Ženy v politice? Finský scénář u nás nečekejme

Genderová rovnost je ve Finsku dlouholetou realitou. I proto má země dnes tolik političek ve vysokých pozicích a jednu z nejlepších politik slaďování rodinného a pracovního života.

V uplynulém týdnu se česká i světová mediální pozornost v nebývalé míře upřela na Finsko. Většina mediálních výstupů se ovšem nezaměřovala na politickou situaci, která vedla k výměně dosavadního finského premiéra, ale spíš na fascinující fakt, že v čele všech politických stran zastoupených ve vládní koalici stojí ženy. Opačný případ – tedy koalice složené ze stran vedených výlučně muži, případně vlády, v nichž není zastoupena ani jedna žena – takovou pozornost většinou nepřitahují.

V českém prostředí na sebe samozřejmě nenechaly čekat jízlivé či povýšenecké komentáře hodnotící nejen kompetence nové premiérky Sanny Marin a jejích kolegyň z ostatních stran vzhledem k jejich údajně nedostatečnému věku, ale i jejich vzhled či to, že se jako mladé ženy vůbec opovážily budovat kariéru v politice – na prvním místě by se totiž prý měly věnovat rození dětí. Na tomto místě je třeba sarkasticky říct, že v České republice se podobného vývoje není třeba obávat.

V Asociaci pro mezinárodní otázky jsme nedávno zkoumali zastoupení žen mezi českými europoslanci. Ačkoliv by se mezi ostatními členskými státy daly najít i smutnější případy, zastoupení žen mezi českými poslanci Evropského parlamentu činí pouze 7 z celkových 21 mandátů. To představuje 33 procent, což nedosahuje celoparlamentního průměru, který je v roce 2019 40 procent. Počet českých europoslankyň je přitom ještě poměrně vysoký oproti jejich kolegyním v české Poslanecké sněmovně, kde žen najdeme jen 22, 5 procenta, případně Senátu, kde jich je 19 procent. Pro úplnost dodejme, že podíl žen v české společnosti je okolo 51 procent. Čím to je, že ani třicet let po přechodu k demokracii a dvacet let po začátku 21. století nejsou ženy v politice (alespoň té celostátní) adekvátně zastoupeny?

Řekni, kde ty ženy jsou

Členové jak českého, tak Evropského parlamentu jsou voleni demokraticky. Znamená to tedy, že ženské kandidátky nejsou pro voliče dostatečně zajímavé, přesvědčivé či důvěryhodné, aby jim dali svůj hlas? Důvod bude spíš v tom, že ženy v žádném případě nezaujímají polovinu míst na volebních kandidátních listinách, o vedoucích funkcích v rámci politických stran nemluvě. Kromě čerstvě zvolené Markéty Pekarové Adamové v čele TOP 09 další ženu mezi předsedy parlamentních politických stran nenajdeme. V uplynulých třiceti letech byly předsedkyněmi stran zastoupených v Poslanecké sněmovně jen Hana Marvanová (US-DEU), Karolína Peake (LIDEM) a Jana Drápalová (Strana Zelených).

Pro začátek je potřeba se ptát, proč nejsou ženské hlasy nejen v politice, ale ani v odborných debatách nebo v médiích dostatečně slyšet – a požadovat, aby slyšet byly.

Pohled do vedení aktuálních parlamentních stran také příliš optimismu nevzbuzuje. Nejvíce jsou ženy zastoupeny v předsednictvu KSČM – 3 z celkových 8 členů. U Starostů a nezávislých v předsednictvu najdeme 3 ženy a 12 mužů. V pětičlenném předsednictvu Pirátské strany je žena jedna, stejně jako v osmičlenném předsednictvu ODS. Předsednictvo ANO má celkem 14 členů, z nichž 3 jsou ženy. V osmičlenném předsednictvu KDU-ČSL najdeme jednu ženu. Zmíněná Pekarová Adamová je sice v TOP 09 předsedkyní, ale v předsednictvu je kromě ní už jen 14 mužů. Mezi 61 členy předsednictva sociální demokracie najdeme jen pět žen. V pětičlenném předsednictvu SPD ženy dokonce zcela chybějí.

