Foto Wikimedia Commons
Ačkoliv o druhé světové válce existují tisíce publikací, které rozebírají každý detail jejího průběhu, úplný začátek její evropské části, tedy německo-polská válka, bývá zmiňován jen na pár stránkách objemných historických publikací. Britský historik Roger Moorhouse se rozhodl tento nedostatek napravit. Jeho nová práce First to Fight: The Polish War 1939 (První, kdo bojoval. Polská válka 1939) se věnuje německo-polskému válečnému konfliktu do detailu. Na základě rozsáhlého pramenného výzkumu přináší fascinující pohled na úvodní část válečného konfliktu, která v mnohém předznamenala, jak bude probíhat jeho další dějství, a vyvrací řadu mýtů a polopravd, které se dodnes tradují.
Osamocení Poláci
Vpád německé armády do Polska v brzkých ranních hodinách 1. září 1939 znamenal definitivní začátek druhé světové války, k níž se schylovalo už několik měsíců. Po obsazení Československa se Hitlerova pozornost upřela k Polsku, jehož existenci považoval Hitler za největší příkoří versailleského poválečného uspořádání Evropy a jehož likvidace patřila k základním bodům jeho válečného plánu. Podobně jako v československém pohraničí i v Polsku použil Hitler taktiku vytváření konfliktu mezi tamější německou menšinou a Poláky za pomoci teroristických útoků nebo tzv. operací pod cizí vlajkou. Cílem bylo vytvořit dojem útlaku německé menšiny na polském území, stupňovat tlak na Británii a Francii a ve výsledku ospravedlnit válku s Polskem. Poláci však nečekali, až do jejich země vpadne německá armáda, a na konflikt s Německem se soustavně připravovali.
Polské jednotky se nevrhaly na koních s mečem v ruce proti německým tankům, jak se často traduje, nýbrž většinou operovaly jako pěší jednotky s arzenálem nejmodernějších zbraní a patřily k těm nejúspěšnějším.
Ačkoliv v obecném povědomí dodnes přežívá oblíbená představa, že zatímco Němci dobývali Polsko tanky, Poláci se proti nim bránili na koních, skutečnost byla jiná. Polská armáda byla připravena poměrně dobře. Polsko mělo jednu z největších armád v Evropě a po technické stránce na tom nebyla o moc hůř než francouzská nebo anglická. V porovnání s Německem však nestačila početně ani technologicky. To ostatně málokterá armáda na světě. Přesto byla morálka mezi Poláky v předvečer války vysoká. Spočívala ve velké míře i na důvěře v britskou a francouzskou armádu, které se oficiálně zavázaly Polsko bránit v případě válečného ohrožení. K tomu však nakonec nedošlo. Když Francie a Británie se zpožděním vyhlásily 3. září válku Německu, davy lidí proudily ve Varšavě k francouzskému a britskému velvyslanectví a provolávaly oběma zemím slávu. Britští i francouzští diplomaté se je snažili povzbudit, přitom však dobře věděli, že Polákům reálně pomoci nemůžou. Jejich země na takový krok ještě nebyly připravené. Poláci v tom zůstali sami.
Hitler se sice před domácím i světovým publikem dušoval, že se jedná výhradně o defenzivní válku proti polské armádě, ale od samotného začátku byla válka vedena vyhlazovacím způsobem. Cílem německé armády a leteckých náletů Luftwaffe bylo záměrně i civilní obyvatelstvo. Smyslem takových útoků bylo podlomení morálky. Střílení a upalování civilistů se nevyhýbalo ani ženám a dětem. Přispěl k tomu i rasismus německých vojáků, kteří považovali Poláky za zaostalý necivilizovaný národ. Určitou roli však hrály také drogy. Jak ukázal před lety ve své knize Norman Ohler, německá válečná strategie blitzkriegu byla úspěšná zejména díky velkorysému dávkování pervitinu. A prvním velkým testem této strategie byla pro Wehrmacht právě invaze do Polska. Zfetovaní vojáci byli schopni být v pohybu i několik dní v kuse. Důsledkem zběsilého drogového rauše však byla také podrážděnost, psychóza, necitlivost a krutost. Polská armáda na takovou válečnou strategii nebyla připravena, a přesto dokázala německé armádě dlouho vzdorovat. Nejlepších výsledků dosahovala na dobře připravených opevněných pozicích. Před českého čtenáře to klade otázku, zda by československá armáda, pyšnící se moderním defenzivním pohraničním systémem, nedokázala s německými jednotkami svést přece jenom vyrovnanou bitvu.
Mýtus o koních proti tankům
Počáteční fáze války nebyla pro Němce vůbec jednoduchá. Zarputilá a srdnatá defenziva polské armády Němce nepříjemně překvapila. Často zmiňovaná polská kavalerie byla důležitou součástí polské armády a do akce se zapojila také. Tyto polské jednotky se však nevrhaly na koních s mečem v ruce proti německým tankům, jak se často traduje, nýbrž většinou operovaly jako pěší jednotky s arzenálem nejmodernějších zbraní a patřily k těm nejúspěšnějším. Výpady na koních proti německým jednotkám nicméně také probíhaly. Dělo se tak ve strategicky výhodných momentech a tyto útoky, kterým nechyběl prvek překvapení a rychlosti, většinou dokázaly úspěšně zahnat německé vojáky na útěk.
Sugestivní obraz Poláků na koních bojujících proti německým tankům, jenž dodnes symbolizuje německo-polskou válku, pomohl vytvořit italský válečný reportér Indro Montanelli, který doprovázel německou armádu. Ten jednoho dne po drtivé německé ofenzívě na polské pozice spatřil hrůzný obraz zdecimovaných polských vojáků sedících na koních. Nestihli se včas přemístit na nové pozice a letecký nálet je všechny zmasakroval. Montanelli z tohoto obrazu vytvořil příběh o válce mezi moderní německou armádou a primitivními Poláky, kteří se vrhají na koních pod ozubená kola německých tanků. Jeho článek s názvem Koně proti obrněným vozům byl pak rychle převzat nejen nacistickou propagandou, ale i americkým zpravodajstvím.
Nepohodlný příběh
Zatímco německé jednotky pomalu dobývaly Varšavu, z východu vstoupila na polské území sovětská armáda. Stalo se tak po domluvě SSSR s nacistickým Německem v tajném dodatku k dohodě o neútočení. Pakt Ribbentrop-Molotov je jedním z nejcyničtějších mezinárodních dokumentů, jaký kdy svět spatřil. Dva nesmiřitelní nepřátelé a extrémní protipóly evropské modernity se dohodli z takticko-vojenských důvodů na dočasném příměří. Pro velkou část komunistů stejně jako fašistů a sympatizantů nacismu to byla naprosto nepochopitelná dohoda. O nepřirozenosti situace svědčí i lokální boje mezi Wehrmachtem a sovětskou armádou na některých místech polské fronty, kde se obě vojska střetla. Pro Hitlera i Stalina se ale jednalo v daných podmínkách o ideální tah. Zatímco Poláci věřili, že jim Francie a Anglie přijdou v případě války na pomoc, Stalin západním velmocím nedůvěřoval. Pro něj představovaly stejné nebezpečí jako Hitler. Sovětský svaz rezignoval na politiku kolektivní bezpečnosti a jednotné fronty proti fašismu už v roce 1937. Zásadním bodem obratu byla pro Stalina španělská občanská válka, kdy se i přes několikeré naléhání Sovětského svazu držely obě západní velmoci konfliktu stranou. Navíc Anglie a Francie nenabídly SSSR za spojenectví v podstatě nic, zatímco Hitler slíbil splnit všechno, po čem Stalin toužil. Díky dohodě s Hitlerem mohl Sovětský svaz získat území, která ztratil během první světové války, a navrch získal i tolik potřebný průmyslový materiál z Německa, který pomohl nastartovat další fázi industrializace země. Navíc se tak Stalin mohl na nějaký čas vyhnout válce, která mezitím pohltila zbytek Evropy.
Polské jednotky byly vstupem sovětské armády na své území překvapené a Sověti toho dokázali využít, když se snažili Poláky uchlácholit, že pouze chrání ukrajinské a běloruské menšiny na polském území před nacisty. Jestliže nacisti vedli v Polsku rasovou vyhlazovací válku, Sověti se soustředili na své třídní nepřátele, kteří by mohli ztížit jejich plány na podmanění polského obyvatelstva. V čele potenciálního odporu stáli polští důstojníci, které Sověti nechali popravit v Katyni.
O tom, že polsko-německá válka není jen potyčka, která si v objemných knihách o druhé světové válce zaslouží sotva pár stran, svědčí i statistiky obětí. Německá armáda utrpěla poměrně citelné ztráty. Zemřelo zhruba patnáct tisíc Němců, bylo zničeno kolem tisíce tanků a šest set letadel bylo sestřeleno. Polská strana utrpěla samozřejmě větší ztráty. Ve válce zemřelo asi šedesát tisíc polských vojáků, kolem dvou set tisíc polských civilistů a velká část měst byla srovnána se zemí. Intenzivní několikadenní bombardování Varšavy proměnilo město v peklo na zemi. Proč tedy vychází takováto shrnující publikace až nyní? Ani jedné ze stran poválečných vítězů se totiž pravda o německo-polské válce nehodila. Francii a Anglii narušuje jejich hrdinský válečný příběh o tom, jak zachránili Evropu před nacisty, a pro Rusko je tento konflikt dodnes tabu. Obtížně se totiž vysvětluje dohoda s Hitlerem i masakr polských důstojníků v Katyni, když je celý poválečný příběh o vytvoření východního socialistického bloku pod dohledem Sovětského svazu založen na vyprávění o hrdinském a krvavém boji proti barbarskému nacismu. Roger Moorhouse Poláky do příběhu druhé světové války vrátil zpět a ukázal, že jejich nerovný boj s nacisty a Sověty je hoden obdivu a zaslouží si daleko větší pozornost, než jaká mu byla dosud věnována.
Autor je člen redakce Alarmu.