Foto Garry Knight, flickr.com (CC0 1.0)
Světová rada církví se dlouhodobě a systematicky staví proti znásilnění a násilí. Podporuje i hnutí Čtvrtek v černé, které vyzývá k nošení černé barvy jako symbolu truchlení za zneužívané členky a členy komunity. Černá barva je nejen symbolem smutku, ale také výrazem odporu a vzdoru proti těmto praktikám. Akce má upozornit na podobné nespravedlnosti a dodat odvahu obětem.
Otevřenější část církevní komunity začíná po odhalení kauz zneužívání reflektovat, že v této otázce církev přestává mít roli soudce a autority, ale měla by se snažit zamést si před vlastním prahem.
V roce 2020 bude vycházet na Den svatého Valentýna, proto se kampaň letos cíleně zaměřuje také na vyvracení mýtu, že nekonsenzuální násilí je součástí zdravého vztahu. Jedním z letošních hesel je „Láska léčí, láska nezraňuje“. Ke hnutí se oficiálně připojila Světová luterská federace nebo Světová unie metodistických a unitářských žen. Hnutí čtvrtků v černé je mezinárodní a má své kořeny v Argentině, kde v sedmdesátých letech nošením černé barvy protestovala hnutí jako například Matky zmizelých. Tehdejším cílem bylo upozornit na rodově podmíněné násilí spojené s vojenskou diktaturou. Už v osmdesátých letech se kampaň Čtvrtků v černé stala mezinárodní aktivitou Světové rady církví. Navazuje na hnutí v Bosně, v severní Africe, Argentině nebo na západním břehu Jordánu.
Od „ochrany“ znásilněných k „nápravě“ padlých žen
Ačkoli Bible téměř vůbec netematizuje monogamii a nevyjadřuje se jasně ani o celibátu, křesťanství na sebe v mnoha případech vzalo roli toho, kdo určuje sexuální morálku. Role křesťanství v těchto otázkách je z historického hlediska velmi nejednoznačná. Na jednu stranu od starověku vznikala nařízení, která měla „chránit“ oběti a určovat, kdo se má postarat o ženu, která přišla o manžela. Na druhou stranu se tato původně „ochranná“ nařízení často míjela účinkem a stávala spíše nástroji represe. Například pravidlo z Hebrejské bible o tom, že ten, kdo má sex s nezadanou ženou v polích (kde nemůže křičet), má povinnost si ji vzít, mohlo být vykládáno také jako typ „ochrany“. Toto pravidlo mohlo přejít až do povinnosti pachatele znásilnění vzít si svoji oběť. Toto nařízení zní opravdu jako z tisíce let staré knihy, ale proti podobné zvyklosti se stavěla ještě Viola Franca v Itálii v sedmdesátých letech minulého století.
Církev má také dlouhou tradici nápravy takzvaných padlých žen. Přestože se ve středověku rapidně zvyšoval počet sexuálních pracovnic zvláště v místech církevních koncilů a vysokého počtu celibátníků, „padlými“ byly samo sebou jen ženy. V některých případech vznikala při církvi také svobodná společenství žen, která se svým způsobem života vymykala dobovým pořádkům – jako například bekyně. Svou prací s „padlými ženami“ je známý také Jan Milíč z Kroměříže. Tato společenství snad opravdu mohla v některých případech mít pro ženy a oběti rodově podmíněného násilí osvobozující charakter. Při některých klášterech pro „padlé“ ženy se ale našly rozsáhlé hroby a další jasné indicie, že římskokatolická církev tuto „službu“ prováděla velmi autoritářsky. Nejznámějším příkladem jsou Magdaleniny prádelny. Tyto „prádelny pro padlé ženy“ byly aktivní do roku 1996 a do jedné byla v patnácti poslána také zpěvačka Sinéad O’Connor. Dalším odstrašujícím příkladem, kdy církve nezvládly svoji roli, stály na straně utlačovatelů a šiřitelů násilí, jsou pobytová centra na „léčení“ homosexuality, mnohá dodnes aktivní.
Sebereflexe strážců morálky
Rozsáhlé hnutí Čtvrtků v černé ukazuje, že církve ani dnes nemusejí kopírovat pouze to nejhorší z dobového moralismu a mohou být otevřené také k naslouchání hlasu obětí rodově podmíněného násilí. Zdá se však, že v nejvyšších kruzích české římskokatolické církve zatím boj proti rodově podmíněnému násilí nezapustil kořeny. Naproti tomu husitská zastupitelka Světové rady církví Martina Viktorie Kopecká na své čtvrteční setkání s papežem v černé přišla. Specializované programy pro rodiny, ve kterých došlo k domácímu násilí, nabízí třeba Středisko křesťanské pomoci Diakonie ČCE.
Světová rada církví 22. listopadu na Světový den boje proti násilí na ženách oživila Čtvrtky v černé také v rámci šestnácti dní proti sexuálnímu a rodově podmíněnému násilí. Letošním tématem je domov a domovské společenství. Otevřenější část církevní komunity začíná po odhalení kauz zneužívání reflektovat, že v této otázce církev přestává mít roli soudce a autority, ale měla by se snažit zamést si před vlastním prahem. Snahu o sebereflexi v římskokatolické církvi představuje i summit na toto téma, který se konal na začátku letošního roku. Na základě summitu vydal papež prohlášení, které ukládá církevním hodnostářům nahlašovat případy zneužívání, místo aby ho kryli, a spolupracovat s orgány činnými v soudním řízení. Naopak po nich vyžaduje, aby se s úctou a citlivě chovali k obětem a jejich rodinám. U nás to Česká biskupská konference zase trochu popletla a chová se citlivě a s úctou k biskupům, kteří zneužívání kryli, a místo spolupráce necitlivě vyhrožuje trestními oznámeními bez ohledu na to, zda si to oběti přejí. Čtvrtky v černé připomínají, že řešení podobných problémů nelze nechat na oficiálních představitelích, ale že proti násilí se musí postavit celá komunita.
Autorka je teoložka.