Rovnost potřebuje dlouhodobou podporu

Důvodem neutěšeného stavu není to, že by ženy zkrátka nebyly tak schopné jako muži – to totiž prokazatelně není pravda. Kvalifikovaných a schopných žen je spousta. Existuje ale řada strukturálních překážek, které jim brání prosadit se na nejvyšších pozicích, a to nejen v politice, ale i v mnoha dalších oblastech, tradičně považovaných za domény mužů. Většina pracovních prostředí implicitně zvýhodňuje muže – například tím, že neberou ohledy na slaďování pracovního a rodinného života a jsou do velké míry ovládána „mužskými“ sítěmi, v jejichž rámci si muži navzájem pomáhají vzhůru v kariérním žebříčku. V extrémně mocensky založeném a kompetitivním prostředí politiky to platí dvojnásob.

V české společnosti navíc přetrvává stereotypní pojetí socializace dívek a chlapců od útlého věku – dívky bývají často vychovávány spíš k poslušnosti než ke schopnosti vést a prosadit se. V neposlední řadě hraje roli také fakt, že absence žen nejen na vysokých politických postech, ale ve veřejné debatě obecně, řadě lidí v Česku nepřipadá jako problém. Gender je v u nás často vnímán jako sprosté slovo, stejně jako feminismus nebo nedej bože kvóty.

Finsko naproti tomu téma genderové rovnosti řeší již řadu let. V roce 1906 se stalo první zemí na světě, kde ženy získaly aktivní volební právo. V minulosti zastávaly ženy řadu důležitých pozic ve finské politice – a jsou tak pro mladé Finky vzorem. Jak píše britský Guardian, generace, do níž mladé političky patří, vyrůstala v prostředí, kde genderová rovnost nebyla nedostižným ideálem, nýbrž realitou. Výrok je sice potřeba brát s určitou rezervou, protože i Finsko čelí v této oblasti mnoha výzvám, například vysoké míře domácího násilí či nerovnému zúročení vzdělání – jde spíše o to, že téma genderové rovnosti je ve Finsku bráno vážně a nikoli vysmíváno, jak se často stává v českém prostředí. Premiérku ani prezidentku Česká republika (ani Československo) nemělo ani jednu, natožpak matku malého dítěte, vychovanou rodiči stejného pohlaví, jako tomu je v případě Sanny Marin.

První krok

Právě to je ale problém. Ženy představují půlku populace. A lze tvrdit, že tato polovina společnosti při pohledu na svět zaujímá v některých oblastech jinou perspektivu než polovina mužská. Do svých rozhodnutí a názorů promítá odlišné zkušenosti, získané v přímém důsledku toho, že jsou ženami. Nejde přitom v žádném případě jen o témata, která jsou tradičně považována za „ženská“, jako například péče o děti či sociální záležitosti. Samotné rozdělení témat na „mužská“ a „ženská“ je ostatně iluzorní, jelikož společnost, která je politickým rozhodováním ovlivňována jako celek, se skládá z mužů i žen.

Jak tuhle nešťastnou situaci změnit? Pro začátek je třeba nedostatečné zastoupení žen problematizovat a široce a opakovaně na něj jako na problém upozorňovat. Ptát se, proč nejsou ženské hlasy nejen v politice, ale ani v odborných debatách či médiích dostatečně slyšet, a požadovat, aby slyšet byly. Celá společnost by měla usilovat o vytvoření prostředí, které ženám nebude klást zbytečné překážky v kariérním postupu a prosazení jejich idejí a postojů. Rovné zastoupení žen nevyřeší automaticky všechny problémy, kterými společnost trpí. Dostatečné zahrnutí žen do debaty a politického vedení ale povede k narovnání debaty, které je nezbytným prvním krokem. Nízké zastoupení žen ve veřejném prostoru totiž není jen jejich problém – je to problém úplně všech.

Autorka je analytička a členka Asociace pro mezinárodní otázky.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies