Foto Gabriela Knýblová / Společnost Jindřicha Chalupeckého
V posledních dvou týdnech byli vyhlášeni vítězové slovenské Ceny Oskára Čepana, britské Turner Prize a konečně v pátek i domácí Ceny Jindřicha Chalupeckého. Připočteme-li ještě německou Preis der Nationalgalerie, můžeme se skrze tento čtyřlístek podívat na to, co se s uměleckými cenami dnes děje a jak umělkyně a umělci reagují na současné krize demokratického neoliberálního světa, jak jej známe.
Mimo bubliny
Cenu Jindřicha Chalupeckého (CJCh), jejíž třicátý ročník představuje výstava v Moravské galerii v Brně, vyhrál letos Andreas Gajdošík. Je absolventem ateliéru Intermédií, který na brněnské FAVU vede Pavel Sterec, a mimo umění se živí především jako programátor a představil se též jako hudebník. Jeho tvorbu charakterizuje snaha překračovat hranice bubliny uměleckého světa nebo jej konfrontovat s vlastní uzavřeností a incestními praktikami. Vytvořil například jednoduchý program, který dovoloval psát falešné doporučující e-maily galeriím jménem vybraných kurátorů a kurátorek.
V Pražákově paláci v Brně můžete najít přesné výpočty a grafy spotřebovaných materiálů i uhlíkové stopy jednotlivých uměleckých projektů a celá výstava je napájena pouze solární energií.
Jindy se soustředí na sociální témata, jako když v bakalářské práci sestavil žebříček „nejlepších obránců národa“ Narodniliga.cz, vygenerovaný z autorů nenávistných protiimigračních komentářů. Pro prezentaci na výstavě finalistů CJCh naprogramoval webovou aplikaci, která překlápěla obsah informačních serverů Lidovky.cz a iDnes.cz na vlastní stránku, kde však místo jména Andrej Babiš stálo několik variant charakteristik jako „náš velectěný pan zaměstnavatel Andrej Babiš“ nebo „skutečný vlastník tohoto listu“ či „Andrej Babiš, nejčistší lilie“, jež doplňovaly jinak nezměněný obsah běžných zpráv o jednání vlády či zahraničních návštěvách českého premiéra.
Před několika týdny Gajdošíka kontaktovali právníci mediálního domu MAFRA. Autor tím samozřejmě nebyl překvapen, naopak takovou reakci očekával a na právní výlohy si ponechal část financí určených na realizaci díla. Po poradě s právníky kontaktovanými přes platformu FAIR ART se nakonec Gajdošík rozhodl, že předejde zbytečným komplikacím, a webovou aplikaci stáhl. Místo ní dnes na odkazu najdete dopis, který dostal od právníků z MAFRA, ale i kód a návod, jak podobný nebo stejný projekt rozjet. Nelidské zdroje, jak se dílo jmenuje, tak žijí dále a proměňují se, především ale překračují zdi galerie. Pro naprostou většinu lidí, kteří se s dílem setkali, totiž zřejmě není ani tak uměním, ale spíše vtipným trollingem.
V solidaritě je síla
Gajdošík se po ceremoniálu nechal slyšet, že finanční odměnu, která je součástí výhry, chce rozdělit mezi všechny finalisty a místo měsíční rezidence v New Yorku raději nabídne ostatním finalistům a finalistkám, aby se s ním vydali někam, kam není nutné letět. Zakončil to prohlášením na svém facebookovém účtu: „Taky je tu finanční výhra a tu chci taky rozdělit. Sice to nebude moc peněz pro každého, ale určitě nám to pomůže zrealizovat některé naše projekty, takový bonus pro pohodovější realizaci nějaké naší blížící se výstavy. V solidaritě je síla.“
Navázal tak na étos letošního ročníku, kdy jeho organizátorky sledovaly ekologickou stopu celé výstavy. V Pražákově paláci v Brně tak můžete najít přesné výpočty a grafy spotřebovaných materiálů i uhlíkové stopy jednotlivých uměleckých projektů a celá výstava je napájena pouze solární energií – v důsledku čehož finalisté museli připravit projekty tak, aby je nemuseli hlídat kustodi a kustodky, protože na topení by energie holt nestačila, a také museli připravit společný plán pro případ, že sluneční energie nebude dostatek: čí instalace poběží a kdo bude ztlumen? I tak se ale umělcům podařilo připravit díla, která ukazují na různé polohy současného umění – od rozměrných maleb Pavly Malinové, jedné z nejzajímavějších malířek mladé generace, která se věnuje tématu vody a letos získala Cenu diváků CJCh, až po křehké keramické instalace Baptista Charneuxe nebo rapové video Marie Lukáčové, v němž autorka předkládá provokativní obraz hojnosti, která je ohrožována a zároveň umožněna hmyzem a parazity. Zajímavostí letošního ročníku je též účast umělecké skupiny Cominite fresca, tvořené Danou Balážovou, Markétou Filipovou a Marií Štindlovou, které vytvářejí tradiční fresky. Pro finále CJCh se je rozhodly darovat do interiérů pěti neziskových a sociálně aktivních organizací: Jídelně kuchařek bez domova, hospicu Cesta domů, kanceláři ombudsmanky, komunitnímu centru Jako doma a dětskému rehabilitačnímu centru Ratolest.
Když instituce podávají pomocnou ruku
Zvolení Andrease Gajdošíka laureátem třicátého ročníku je určitou zprávou poroty: vybrala tento projekt, a nikoliv to, co bývá většinou považováno za současné umění. Ostatně podobně tomu bylo i v případě slovenského ocenění, které získala videoperformance a instalace Mimomešťan Erika Sikory, jenž je znám též jako hudebník pod jménem Džumelec. Jeho projev také bývá konzervativnějšími návštěvníky považován za neumělecký, je nicméně srozumitelný každému, včetně dětí, a přitom dokáže klást složité otázky. Ve finálovém videu se Sikora například věnuje otázce identity současného slovenského venkova skrze příběhy různých druhů kamenů, které propojuje vtipnými historkami a prezentací fantastických vynálezů.
Evropský kontext ukazuje v podstatě totéž: umělecké ceny procházejí změnami, které se projevují zejména jejich laureátkami a laureáty. V Německu například zvítězila Pauline Curnier Jardin, která připravila video a instalaci, jež se poetickým a nesmírně silným způsobem věnují neviditelnosti touhy a vášně starších a starých žen. V Berlíně tak nevyhrál nikdo z favoritů ověšených přídomky typu „vystavoval na Bienále v Benátkách“. Internetovou senzací se pak minulý týden stala zpráva o tom, že britskou Turner Prize, udělovanou galerií Tate, získala celá finálová čtveřice, když porota respektovala přání soutěžících učinit ze své pozice statement o nutnosti solidarity a nesmyslnosti soutěžení. To nás obratem vrací do Brna, kde můžete až do konce ledna vidět výstavu Tragodía finalistky a teď i laureátky Turner Prize Tai Shani. Organizuje ji také Společnost Jindřicha Chalupeckého a autorka se tu věnuje traumatu ženy ze ztráty dítěte či potratu. Tato výstava rozhodně stojí za vidění.
Všechny čtyři významné ceny tak byly uděleny s vědomím toho, že se svět současného umění musí proměnit. Ne snad, že by někdo čekal na to, až to dojde i elitním a exkluzivním tvůrcům. Je však dobrá zpráva, že změny není nutné prosazovat jen zespodu, silami jednotlivých umělkyň a umělců. Zdá se, že pomocnou ruku podávají i pro veřejnost mnohem viditelnější a často kritizované akce současného umění.
Autorka je kritička výtvarného umění.