„Zmrazení nájmů oceňujeme, ale situaci to nevyřeší. Navíc nevíme, co se bude dít, až těch pět let uplyne. Takže pořád chceme vyvlastnit několik největších firem pronajímajících byty – těch, které jich vlastní víc než tři tisíce,“ říká zástupkyně iniciativy Deutsche Wohnen & Co Enteignen (Vyvlastnit Deutsche Wohnen), o které se začalo mluvit počátkem roku díky protestu obyvatel berlínské Karl-Marx-Alee proti tamnímu největšímu pronajímateli.
Během pár měsíců se nasbíralo pro referendum o vyvlastnění přes 70 tisíc podpisů. K tomu, aby se tématem vedení města zabývalo, by jich přitom stačilo 20 tisíc. Všichni zaangažování se shodují, že politiky přiměla konečně jednat právě tahle iniciativa – i díky ní byl nedávno odsouhlasen tzv. Mietendeckel, dočasné zastropování nájmů. Městská nájemnická organizace Berliner Mieterverein má o síle tohoto opatření pochybnosti, i když je s ním v zásadě spokojená – přece jen jde o velký posun.
Ostrov Berlín?
Berlín je specifické město, voličů Die Linke tu člověk potká víc než v jiných koutech země. Už od konce války se do jeho západní části stěhovali ti, kdo nechtěli absolvovat vojenskou službu, a tak se Západní Berlín stal ideálním místem pro rozkvět kontrakultury. Ochota Berlíňanů organizovat se a angažovat se v protestních hnutích nemá v Německu obdoby. Zároveň tu v nájmu bydlí až 85 procent obyvatel. Ceny nájmů jsou proto skutečně tématem číslo jedna. To, že na nájem příští rok možná už nebudou mít, tu řeší většina obyvatel. Situace na trhu s bydlením je ale dnes tak vážná, že se ve velkém protestuje třeba i v mnohem konzervativnějším Mnichově. I tam nájemnické organizace požadují zmrazení nájmů. Berlínský úspěch může zvýšit šance i sebevědomí protestujících nájemníků po celé zemi.
Svůj podíl na berlínském průlomu mají všechny často vzájemně propojené organizace, které proti zvyšování nájemného už léta protestují a podporují jednotlivé nájemníky v soudních procesech s pronajímateli. Pomáhá jim zmiňované sdružení Berliner Mieterverein, organizace disponující téměř stovkou právníků, která podporuje i iniciativu za vyvlastnění vzešlou z rozsáhlé sítě protestních organizací. „I kdyby se to nakonec nepodařilo, už teď to má obrovský vliv. Od doby, kdy se mluví o vyvlastnění, se kompletně proměnila atmosféra, charakter diskuze o nájmech i chování velkých pronajímatelů,“ říká právník z Berliner Mieterverein Sebastian Bartels. „Velké firmy, které pronajímají byty, se konečně začaly chovat jinak.“
Protestní chýše v Kreuzbergu
„Klíčové je pracovat s lidmi různého věku, původu i zázemí. Různí lidé se vám hodí při různých vyjednáváních,“ říká Giorgos na otázku, co rozhoduje o tom, zda bude občanská iniciativa úspěšná. Asi třicetiletý Řek ze známé organizace Kotti & Co přišel do města před devíti lety z Athén, původně studovat fyziku. Situace, kterou kolem sebe pozoroval (ocitl se například v bytech, kde se tísnilo několik rodin současně), ho přiměla začít se věnovat sociální práci. Pak přišlo angažmá v Kotti. Aktivní komunita obyvatel Kreuzbergu na berlínskou bytovou krizi upozorňuje systematicky už od roku 2011 – protestuje v ulicích, poskytuje rady nájemníkům v nouzi, buduje organizační strukturu a vyjednává s politiky.
„Támhle je Oranienstrasse, ta je plná obchodů a barů. Teď musí spousta z nich pryč, protože majitelé domů s nimi nechtějí uzavírat nové smlouvy. Majitelé tu často ani nebydlí, zato však mají jasno v tom, co tu chtějí mít.“
Giorgos na mě čeká jednoho podzimního dopoledne hned u stanice U-Bahnu Kottbusser Tor v takzvaném Gecekondu, dřevěné chatce, které se přezdívá po tureckých protestních domcích stavěných přes noc na veřejných pozemcích. Tamější zákon totiž hotové stavby zapovídá bourat. „Naše Gecekondu nevzniklo úplně přes noc,“ usmívá se. „Ale vzniklo dost rychle.“ Lidé z Kotti jej postavili na prostranství naproti stanici U-Bahnu, které patří městské části. Ta protestní boudu vyjadřující odpor místních vůči pronajímatelům okolních domů už několik let toleruje. Denně se tu na kurzy, workshopy i neformální schůzky scházejí jak dobrovolníci z Kotti, tak místní obyvatelé. Když se tu potkávám s Giorgosem, dávají si tu čaj a zákusky dvě německé důchodkyně.
Podnětem ke vzniku Kotti & Co byla krizová situace v roce 2011. Ukázalo se, že nejchudší lidé z Kreuzbergu, léta obývající sociální byty, zřejmě brzy nebudou mít kam jít. „Vidíte tyhlety bytovky?“ ukazuje Giorgos na domy, které kolem stanice vytvářejí půlkruhovou hradbu. „Vlastní je Deutsche Wohnen. Obyvatelům tehdy nečekaně prudce zvýšil nájem a všem došlo, že když se něco nestane, budou se muset v budoucnu vystěhovat. Jenže tihle lidi nemají kam.“ Mladý sociální pracovník vysvětluje, že blok domů postavilo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let město. V roce 2003 však byly domy privatizovány a ocitly se ve vlastnictví Deutsche Wohnen.
Co-working space místo krejčovství
„Přesně v tomhle momentu se zrodilo Deutsche Wohnen, jak ho známe dnes. Firma tehdy získala přes noc 65 tisíc bytů za úplný pakatel, dneska jich vlastní asi 130 tisíc. Ve chvíli, kdy lidem poprvé zvedli nájmy, bylo jasné, že za pár let, kdy budovy ztratí status sociálního bydlení, zvýší nájem ještě víc a tihle lidé to už nezaplatí,“ vysvětluje Giorgos a jedním dechem popisuje zdejší systém výstavby sociálního bydlení. Město ji svěřuje soukromým firmám, kterým poskytuje půjčku. Po uplynutí doby, kdy částku (vydělanou na nájmech) městu firmy vrátí, budovy ztrácejí status sociálního bydlení a firma s nimi může nakládat, jak chce. „Nedává to smysl, vím. Ale takhle to tady funguje. Znamená to, že tu za chvíli žádné sociální bydlení nebude. Nové byty se staví tak pomalým tempem, že to nestačí.“
Podle Giorgose je příklad bytovek na Kottbusser Tor obzvlášť depresivní, protože tato část města patří k nejchudším. „Bydlí tu spousta přistěhovalců, velkou roli v jejích příbězích samozřejmě hraje rasismus. A i ti, kteří si tu dokázali vybudovat byznys, jsou teď ohrožení.“ Aktivista je přesvědčený o tom, že pronajímatelé od počátku považovali zdejší obyvatele za téměř bezmocné a počítali s jejich brzkým odchodem. „Kreuzberg je teď hrozně populární, je to jedno z těch míst, která ‚musíte navštívit‘, takže se ve vzduchu vznáší požadavek, aby to byla takzvaně ,pěkná čtvrť‘. Znamená to, že my, běžní lidi a hlavně imigranti, musíme pryč. Teď to tu má být pro ty, kteří na to mají.“ I proto podle něj vzniklo Kotti & Co: místní chtěli ukázat, že se nevzdají a že městská čtvrť se dá budovat i na jiném základu než na postupném ústupu velkému byznysu, který mění městskou krajinu směrem od centra k okrajovým čtvrtím.
„Támhle je Oranienstrasse,“ ukazuje Giorgos, „ta je plná obchodů a barů. Ještě donedávna to byly samé rodinné podniky, ale teď musí spousta z nich pryč, protože majitelé domů s nimi nechtějí uzavírat nové smlouvy. Majitelé tu často ani nebydlí, zato však mají jasno v tom, co tu chtějí mít. Takže malé obchody střídají pobočky gastronomických řetězců a lidi pak nemají ani kde nakupovat. Nedávno se muselo stěhovat místní krejčovství, vyhodil je nový majitel budovy s tím, že tam bude co-working space pro kreativní lidi. Nedaleko přitom už jedno takové místo je. Proč byste ale chtěli něco takového, když nemáte ve čtvrti školku ani dost místa na bydlení?“ Majitelé malých obchodů proto už založili spolek a snaží se s majiteli domů jednat. Někdy jsou podle Girogose úspěšní, jindy ne.
Zmrazení nám nepomůže
Zmrazení nájmů lidem z Kotti žádnou zvláštní radost nedělá. Obyvatel sociálního bydlení se netýká. Giorgos uznává, že se věci hýbou, ale o tom, jestli někdy přijde hmatatelný úspěch i pro obyvatele sociálních bytů, má pochybnosti. „Na začátku se s námi nikdo nebavil. Politici nás ignorovali, nájemnická organizace byla chápavá, ale řekla nám, že legálně nic nezmůžeme. Došlo nám, že jedinou cestou je tlačit na politiky, proto jsme začali demonstrovat. A zafungovalo to, získali jsme si takovou pozornost, že to změnilo celý diskurs. Předtím se o zvyšování nájmů ve městě nemluvilo, ale po osmi letech je jasné, že ten problém existuje, že je potřeba ho řešit, věnovat se jak sociálnímu bydlení, tak nájmům pro střední třídu.“ Přesto zůstává skeptický: „Zmrazení nájmů ale naši situaci nezlepší a ohledně nových sociálních bytů máme zatím jen příslib, že jich bude víc. Takže kdoví.“
Zmrazení Girogos považuje také za úspěch iniciativy Deutsche Wohnen & Co enteignen, jejíž je Kotti & Co součástí. „Téma vyvlastnění pohnulo všemi aktéry, kteří mohou situaci v Berlíně ovlivnit. Když se tato hrozba objevila, politici chtěli rychle ukázat, že něco dělají. Proto sebou hodili a odsouhlasili zmrazení.“ Cílem Kotti & Co je převedení budov na Kottbusser Tor, které dosud mají status sociálního bydlení, do vlastnictví jejich obyvatel. Úspěšnost iniciativy je pro ně tedy klíčová. Kdyby přešly od Deutsche Wohnen pod město, vyjednávací pozice Kotti by byla o mnoho jednodušší. „Nepomohou nám žádné brzdy ani stropy. Víme, jak se trh umí chovat. Chceme, aby sociální bydlení patřilo lidem.“
Vážně berou jen střední třídu
Práci pro Kotti & Co věnuje Giorgos až tři dny v týdnu. Jde podle něj o vcelku pestrou škálu aktivit: občas je třeba školit nové týmy, aby se vyznaly v bytové politice, jindy zase obcházet byty a komunikovat s rodinami osobně. „Dobré je, že tu máme staré, mladé, ty, co se tu narodili, i imigranty. Rodilé Němce i lidi, co se teprve učí jazyk, to v podobných spolcích najdete málokdy. Na každé naší schůzce vidíte lidi v různých fázích života, nejenom levicové studenty, kteří většinou dominují, protože mají čas a energii. Když potřebujete dělat tolik různých věcí – vyjednávat s politiky, psát texty, dávat interview – je dobré, když každou z nich dělá někdo, kdo se na to hodí,“ vysvětluje mladý aktivista s vážným výrazem.
Někdy je podle něj bohužel nutné se strategicky rozhodovat i na základě předsudků, které ve společnosti panují: „Němci budou brát vážně jenom někoho, kdo vypadá jako oni a mluví jako oni, klidně a rozumně. Člověk, který neví, jestli příští měsíc zaplatí nájem, takže mu hrozí vyhazov na ulici, většinou nezvládne nebýt emotivní. To je ale v Německu no go zóna – okamžitě řeknou, že jste hysteričtí. Ještě jsem ale neviděl člověka, který by zvládl říct: ‚Prosím vás, dá se něco dělat s mojí situací? V tuhle chvíli ne? Aha, dobře, půjdu spát pod most,‘“ paroduje sociální pracovník. „Prostě se tu k vám chovají jinak, pokud nejste aspoň střední třída.“
Když se s ním loučím, ptám se, jestli se Kotti bude účastnit nadcházejícího „akčního týdne“, kdy se ve městě budou souběžně na mnoha místech konat demonstrace a debaty týkající se bydlení ve městě.
„Akční týden? Popravdě, nevím přesně. Tady se děje každou chvíli něco, nemůžu stíhat všechno. Ale možná na tom pracuje někdo jiný od nás a zúčastníme se, jen já o tom nevím.“ Divit se tomu opravdu nedá – už dva dny nato se v nedaleké čtvrti Prenzlauer Berg koná street party s pochodem proti zvyšování nájemného, organizovaná místními hudebními kluby. Za pár dní na ni naváže jiná.
Včera tu byli Korejci
Sebastian Bartels mě vítá na vrátnici jedné z mnoha poboček nájemnické organizace Berliner Mieterverein v centru města, kde sedí asi třicet nervózních lidí. „Pomáháme jim při soudních sporech s jejich pronajímateli,“ potvrzuje právník moji domněnku. „Když dojde na soud, vyplňujeme s nimi potřebné dokumenty a zastupujeme je.“ Na otázku, zda je neobvyklé, aby za ním do kanceláře přišel zahraniční novinář, vehementně kroutí hlavou. „Kdepak, chodí sem každou chvíli někdo, obzvlášť letos. Poté co se začalo mluvit o vyvlastnění, sleduje nás snad celý svět. Všechny zajímá, jestli je to proveditelné. Zrovna včera se nás tady na to vyptávali Korejci.“
V době, kdy spolu mluvíme, je Sebastian Bartels právě uprostřed období pravidelných schůzek s Katrin Lompscher z berlínského městského senátu, která má na starost městskou výstavbu. Tématem je zmrazení nájmů. „Právě teď tu bitvu vedeme,“ ironizuje Bartels a říká, že momentálně napadají aktuální návrh kvůli výši stropu nájemného. „Předchozí návrh nám vyhovoval, ale pronajímatelé proti němu vystoupili takovým způsobem, že se to zase změnilo,“ říká s nespokojeným povzdechem právník. S dnešní schválenou podobou zákona, která zaručuje, že by nikdo neměl platit více než 9,8 eur za metr čtvereční (v závislosti na oblasti a stáří domu), je ale v zásadě spokojený, jak mi později píše. Se svými kolegy se bude snažit ještě o mírné snížení, bitva ovšem podle něj dopadla uspokojivě.
Bartels vysvětluje, jak organizace, jejíž je součástí, nabyla za posledních několik let na významu. „Jsme největší, máme tu jiné politické ovzduší a jsou tu možné jiné věci, proto se na nás teď upírají oči ze všech koutů země. Třeba z liberálního Hamburku nebo konzervativnějšího Mnichova, kde zamítli spoustu návrhů, které se tady ujaly – nechtěli si to zkrátka rozházet s pronajímateli. Všichni, kdo chtějí dobré podmínky pro lidi, co bydlí v nájmu, teď vzhlížejí k Berlínu. A my budeme bojovat dál. Velcí pronajímatelé jsou vůči nájemníkům krutí, a tak musíme být krutí taky.“
Pronajímatelé jsou nervózní
Když se ptám, zda za nedostatkem levnějšího bydlení stojí i příliv uprchlíků, Bartels hned kroutí hlavou. „To tady nikomu nevadí. Navíc se sem nestěhují ti, které označujeme jako uprchlíky, ale spíš lidi ze zbytku Německa a celé Evropy, taky jižní nebo východní. Argumentovat uprchlíky je možná zajímavé pro pravicové strany, ale Berlín je multikulturní natolik, že tu lidi na nově příchozí nežárlí. Naštvaní jsou spíš na velké společnosti, jako je Deutsche Wohnen nebo Vonovia.“ Bartels připomíná, že zdejší platy jsou nižší než v jiných velkých německých městech a v nájmu tu bydlí 85 procent lidí. „Senátorka Lompscher vlastně nemůže dělat nic jiného, než reagovat na jejich požadavky.“ Dodává, že zhruba polovina obyvatel má tak malé platy, že by měli nárok na sociální bydlení, jedním dechem však rozmrzele popisuje to, co mi vysvětlil Giorgos – sociálních bytů spíše ubývá.
Berliner Mieterverein také podporuje iniciativu za vyvlastnění velkých majitelů bytů. „Hodně našich členů nám řeklo, že s tím nesouhlasí. Byly kvůli tomu konflikty. Ale tahle strategie funguje už teď a máme dobrou analýzu možného zákona o vyvlastnění. Jsme si jistí, že by se to provést dalo. Je ale potřeba zákon dobře připravit a vypočítat pro město snesitelnou částku, kterou by společnostem vyvlastnění kompenzovalo,“ vysvětluje. Jestli má myšlenka vyvlastnění ve městě budoucnost, bude do značné míry záviset na způsobu výpočtu této částky. „Mohlo by to být až 18 miliard eur, to by si město dovolit nemohlo.“
I podle Bartelse má ale iniciativa určité úspěchy už dnes. „Velké společnosti pociťují tlak, samy od sebe jsou teď ochotné některé byty prodávat městu, jejich zisky se snižují a oni jsou nervózní. Potřebují pro svůj byznys dobrou atmosféru, takže se dokonce pokoušejí navázat přátelské vztahy i s námi. Když dělali setkání před třemi lety, šel tam jeden můj kolega a vyhodili ho. Teď nás zvou na večírky pravidelně, pokoušejí se simulovat sousedské večírky, pouštějí na nich hudbu, grilují maso…,“ vypočítává právník se smíchem.
Hlas berlínských dvorků
Berlín by podle něj měl být v jednání s pronajímateli aktivnější a víc využívat hrozbu vyvlastnění. „Mohli by jim dát na výběr, zda chtějí zákon o vyvlastňování, nebo raději prodají radnici 30 procent bytů dobrovolně. Město by se o sebe mělo začít doopravdy starat. Víme, že federální vláda nám nepomůže, ale mohlo by se ukázat, že jednotlivé země nebo města jsou schopná si pomoct sama.“
Podle Bartelse nájemnická organizace není politická, sdružuje lidi s různými názory a nepřiklání se k žádné ze stran. Neúčastní se ani demonstrací. „Ale je jasné, že když jste na straně nájemníků, máte blíž k levici a zeleným. Od osmdesátých let jsme zcela nepochybně vlevo, ale nejsme strana – jsme hlasem berlínských dvorků a taky hlasem právníků, protože většina z nás jsou právníci. Existuje na nás hrozně moc názorů, je to až vtipné. Jedni vám řeknou, že jsme pomalí a konzervativní, druzí zase, že jsme šílení revolucionáři.“
Pro Berliner Mieterverein je prý momentálně hlavní to, že se atmosféra ve městě znatelně mění ve prospěch nájemníků. „Asi před dvěma dny prohlásil politik z křesťanských demokratů, že se lidé nemají do Berlína stěhovat, když je tam tak draho. Strhla se obří debata a už druhý den se omlouval a tvrdil, že to myslel jinak,“ usmívá se Bartels.
Plán je pořád stejný
Constanze je studentka politologie, které táhne na třicet, pracuje v kavárně a bydlí ve sdíleném bytě v Neuköllnu. Neplacená práce pro iniciativu Deutsche Wohnen & Co enteignen jí zabere někdy pár hodin, někdy několik dní v týdnu. Se mnou se jako styčný důstojník press centra schází v sobotu odpoledne. Nikdo z jejích kolegů zvyklých dávat rozhovory v angličtině zrovna nemůže, a tak na sebe vezme úkol sama. „Pořád se nás teďka někdo na něco ptá, najednou jsme populární,“ šklebí se mladá brýlatá Němka, která se do Berlína přistěhovala před lety z malého města kvůli studiu. „Už to přestáváme stíhat.“
„Bratr má ve Frankfurtu práci na plný úvazek a nemůže si dovolit pronájem celého bytu. Žije s přítelkyní u ní v pokoji ve sdíleném bytě. Co si o tom myslí moji rodiče? No, že máme smůlu. Oni to měli lepší.“
Podle Constanze se iniciativa vyvinula především z organizace Stadt Hilfe, která se věnuje podpoře ohrožených nájemníků, a nájemnické organizace aktivní v ulici Karl-Marx-Allee. „Začátkem letošního roku se to dostalo do médií a najednou z toho byla velká věc,“ vypráví. „Začali jsme v dubnu a nasbírali jsme hned zkraje opravdu hodně podpisů, ve druhém kole už jich ale budeme muset získat 180 tisíc, takže už asi budeme muset opravdu zvonit na byt za bytem,“ přemýšlí nahlas. „Pak je tady ještě taková ta americká cesta, kdy lidem voláte, jestli se nechtějí připojit a podepsat se, možná na to dojde.“
Zmrazení nájmů je podle Constanze určitě dobrá zpráva, ale sama zůstává podobně jako celé hnutí skeptická. „Není to udržitelné řešení, může to mírnit některé dopady spekulací s bydlením, ale problém to nevyřeší. Pořád tu bude draho. Taky nevíme, co nastane za těch pět let. Náš plán je proto pořád stejný.“ Cílem je dosáhnout vyvlastnění firem, které pronajímají přes tři tisíce bytů, získat tyto byty do vlastnictví města a výrazně tak změnit poměr sil ve městě. Jedině tehdy by podle iniciativy, jejíž je Constanze členkou, mohly ceny bydlení skutečně klesnout.
Problém jménem Deutsche Wohnen
To, co teď aktivitu iniciativy brzdí, je berlínský senát (rada města), který stále nepřišel se stanoviskem ohledně toho, zda je požadavek vyvlastnění v souladu s německými zákony. „Máme teď k dispozici už šest různých analýz provedených právními společnostmi využívanými spolkovým sněmem, městským zastupitelstvem a oddělením senátu pro rozvoj a bydlení, které potvrzují, že by neměl nastat žádný rozpor, senát se ale přesto nerozhoupal. Bohužel dostal přezkum ústavnosti na starost oddělení pro vnitřní záležitosti a sport,“ vysvětluje Constanze.
V momentě, kdy se senát rozhodne, bude mít zastupitelstvo čtyři měsíce na připomínky. V ten moment může iniciativa začít sbírat další podpisy. „Netušíme, kdy to rozhodnutí padne, ale připravujeme se na to a doufáme, že bychom se mohli pustit do práce příští rok.“ Iniciativa si také všímá rozdílu v chování velkých pronajímatelů. Constanze ale upozorňuje na to, že zrovna Deutsche Wohnen koncem léta znovu zvýšilo nájmy tisícům lidí. „Jsou jediní, kdo to pořád dělá. Ostatní se snaží na sebe neupozorňovat a ani se nepouštějí do tolika sporů s nájemníky jako dřív. Jen oni pořád bojují. Nechápu, proč nám dobrovolně dávají do rukou argumenty, takhle nám stačí před politiky upozorňovat na to, že Deutsche Wohnen je kdykoliv připravená zase zvýšit nájmy a bude to zřejmě dělat do nekonečna.“
Lidé z iniciativy mají za to, že společnost momentálně spíš neví jak se chovat. „Je zřejmé, že teď najímají nové lidi na komunikaci a PR, předtím se snažili jen dávat peníze muzeím a podobným organizacím, aby si zlepšili jméno. To známe, dělají to všechny velké společnosti. Deustche Wohnen byli zvyklí přispívat na nóbl věci, to jim šlo, ale bavit se s normálními lidmi? To neumí.“
Děláme to zadarmo
Deutsche Wohnen & Co Enteignen nemají určené lídry. Rozhodují se při setkání členů, na kterých se hlasuje. „Když je to politická otázka, rozhoduje ji hlavní plénum. O menších věcech se rozhoduje uvnitř pracovních skupin. Já třeba řeším média a nemusím se ptát všech na každý rozhovor. Kdyby to ale byla velká věc, třeba vystoupení v televizi, tak bychom o tom taky hlasovali,“ vysvětluje Constanze. Další pracovní skupina organizuje sbírání podpisů, ta si podle studentky odpracovala nejvíc. Jiná připravuje události, protesty a tak dále a čtvrtá má na starosti psaní dokumentů. „Formulujeme v nich naše názory na to, jak bychom si úpravy právního rámce představovali, o tom samozřejmě taky hlasujeme.“
Podle Constanze je momentálně v Berlíně asi čtyřicet až padesát dalších lidí, kteří se v iniciativě angažují stejně aktivně jako ona. „Věnuju tomu asi 10 hodin týdně, záleží na tom, kolik je zrovna schůzek. Potkává se velké plénum, pracovní skupiny a každý týden máme koordinační schůzky. Hodně lidí si myslí, že za to máme peníze, ale nemáme. Jen na některých akcích se snažíme trochu peněz vybrat, jinak člověk nedostane nic.“
Média jsou podle studentky většinou férová. Některá s iniciativou nesouhlasí, ale vyloženě stěžovat si chce Constanze jen na jednu věc: „Hned na začátku, když se o vyvlastnění začalo mluvit, se dostalo do novin číslo, údajná částka, kolik by asi město stála kompenzace firem, a byla strašně přestřelená. Bylo to snad 35 miliard. Bohužel tohle číslo převzala spousta ostatních médií. Dneska už se ale ví, že způsobů, jak částku určit, je víc. Záleželo by na právním výkladu.“
Jak se senát nakonec rozhodne, se teď špatně odhaduje. „Die Linke nás podporuje, ale bojovat za nás v koalici, kde jsou dva druzí proti, nebude,“ myslí si Constanze. „Sociální demokraté se pořád nerozhodli, historicky je tahle strana ve městě na straně byznysu. Zelení tvrdí, že vyvlastnění by mělo být až tou poslední cestou. Zbytek zdejších stran nás samozřejmě nesnáší, jeden politik z liberální strany přišel dokonce na jaře na naši akci udělat protiprotest. Se třemi lidmi,“ směje se Constanze.
Rodiče to měli lepší
Přesvědčit politiky o jakékoliv změně znamená podle studentky především dlouho a systematicky pracovat. „Musí se vytvářet dlouhodobý tlak. Nestoupají tu mzdy, ale nájmy ano, a pro spoustu lidí je situace tak špatná, že se musejí stěhovat. V Kreuzbergu a Prenzlauer Bergu, kde to ještě v devadesátých letech bylo levné, se to strašně zhoršilo. Dneska už tam zbývá jen malá část původních obyvatel a i ta žije v neustálém napětí.“
Constanze zmiňuje vystoupení berlínské single matky ve spolkovém sněmu, z něhož se stal virál. „Mluví tam o tom, že neví, co má říct synovi, který se bojí odejít ze své čtvrti, protože ona nebude mít příští rok na nájem. Nechce pryč ze školy, od kamarádů. Říkala to dost emotivně a obletělo to zemi. Je to symbolické, takhle je na tom hrozně moc lidí,“ popisuje mladá žena, která sama bydlí ve sdíleném bytě. Kdyby chtěla mít děti, bude muset z města taky pryč.
„Většina lidí tu žije ve sdílených bytech. Někteří mají štěstí, mají staré smlouvy a neplatí tolik. A když srovnáte Berlín s jinými městy, tak je na tom pořád líp. Je to neuvěřitelné, ale v Mnichově je to horší, a chvíli jsem bydlela ve Frankfurtu, kde to bylo taky dražší.“ Bratr Constanze má ve Frankfurtu práci na plný úvazek a nemůže si dovolit pronájem celého bytu. Žije s přítelkyní u ní v pokoji ve sdíleném bytě. „Co si o tom myslí moji rodiče? No, že máme smůlu. Oni to měli lepší.“
Pronajímatelé vracejí úder
Otázka, zda se vedení města skutečně bude zabývat návrhem vyvlastnění velkých společností, je momentálně zastíněná sporem o to, zda bude uvedeno v platnost samotné zmrazení nájmů. Berlín ho sice odsouhlasil, dokončuje však zákon za velmi vzrušených debat a kromě toho jej musí potvrdit spolkový sněm, aby mohl začátkem příštího roku začít platit. Do boje proti zmrazení vytáhlo například německé ministerstvo vnitra. Podle něj Berlín překročil svoje pravomoci a ohrozil rozvoj města, ve kterém se teď staví o něco pomaleji než dřív. Pravicová CDU/CSU, jejímž členem je i ministr vnitra Horst Seehofer, má v plánu hnát věc k ústavnímu soudu.
Katja Kipping, šéfka berlínské Die Linke, už stihla zareagovat a přes deník Berliner Morgenpost vzkázala Seehoferovi, podle ní „nejneschopnějšímu ministru vnitra všech dob“, že svého nedosáhne, a doporučila mu, ať přestane hlavnímu městu bránit v prosazování ochrany nájemníků. Pronajímatelé mezitím rozjeli online petici proti zmrazení nájmů a na den před tím, než se zákon dostane do prvního čtení, plánují událost v duchu berlínských tradic – svou vlastní demonstraci. Zda bude jejich snaha spíš úsměvná, anebo se pronajímatelům podaří některé části politického spektra přesvědčit a plány berlínské radnice překazit, se ještě uvidí.
Autorka je redaktorka Alarmu.