Socha Jana Žižky v Praze na Vítkově. Foto libreshot.com
Tento text není skutečnou recenzí. Práci vědecké historiografie lze přiměřeně recenzovat pouze v tomtéž modu, v jakém je sama napsána, tedy odborně, se stejnoměrnou pozorností k detailu, koncepci i metodologickému postupu. Životní dílo známého českého medievisty, specialisty na husitství a profesora pedagogické fakulty Karlovy univerzity Petra Čorneje má bez obrazových příloh osm set tiskových stran, z toho čtvrtinu zabírá vědecký aparát. Autor ovšem upozorňuje, že „hlavní text mohl být dvakrát delší (přibližně tolik shromážděného materiálu zůstalo zatím ladem), poznámkový aparát, pokud by měl odkazovat na všechny využité zdroje a zachytit odlišné badatelské názory, by bez problémů vzrostl na desetinásobek“. Autor poctivě a s částečným úspěchem usiluje o kvalitní literární zpracování a čtivost. Přesto je čtení objemné knihy opravdovým zážitkem jen pro ty, kdo se v tématu husitství, jeho dosavadním zpracování a v neposlední řadě v terminologii již celkem dobře orientují. Je-li skutečných specialistů, kteří čtou česky, ocení všechny jemnosti výkladu a mohou korigovat jeho chyby a nedostatky, řekněme něco kolem třiceti, nepřesahuje skupina těch orientovaných a informovaných odhadem pár stovek.
Autor by rád ukázal Jana Žižku jako psychologicky jedinečnou osobnost, což se ale nedaří – nikoli vinou historika, ale kvůli vskutku minimálním zdrojům informací.
Proč si přesto redakce objednala recenzi takové knihy? Proč patří právě teď Žižka k nejprodávanějším knihám a objevil se jako „kniha roku“ na předním místě výroční ankety Lidových novin, ačkoli stěží kdo z těch, kdo jej nominovali, mohl stihnout celou knihu za necelé dva měsíce od vydání skutečně přečíst? Proč se jako čtenáři knihy veřejně prezentují lidé, kteří mají za své poslání či povolání formovat veřejné mínění? Základní odpověď tkví v Žižkovi samém, přesněji obecném povědomí o něm a o jeho významu, nekoherentní útržkovité představě o jediném vítězném českém vojevůdci. Toto povědomí vzniklo jako hybridní pastiš školních vědomostí různých generací s produkty populární kultury, jimž dominuje film Otakara Vávry z roku 1956, dodnes živý produkt stalinistické propagandy. Obrovské množství novější vědecké literatury, kterou mohl autor využít, dokládá i nehasnoucí odborný zájem. Zatímco v příštím roce očekávaný nový film Petra Jákla zřejmě usadí husitského vojevůdce někam mezi Hru o trůny a úspěšné počítačové hry, od historické monografie se očekává profesionálně představený Žižka pro 21. století.
Nejisté střípky Žižkova obrazu
Jan Žižka a husitství jsou ve zvláště silném smyslu domácím, chcete-li národním tématem. Už zakladatel české historiografie František Palacký řešil problém legitimity husitského násilí, svaté války a národního mýtu, po něm v tom pokračovali mnozí další, od V. V. Tomka, Josefa Pekaře přes marxisticko-leninské historiky po Františka Šmahela. Vskutku jde o epochu, kdy česká politika byla celoevropským tématem a kdy Češi vzdorovali se svou pravdou všem ostatním. Citlivost dnešní aktualizace prokazuje živost tématu pro nacionalistickou pravici, která vyzdvihuje Žižku jako úspěšného obránce české autenticity proti spojené Evropě.
Žižka v Čornejově podání ale není ani národní hrdina, ani svalnatý machistický válečník. Ideové zázemí, z něhož výklad vyrůstá, je postmoderní nejistota ve vztahu k pravdě, minulosti i náboženství, liberální odmítání násilí a konzervativní nedůvěra v možnosti revoluce. Hrdina knihy je hrdinou narativním, když nemůže být hrdinou morálním: žádná dobová idea ani retrospektivní národní cíle pro autora nemohou úplně ospravedlnit zabíjení lidí ve válce, které dokonce nazývá vražděním. Upřímná osobní křesťanská víra vojevůdce husitské posvátné války je sice obdivuhodná, ale autor ji se svým hrdinou sdílet nedokáže.
Narativní povaha Čornejova Žižky je nejsilnější a nejslabší stránkou knihy zároveň. Žižka je nemilosrdně ukázán jako konstrukt sestavený z úplného minima nejistých, mizivých a těžko srozumitelných stop. Autorova v dobrém smyslu klasická historiografická koncepce spočívá v soustavném kritickém přezkoumávání informačních zdrojů všech typů, z nichž tyto stopy zjišťuje, informací starých i moderních, písemných i archeologických, obrazových i poetických. Literární kvality textu však ne vždy dokážou zahladit švy mezi vyprávěním příběhů a profesionální kritikou pramenů. Ta přitom tvoří součást textu (jak se to zpravidla dělá ve vysokoškolských přednáškách), takže čtoucí sleduje dramatický popis průběhu bitvy ve zvlněné krajině na téže rovině jako rozbor vztahu jednotlivých rukopisných památek Starých letopisů. Pro neodborníky je takový způsob výkladu náročný, ale poctivě jim předvádí, jak vzniká tzv. historický fakt.
Konkrétní, ale vzdálené postavy
Autor by rád ukázal Jana Žižku jako psychologicky jedinečnou osobnost, což se ale nedaří – nikoli vinou historika, ale kvůli vskutku minimálním zdrojům informací. Kladem monografie je věcná pozornost věnovaná i druhému z radikálních a krev prolévajících hrdinů husitské revoluce, knězi Janu Želivskému. Zalidnění historického vyprávění jeho obyčejnými aktéry patří k nejsilnějším stránkám Čornejova historiografického stylu a v Žižkovi najdeme spoustu konkrétních postav vystupujících na svých místech dramatu. Pracně rekonstruované jmenné údaje zůstávají však právě jen jmény. Jinakost a vzdálenost středověku autorovi bohužel prakticky nic jiného nedovoluje. Ostatně postava ústředního hrdiny na tom není zásadně lépe.
Čornej by sám nesouhlasil s tím, že jsem připojila, byť s opatrným odstupem, k jeho jménu termín postmoderna. Tak jako vždy dříve ani v Žižkovi nepoužívá jako nástroje historického poznání teorie a koncepty, skrze jejichž matrici by své prameny interpretoval, a trvá na klasické metodě „kritické věrnosti a blízkosti pramenům“. Výstavba monografie jen občas a nesoustavně reprezentuje proces splývání a pronikání hrdiny a jeho doby, uvedené v podtitulu. „Doba“ častěji zůstává pozadím, před nímž jako před kulisami odehrává hrdina své jedinečné životní drama. V knize nenajdeme jasně pojmenovaný průzkum mocenských vztahů a společenských struktur, rodové vzorce ani diskursivní analýzy. Pokud kniha zaujme jen málo zahraničních čtenářů a nedočká se překladu, bude důvodem spíše tento postup nežli výlučná českost tématu.
Bez konzervativního nacionalismu, přesto s důrazem na národ
Přímý vztah ke zkušenosti dnešního čtenářstva se namísto strukturálního zkoumání navazuje tu a tam letmo utroušenými poznámkami, které mají nejvíc ze všeho povahu bonmotů, ironicky klouzajících po povrchu srovnávání minulosti a přítomnosti. Prosvítá z nich typický postoj českého vzdělance z generace dnešních šedesátníků, kteří moc nedůvěřují světu za českými hranicemi a jeho zbytečným novotám, jako jsou politická korektnost, genderová rovnost či dekonstrukce, a jsou i dnes hrdí na to, jak dobře dokázali před čtyřmi desetiletími vzdorovat režimní ideologizaci historie. Neskrývané je autorovo přesvědčení o hodnotách etnické a výlučné národní identity, když z různých interpretačních možností volí vyhraněnou verzi přítomnosti česko-německého rozporu již ve 14. století a o Němcích píše jako o etniku, nikoli o jazykové skupině politického národa.
Je jistě dobře, že Čornejův Žižka tím, jak je vyprávěn, neposkytne zmíněným konzervativním nacionalistům materiál pro jejich autoritářské, antievropské fikce. Nenabídne ale ani generační model rebela, který přiměl mocné své doby, aby se pokořili před přesvědčením o pravdě, které jako vojevůdce sdílel s masovým hnutím neprivilegovaných. Monumentální socha kacíře a revolucionáře v Národním památníku na pražském Vítkově, k níž při státních svátcích kladou věnce představitelé státu včetně předsedů konzervativních stran, zůstane nadále vyprázdněným obrazem a nepojmenovaným paradoxem. Je skvělé, že máme aktualizovanou a vědecky spolehlivou práci o Janu Žižkovi. Pro veřejnost by ale teď byla potřeba kniha podobná té, již v roce 2014 vydal Pavel Soukup k výročí Jana Husa. Srozumitelnou, nedlouhou, čtivou a vědecky aktuální i spolehlivou knihu ovšem představitel mladší generace českých husitologů tehdy napsal na objednávku německého nakladatele. Sdílná verze nových vědeckých výsledků asi i u nás bude moci vzniknout, až si ji obecenstvo a čtenářstvo tržně vyžádá. Teprve ona však bude schopna skutečně vzdorovat nebezpečným blábolům komerčně úspěšných pisatelů typu Vlastimila Vondrušky.
Autorka je historička umění.