.

„Nedělám vlastně nic tak odlišného od Johnnyho Cashe, který nosil černou a prohlašoval se za psance,“ líčil Peck pro deník Los Angeles Times: „Gatekeepeři se dnes pořád bojí, ale odmítnutí nového už není odpověď. Country si prochází bolestivým procesem, během něhož do žánru propouští hlasy a inspirace z jiných kulturních zázemí. Ty tam přitom byly přítomné všdy, jen nebyly slyšet.“ Jako by současná populární hudba říkala: svoboda kovbojů už není svobodou jen pro někoho, ale svobodou pro všechny.

Autor je hudební publicista. 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies