Další dojemný příběh maminky, na kterou se pořádá sbírka

Příběhy matek-samoživitelek, které přišly o bydlení a o děti, působí na solidaritu čtenářů. Ti pak posílají peníze, ale měli by se zajímat i o systémové změny. 

Kdysi mi jeden novinář s hrdostí v hlase říkal, že když v novinách, kde pracuje, zveřejní příběh nějakých lidí, kteří se dostali do obtížné životní situace a nemají peníze, jejich čtenáři chtějí těm lidem finančně pomoc. Už se takto dostalo pomoci mnoha lidem, kteří by jinak skončili na ulici nebo třeba i umřeli. Chápala jsem, že je rád, jakou moc má zveřejnění příběhu, ale nemohla jsem se u toho zbavit myšlenky na ty, jejichž příběhy se do novin nevejdou.

I já, když píšu, hledám příběhy. Hluboké lidské příběhy – takzvaná háelpéčka. Má to svůj smysl: když si čtenář přečte, že tolik a tolik procent matek samoživitelek čelí vážným problémům nebo že nějaké procento dětí je rodičům odebráno ze sociálních důvodů, obvykle to jím nepohne tolik jako jeden hluboký lidský příběh. Dva takové prosvištěly sociálními sítěmi v posledních dnech. Nejprve šlo o matku-samoživitelku, která pracovala na černo, a proto měla přijít o bydlení a o děti, v druhém případě pak o ženu, která nedala vědět, že její muž je opět ve vazbě, a tak přišla o dávky i rodičovský příspěvek a musela odejít do azylového domu. Syna se musela vzdát a zůstala s malou dcerou. Oba příběhy doprovázela možnost přispět na číslo účtu. První matce už bylo pomoženo, doufejme, že podaří pomoci i druhé. Alespoň dočasně.

Jak to bude s třetí matkou, která utekla od násilnického muže a je zcela bez prostředků, nevíme, ale pomohla jí sama autorka článku nejprve malou sbírkou mezi přáteli, posléze cennými radami. Pak tu máme ještě čtvrtou, pátou, šestou… stovky, tisíce? Problém je zjevně systémový, jak je vidět z třetího článku. Čtenář to někdy nepozná, když se zpráva neuvede do kontextu. Za nepochopitelným odebráním dávek může být selhání jednotlivce. Proto je potřeba kromě individuálních příběhů vždy uvádět souvislosti, například statistiky, kolika lidí se to týká, nebo alespoň nějaký další výčet, když statistiky nebo výzkumy nejsou.

Bezcitná levice vidí jen systém

Často se setkávám s tím, že lidé levici vyčítají, že jim ve skutečnosti nejde o lidi. Že pořád mluví o špatném systému a nedojímají se tolik nad smutným osudem jednotlivce. Je pravda, že v každém příběhu zjišťujeme, proč k událostem došlo. A nejde ani tak o posuzování, nakolik konkrétní jednotlivec selhal, protože je jasné, že nějaké individuální pochybení tam vždy být může. Vždy jde totiž věci udělat lépe. Lépe studovat nebo jít na jinou školu, nemít děti, nevdat se za násilníka, ale i včas reagovat na problémy, nejezdit načerno, zaplatit drobný poplatek a nevypustit to z hlavy. Pád na dno je většinou kombinací mnoha faktorů. Ale solidární společnost s dobrým záchytným systémem pomáhá i lidem, kteří udělali chybu. Třeba proto, že chyby dělají občas všichni, ale neplatí za ně stejně. Když jste třeba z dobře situované a bohaté rodiny, můžete chyby dělat donekonečna. Když sociální a ekonomický kapitál nemáte, stačí někdy jedno jediné pochybení – a jste na dně.

Není to tedy tak, že by nás nedojímal příběh maminky, která přišla o dítě. Ve skutečnosti v nás vzrůstá vztek z toho, že se podobné věci tak běžně dějí. A ptáme se, proč systém nepomáhá, kde má mezery, nebo jestli dokonce není nastavený tak, aby se lidem v nouzi mohl vysmát.

Individuální pomoc i dojetí, které člověk při konkrétním příběhu cítí, jsou potřebné, protože schopnost soucitu nás dělá lidmi. Přesto je potřeba vidět dál. Představa, že vše se vyřeší dary, je nejen mylná, ale navíc pro příjemce oněch darů často ponižující. Ukázat se to dá třeba na situaci lidí se zdravotním postižením, kteří jsou v mnohých okamžicích zcela závislí na charitě. Například finanční podpora hendikepovaných studentů je nulová. Neexistuje žádný příspěvek státní sociální podpory na jejich studium, takže pokud chcete jako hendikepovaný člověk studovat a máte tím pádem zvýšené náklady na život, musíte spoléhat na ochotu nadačních fondů. Ty mohou existovat jen díky sponzorům, a tak příspěvky dávají výměnou za souhlas s informací, komu a jak přispěli. To je problém tím větší, v čím menším městě dotyčný člověk bydlí.

Pomoc se navíc dostane jen těm skupinám, na které se nadační fondy rozhodnou přispívat systémově. A pak jednotlivcům, jejichž příběhy si můžeme přečíst v novinách. To, že hned vedle bydlí někdo, kdo prožil ještě srdceryvnější příběh, se ani nedozvíme. Přispívat je tedy určitě správné, ale zároveň je potřeba vytvářet tlak na to, aby se tímto způsobem hasily skutečně jen excesy, nikoli systémová selhání.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies